O uplynulém víkendu proběhlo první letošní MČR, Pre-O u Dvora Králové a v Rudníku. Přinášíme vám exkluzivní rozhovory s vítězi kategorie Open a Para, Pavlem Ptáčkem a Janou Kosťovou, dále i s vítězem kategorie Junior, Radomírem Tichým. Příjemné čtení.

Dvojrozhovor Pavla Ptáčka a Jany Kosťové

Hodnotil/a bys tento závod jako jeden z nejúspěšnějších?

P. P.: Rozhodně. Asi ještě nikdy se mi nepovedlo zajít dvě PreO po sobě stejně dobře jako tento víkend. Jsem rád, že se to povedlo zrovna na MČR.

J. K.: Jestli nejúspěšnější nevím, ale bavilo mě to hodně a s výsledkem jsem v podstatě spokojená.

Jak ti vyhovovalo velmi rozdílné pojetí závodního prostoru mezi oběma dny?

P. P.: Oba dva typy terénu měly co do sebe. Upřímně jsem se maličko obával druhého dne, kolik toho bude v negativních tvarech vidět, ale ukázalo se, že obavy nebyly na místě.

J. K.:  Rozdílnost závodů byla myslím i vhodná, když se výsledky sčítaly pro získání titulu mistra republiky. Za mě naprosto vyhovující.

Překvapilo tě, že jsme se sešli v takovémto počtu včetně všech nejlepších Čechů?

P. P.: Nepřekvapilo. Kvůli absenci závodů v posledních měsících se všichni určitě těšili, až si zase budou moct zazávodit v lese.

J. K.: V podstatě nepřekvapilo – a hodně potěšilo. Evidentně jsme všichni měli už trochu absťák.

Ve výsledcích máš pouze jednu chybu, a to dnes na kontrole číslo 5, kde chybovali téměř všichni a na jedné ze včerejších časovek. Kde jsi ještě váhal? A byla šance, že se netrefíš?

P. P.: Pár kontrol, u kterých jsem si nebyl stoprocentně jistý svou odpovědí, by se určitě našlo. A kdyby mi Tomáš Leštínský v neděli po vyčtení řekl, že mám místo jedné chyby třeba pět chyb, vůbec bych se nedivil.

J. K.: To je spíš otázka na Pavla, já měla chyb víc. Ale pětku jsem taky nezvládla. Na 6 jsem už věděla, že mám pětku blbě, řešila jsem ten prostor na novo. Na 7 jsem došla k závěru, že i 6 mám špatně a že je to tam všechno jinak. Na 8 znova. Doteď nechápu, co bylo co, ale nakonec jsem tam měla špatně jen tu 5.

Jaký dojem na tebe udělala mapa z Lešťovy dílny?

P. P.: Za mě dobře odvedená práce, žádný zásadní nedostatek jsem v průběhu víkendu nenašel.

J. K.: Lešťovy mapy mám celkem ráda a nějak splnily očekávání. Jen ty terény tentokrát, hlavně v neděli, byly fakt špatně čitelné, mraky děr, kam se podíváš. Lešťa nedělá jednoduchý závody, má zajímavý terény, a to s sebou holt nese i fakt, že cesta kolem nich není jednoduše sjízdná, zejména když do toho ještě naprší. Naštěstí máme schopné a ochotné asistenty, kteří s námi jezdí a pomáhají, kde se dá, za což jim patří nehynoucí dík. My se pak můžeme soustředit na řešení orienťáku a ne na to jak se nevyklopit.

Jaký “chyták” se ti o víkendu líbil nejvíc?

P. P.: Nenazval bych to přímo chytákem, ale celkově se mi líbila druhá polovina nedělního závodu. Pokud si člověk špatně určil záchytný bod, od kterého se poté odrážel, mohl zde kvůli jedné chybě pokazit hned několik kontrol najednou.

J. K.: Mně se líbila 11ka v neděli, strávila jsem na ní celkem dost času, ale vyplatilo se. První dojem byl i správný, pak jsem si k němu našla i cestu přes les. Pak se mi líbila i 12ka, ale u té jsem nedotáhla bohužel jednu důležitou myšlenku.

Měl jsi šanci na vítězství v sobotním Temp-O?

P. P.: Dvě z mých pěti chyb byly maličko zbytečné, stačilo jen trošku víc pozornosti. Na druhou stranu, na kdyby se nehraje a Jano (Ján Furucz, pozn. red.) byl tentokrát prostě lepší.

Co chystáš na tento rok z hlediska pořadatelského a závodnického?

P. P.: Z pořadatelského hlediska s největší pravděpodobností nic. Prostor závodu mi zarostl vegetací, takže termín se nejspíše posune až na jaro příštího roku. Ze závodnického hlediska, po zrušení ME i MS, zbývají podzimní závody u nás a pokusím se objet i nějaký ten závod Evropského poháru.

J. K.: Pořadatelsky nechystám nic a závodnicky doufám, že podzim vyjde tak, jak se teď rýsuje – tj. celkem dost závodů doma i v zahraničí (WRE, ETOC). Když už byla půlka roku zrušená, někde si to vykompenzovat musíme. Speciálně by se mi líbilo Slovinsko a Itálie (říjen).

Rozhovor jsme dostali i od čerstvého mistra ČR v kategorii Junior

Jak dlouho běháš orienťák?

Má první zkušenost s orienťákem byla při lize škol na podzim roku 2010. Takže to bude za chvíli 10 let. Už od začátku běhám za SHK.

Jak jsi se dostal právě k trail-o?

