Za okny zima a mráz, a tak vás dneska zavedeme do teplých krajin zářijového Portugalska se trochu ohřát. Právě zde proběhlo finálové kolo Světového poháru, kde na longu uspěla Veronika Kubínová. Její pocity, dojmy, nástrahy, ale i předstartovní stres zakomponovala do dnešního Sloupku reprezentanta.

Long: To byla klika

Nový den, nové šance, nový start. Vše se ještě může změnit. Čeká nás dvouhodinový závod ve vedru na pouštích a ve strmých kopcích. Kdo přežije, vyhraje.
Sbírám síly a odhodlání z tajných skrýší. Dnes musím být do sedmého místa, jinak se mi můj výsledek do celkového pořadí svěťáku nepočítá. Teď jde o tak zvaný „all in“. Není na co čekat, do závodu vletím, jakoby měl 30 minut. V konci mi buď dojde anebo to bude pecka výsledek. S taktikou jsem srozuměná, na závod zavodněná, dobře rozcvičená, na kontroly natěšená a za deset minut startuju. Posledních pár rychlých úseků a jde se na to. Najednou ale něco není v pořádku, kolo se chová divně…

Pouště a strmé kopce. Tak by se dala charakterizovat klasika na SP v MTBO v Portugalsku. Foto: archiv autorky.

Verunko, nepanikař. Ihned odevzdávám klukům kolo, ať se na to kouknou. Přestala mi fungovat přehazovačka. Čtyři borci hází jednu teorii za druhou a já panikařím. Jakmile berou do ruky imbusy a sundávají zadní kolo, odcházím. Snažím se zklidnit aspoň klusáním a chlazením se vodou. Minuty ubíhají, nervozita stoupá. Kdo ještě v karanténě byl, snažil se mi pomoct, včetně zahraničních trenérů i závodníků. Díky Vám všem za tu ochotu. Nakonec mi ale šikovní kluci vrací funkční kolo. Rychle to testuji a s výraznou úlevou se vydávám na trať. Ovšem původní koncentrace je pryč. Není divu, že hned na první kontrolu se přepočítávám ve vrstevnicích a cvičně si na zahřátí vybíhám kopec v písku navíc. (Myslela jsem si, že jedu správně, stopy od jiných závodníků tam byly – ovšem od chlapů.)
Cítím se dobře, kopce nebolí, horko nedusí, postupy se snadno volí. I tak vím, že se podvědomě šetřím. Přeci jen musím přežít dvě hodiny. V mírném stoupání na pátou kontrolu si bez většího přemlouvání dávám těžší převod a šlapu. Najednou je něco špatně. Kouknu pod sebe a na levé noze mi visí klika.
Jakože cože? Pobaveně se ptám sama sebe. Nevím, jestli se smát nebo plakat. To snad není možné. Jak mi mohla upadnout klika? Racionálně popojedu do stínu a závadu pár údery a imbusy opravuji. Žádné velké zdržování a zase pokračuju v závodě. Přemýšlím však, zda se na to nevykašlu. Zítra je taky závod, dobré výsledky už mám, kolo není v dobrém stavu… proč tedy ničit sebe i kolo? Protože já se nevzdám, ztratila jsem jen pár vteřin, to se na longu nepozná.
Bojuju jako by se nic nedělo, jenže ve sjezdu na šestou kontrolu mi díky nefungující přehazovačce padá řetěz. Stavím, nahazuji řetěz, rozhýbávám přehazovačku, ztrácím koncentraci a odevzdaně nadávám.
„Já se na to vykašlu.“ rozhodnu se a smutně razím šestou kontrolu. V dalším kopci na své rozhodnutí jaksi zapomínám a pořád závodím. Jsem tam jen já a les, baví mě to.

Veroniku během závodu sužovaly stále různé technické problémy. Foto: archiv autorky.

