Většinu svého sportovního i profesního života strávil Vašek Zakouřil sportem a speciálně orienťákem. Bez ohledu na to, jestli závodil, trénoval, mapoval, stavěl tratě, propagoval orienťák nebo vymýšlel jeho zlepšení, vždycky to dělal pořádně, a tak dobře, že posunul český orienťák o kus dál. V minulém týdnu oslavil 80. narozeniny.

Se sportem Vašek začínal v rodném Turnově v Sokole, v dorostu byl mistrem republiky v národní házené. Na turistické tábory, kde jako kluk vyrostl, pak dál jezdil jako vedoucí, což ho dovedlo až k tomu, že se z něj stal tělocvikář. V zimě běhal na lyžích a jako Turnovák samozřejmě lezl po skalách a po horách, což ho svedlo dohromady s jeho manželkou Janou a vydrželo mu na celý život, i když mu do něj v polovině šedesátých let vstoupila další velká vášeň – orienťák.

Začínal s ním v Jičíně spolu s Jardou Havlíkem a rychle mu propadl, protože spojoval všechno, co měl rád. A i když měl úspěchy v létě, byla to právě zimní varianta na běžkách, kde v sedmdesátých letech exceloval, a spoluvytvářel podobu nové disciplíny – lyžařského orientačního běhu. Řadu let zůstával doma neporažen a z mezinárodních závodů dovezl několik velmi cenných umístění v první desítce, i když závody tehdy ještě neměly status oficiálního mistrovství světa.

S koncem aktivní kariéry přirozeně přešel k předávání zkušeností, dodělal si FTVS a když se s rozvojem orienťáku naskytla příležitost věnovat se trenérství profesionálně, neváhal opustit kantořinu. Až do jeho zrušení v roce 1984 vedl TSM v Jičíně, jako trenér mužů byl u stříbrného štafetového „double“ na MS v Maďarsku 1983, pak trénoval reprezentační družstvo LOB, aby se po několika letech vrátil k OB jako vedoucí dorosteneckého výběru a juniorské reprezentace. Vedle toho se neustále trénoval i na oddílové úrovni, dorostence v Jičíně a v Turnově. Své syny Vaška a Tomáše dovedl nejen k medailím na juniorském MS, do dospělé reprezentace v OB i LOB, ale i k trenérství.

Vašek nebyl dobrým bafuňářem (jak se pejorativně říkalo dřív) ani diplomatem (jak se uznale říká dnes). Vždycky mu šlo především o sport samotný, a pokud si myslel, že něco sportu neprospívá, tak to na rovinu řekl. Svým přístupem nejspíš řadu lidí urazil nebo naštval, ale určitě tím získal i dost kamarádů na celý život, o které byl vždycky připravený se podělit. Díky jeho přátelství se „Zonou“ Franzénem se z malého švédského oddílu Alvesta SOK stala vstupní brána českého orienťáku do severských terénů. Většina reprezentantů devadesátých let zde nějaký čas závodila nebo trénovala a ostatní zde na klubové chatě alespoň přespali cestou dál na sever. Stacionární tréninkové kempy (které nyní znovu objevujeme), zde přirozeně fungoval dlouhá léta. V roce 2019 vstoupil do Síně slávy Českého svazu orientačních sportů.

S využitím webu www.orientacnisporty.cz a Jany Hladíkové