Dozvěděl jsem se o něm od Mirka Slováka, který jel kolem roku 2014 na závody do Portugalska a my se při tréninku divili, že tam nejde běhat “klasický” orienťák, ale na trail-o, a tak jsem se o něm dozvěděl. Míra chtěl, abychom si to zkusili, a tak ho udělal v rámci tréninku. Tak jsem s ním vyrazil na první závody, to bylo asi 3 roky zpět. Na další závod jsem si počkal až do teď, a hned se docela zadařilo.

Není na tebe trail-o příliš pomalý sport?

Asi mně to ani nevadí, aspoň si to můžeš v klidu užít.

Myslíš že je to dobrý trénink na orienťák?

Určitě ti to může pomoct zlepšit orientaci v terénu, třeba jako když něco mapuješ. Zejména čtení vrstevnic a terénních tvarů, které se při trail-o často používají na umístění kontrol. Zkrátka vidíš terén zase trochu jinak.

Připravoval ses nějak na aktuální závod MČR?

Nepřipravoval. Jen jsem si přečetl pokyny a další informace, abych byl trochu v obraze.

Na tyto závody je potřeba specifický rozmanitý terén, věděl bys o nějakém v okolí tvého bydliště?

Určitě by se našel. Třeba ve Svíbu mezi pomníky by to mohlo být zajímavé. Pořádání mě celkem baví, takže uvidíme, třeba tam někdy závody v trail-o udělám.

Co jsi dělal když nebyly žádné závody? A jaké máš plány?

Věnoval se tomu, na co bych normálně neměl čas. Taky už jsem odběhl pár etap Trailtour, pár jich plánuju i na léto. Samozřejmě odběhnu taky nějaké ty vícedenní. A pak příprava na podzimní sezónu, kterou už snad nepostihne tahle sKORO NA nic situace. Už teď se těším na další závody, ať už v orientačním běhu nebo v trail-o.

Díky za rozhovor a a přeji hodně úspěchů v orientačním životě.

Vítězů MČR se ptal v pořadí čtvrtý Miroslav Slovák, níže si můžete přečíst jeho zážitky ze závodů Temp-O i Pre-O.

Začalo to někdy před půl rokem, kdy mě Ráďa Tichý (vítěz juniorské kategorie, pozn. red.) oslovil, že bych chtěl někdy jet se mnou na trail, tak jsem našel v kalendáři pár závodů, kde se mi nejvíce zamlouval moravský dvojboj v Prostějově a Brně. Protože přišel covid-19, tak jsem Ráďovi napsal, jestli by chtěl jet se mnou na mistrovství republiky. Hned jsme se přihlásili, protože limit byl 50 lidí, a tak jsme nechtěli nic propásnout. Už jsem pomalu nevěřil, že nějaké závody letos budou, tak jsem se na tento termín moc těšil. Na místě jsme se pozdravili se spoustou známých tváří a vyrazili na start trochu dříve. Jela s námi i Jana Kosťová, která měla startovat dávno před námi, ale ještě se jí nechtělo jít na první stanoviště za Staroušem, a tak jsem šel já, abych otestoval připravenost pořadatelů na závodníky, kteří nejdou podle startovky. Ti si trochu zanadávali, ale vše zvládli. Na rozdíl ode mě, který mapu neviděl ani nepamatuje a takovýto terén jsem nedokázal moc dobře rozluštit na čtvrtém stanovišti, jsem se posunul o údolíčko a tím jsem nezvládl ani 5. stanoviště, které jsem řešil podle čtvrtého. Nakonec z toho byla porážka od Rádi a 16. místo. Poté jsme vyrazili na první závod mistrovství republiky, šlo se do celkem prudké kopce, pro vozíčkáře nic příjemného, navíc bylo venku jako v prádelně. Tentokrát jsem na časovku dorazil časem svého startu a řekl jsem si, že to zkusím pomalu, protože za každou chybu bylo 60 sekund navíc. V celkem přehledném rovném terénu jsem pomalinku řešil jeden lampion za druhým. Po obdržení mapy jsem vyrazil nejprve z kopce dolu, ale Vendy mě upozornila, že všichni chodí nahoru, to byla první dnešní chyba. Další na mě čekala u 4ky, kterou jsem nedokázal pořádně zaostřit. Potom jsem chyboval i u jedné ze skalních kontrol, kde jsem neodhadl velikost srázku, a kousek dál jsem si nepohlídal vrstevnice další chytáčky popsané v rozboru. Zbytek už jsem zvládl jen na poslední kontrole jsem si nebyl jistý, že vidím velmi vzdálenou kupku. Takže dnešek nic moc a aspoň Ráďa s přehledem vede juniory a máme alespoň oddílový úspěch. V Rudníku jsme absolvovali časovky a za větrného počasí se vydali do lesa na řešení prvních kontrol vzdálených okolo 300 m přes údolí. To jsem ještě zvládl, ale na čtvrtou kontrolu jsem neměl odvahu, a tak jsem zvolil pozorování terénu až k 23. kontrole. Občas jsem se opřel o strom a pozoroval nějaké díry v lese, které mi nic neříkaly, a asi po půl hodině jsem se pomalu vracel zpět. Pomalu se vracel i můj mozek, ale už jsem kontroly viděl jasněji i s jejich řešením. Začal mi ten rébus zapadat do sebe. Po 23. kontrole nás čekala čtveřice kontrol, kde jsem objevil mech, na kterém se pěkně leželo a mohl jsem u toho koukat do mapy a představovat si, co vlastně uvidím. V lese to bylo vidět trochu jinak, ale dalo se to při troše štěstí zvládnout. Nakonec jsem moc rád za brambory v těsné blízkosti stupňů vítězů, za kamarády z Rychnova, mistra světa ze Slovenska a nedělní druhé místo za neskutečným Pavlem Ptáčkem. Zároveň mě i Ráďa přesvědčil, že se vyplatilo sem jet.