Přežívám děsné kopce na osmou kontrolu, úspěšně razím devátou kontrolu, kde se měnila mapa, a znechucená gely nepřestávám závodit. V dalším sjezdu zažívám stejný problém s přehazovačkou – stavím, nahazuji řetěz, rozhýbávám přehazovačku, ztrácím koncentraci, ale už ani nenadávám. Jen se děsím, kdy mi zase upadne klika.
Na divácké kontrole jsme podle všeho měli mít tu delší a těžší část závodu za sebou. Avšak podle toho, co jsem viděla z mapy, mi bylo jasné, že závod rozhodne morálka závodníků ve strmých kopcích v závěru. Při průjezdu diváckého úseku mi podle domluvy hlásí průběžné pořadí. Pokud bych byla třeba desátá, konec dojedu jen tak na setrvačnost. Pokud bych byla do 6. místa, nepřestanu bojovat. Kluci povzbuzují a hlásí mi páté místo. Sakra práce, já už ale nemůžu.
Na podivné cestě na třináctou kontrolu nedělám chybu a kontrolu razím při všech smyslech. Myslím, že tohle může tvrdit jen malá část závodnic toho dne. Třináctá kontrola se stala osudnou pro nejednu závodnici. Buď míjely správnou odbočku, volily cestu přes kopec, utavily se ve stoupání anebo se ztratily úplně jiným nezávodníkovi nepochopitelným způsobem.

Postup na K 13 byl na ženské trati dost zásadní s ohledem na celkové výsledky.

Vyběhnutí kopce na louce, objížděčka kopce se zaváháním a mega křižovatka. Kam teď? K mému celkovému zamotání se se přidávají protáčející se řídítka. Co se tak ještě může stát? Co mi na tom kole vlastně ještě funguje? Už snad jen píchnout bych mohla. Neee, já to chci dojet. Stále rychlá jízda a perfektně namapované odbočky dokazují, že silnou vůli bych měla vzhledem ke všem potížím. Dojezd závodu je po té nehorší měkké nekonečné mírně stoupající cestě, co si jen dokážete představit. Chtělo se mi plakat, ale byla jsem úplně vysušená. Poslední metry dojíždím za fandění, jakoby šlo o vteřiny. A ono jo. To však ještě nevím. V cíli exuju litr vody, ani to však slzy nespouští. Celá smutná si dojíždím k autu, kde se dozvídám, jak moc to ostatní kazili nebo defektili. Když vyprávím své problémy, nevěří, že jsem dojela.

„Ale tak Veru, třeba takové sedlo je v pořádku, ne?“ snaží se mi nakukat, že by mohlo být hůř.

„Ne, sedlovka mi zajíždí a sedlo je nalomené…“ říkám pravdu, i když mi to nevěří.

No a když si myslíte, že nemůže být hůř, přijde si pro vás pořadatel, že máte jít s ním. Dopingovka. Hurá, to jsem si vždy po dvouhodinovém závodě ve třiceti stupních přála. Čekalo mě teda pár hodin pod dohledem – vyjížděla jsem se na dvaceti metrech, neměla jsem čisté oblečení, ale aspoň mi dovolili jíst. Po delší době zjišťuji, že jsem třetí a to o 4 vteřiny. O 4 hloupé vteřiny, které jsem mohla kdekoliv nechat, třeba při jedné z oprav mých závad, při pozdějším odhalení chyby, při přehlédnutí odbočky nebo jen při o trochu pomalejším výkonu.

Když už ty všechny emoce po dojetí závodu vymizeli, došlo mi, kam jsem se to zase posunula. Letos podruhé na třetím místě, což znamená jen a jedinou věc. Zítřek, sprint – poslední závod světového poháru. A já pořád nemám klid. Jsem zatím druhá ve svěťáku a na záda mi dýchá dost závodnic. To je přece blbost, vždyť jsem první rok v dospělých, tady v Portugalsku jsem měla být za odměnu a na dovče, ale já tady zase bojuju do posledního vyčerpání. Kolo, vydrž ještě jeden závod, my to dáme.

Veronika Kubínová

Výsledky:

1. Camilla Soegaard (Denmark) 1:47:22
2. Martina Tichovska (Czech Republic) 1:50:04
3. Veronika Kubínová (Czech Republic) 1:51:19
4. Algirda Mickuviene (Lithuania) 1:51:23
5. Sonja Zinkl (Austria) 1:55:25
6. Michaela Gigon (Austria) 1:56:54

V Portugalsku jsem měla být za odměnu a na dovče, ale já tady zase bojuju do posledního vyčerpání, píše Veronika Kubínová ve svém sloupku. Foto: archiv autorky.