Mladší generaci možná toto jméno nic neřekne, o trochu starší určitě ano. První česká mistryně světa v orientačním běhu Jana Bruková-Cieslarová sepsala velmi zajímavý Sloupek reprezentanta. Popisuje začátek své kariéry, závod na MS v Mariánských Lázních, kde získala zlatou medaili a titul mistryně světa, a další její kroky nejen v o-kariéře.

Tak nějak nevím, kde začít. Možná proto bude nejlepší začít úplně od začátku. Kdyby nebylo Aničky Gavendové a pana Gavendy, kteří k nám v páté třídě na základní škole přišli udělat nábor do oddílu, ani bych netušila, že nějaký orientační běh existuje. Vzpomínám si, že se nás tehdy přihlásila více než polovina třídy. Postupem času ale odpadávali a na konci osmé třídy jsem byla jediná, která zůstala věrná orienťáku. V té době taky přišel zlom a já věděla, že toto je má cesta a že do toho dám všechno. Do té doby jsem to brala jako příjemné trávení volného času. S pravidelnějšími tréninky začaly přicházet také první výsledky jak v pěším, tak v lyžařském orientačním běhu.

Začátky Jany. Foto: archiv autorky.

V té době mi trenéři řekli, že pokud budu nadále tvrdě trénovat, tak první úspěchy na světovém poli by mohly přijít tak do deseti let. Po vyslechnutí takové předpovědi jsem začala uvažovat, jestli to má vůbec smysl, jestli vydržím tak dlouho „čekat“. Naštěstí to nebylo až tak dlouho a v roce 1988 na MSJ v Belgii jsem získala stříbrnou medaili na klasice. Kdybychom nebyly ve štafetách disk, tak bychom je vyhrály (v cílové rovince jsem předběhla vedoucí Švédku). Štafety se nám podařilo vyhrát o rok později při MSJ v Rakousku. Ve stejném roce jsem se taky poprvé nominovala na MS dospělých do Švédska. V jednotlivcích jsem se umístila na 17. místě a byla jsem nominovaná do štafety, se kterou jsme získaly stříbrnou medaili.

Již v juniorském věku si Jana odváží medaili z MS dospělých. Foto: archiv autorky.

Oproti současnému systému závodů orientačního běhu byl v naší éře vždy jeden vrchol sezóny. Mistrovství světa se střídalo se závody Světového poháru. V roce 1990 jsem se poprvé v závodu SP umístila na 3. místě (FRA). A pak už přišel úžasný rok 1991. Nepovedl se mi celý podle mých představ, ale konec dobrý – všechno dobré. Republikové závody byly v pohodě, ale MSJ v Západním Berlíně byl pro mě úplný propadák. Vzpomínám si, jak jsem tehdy po doběhu závodu jednotlivců (umístila jsem se na 13. místě) seděla za cílem a brečela, že se mi nic nedaří. Po příjezdu se konaly poslední nominační závody pro MS v Mariánských lázních, které taky nedopadly zrovna nejlépe a já jsem se nominovala jako jedna z posledních. Možná i to mi pomohlo, že jsem neměla žádné velké cíle. Chtěla jsem prostě zaběhnout co nejlépe. Semifinále sprintu bylo takové opatrnější, terén byl zarostlý. Zato finále si pamatuji docela dobře a když někdy nemůžu usnout probíhám si v mysli některé úseky závodu. Pamatuji si, že bylo docela velké vedro a po dopoledním semifinále se mi znova do lesa moc nechtělo. To vše se ale změnilo, když jsem vyběhla na trať. Pak už to šlo nějak samo. Doběh byl nekonečně dlouhý, ale diváci, kterých bylo asi kolem 5000, mi nedovolili polevit a přímo mě hnali do cíle. Tam za mnou přiběhla Anička Gavendová se zprávou, že zatím vedu. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť jsem jenom běžela dobře, bez větších chyb. Podle mě to šlo ještě rychleji, kdybych jeden hustník neprobíhala v jeho nejširším místě. Ale i to stačilo, abych porazila „zbytek světa“.

Jana na titulce Orienteering World po zisku zlaté medaile na MS v Mariánských Lázních v roce 1991. Foto: archiv autorky.

Když se mi podařilo ještě přidat 4. místo v jednotlivcích a bronz ze štafet, tak to bylo prostě úžasné MS. Důležité pro mě bylo, že jsem si uvědomila, že můžu soupeřit se světovými běžci a jsem schopna je porazit. V tom jsem se utvrdila hned následující rok, kdy jsem se umístila na 2. místě v celkovém pořadí SP. Ještě před tím jsem se stihla zúčastnit MS LOB ve Francii, kde jsme ve štafetách doběhly 6. Vždy jsem se připravovala v tréninkové skupině společně s Majkou Honzovou – Kovaříkovou a Marcelou Kubatkovou – Kilarskou, (později ještě přibyly Hanka Doleželová, Regina Kičerková a Iveta Liberdová – Navrátilová) pod vedením manželů Gavendových. V roce 1992 jsme vytvořili oficiální skupinu pod názvem Ladies´ Orienteering Team Třinec.
V roce 1993 jsem na tom byla asi nejlépe. Naběhala jsem nejvíce – 4457 km, všechny mistrovské i zahraniční závody mi vyšly, jen MS v USA nic moc. Alespoň bronzová medaile ze štafet byla malou odměnou za jinak úspěšnou sezónou. Rok 1994 začal dobře. Na MS LOB v Itálii jsem byla 2x 12., ve štafetách jsme dojely opět 6. A již začátkem dubna jsme odlétali na první část SP na Nový Zéland a do Austrálie.
Po 9. a 2. místě jsem se ocitla na vedoucí pozici v průběžném pořadí SP. V Austrálii jsme ještě stihli s přehledem vyhrát závod štafet SP ve složení s Majkou Honzovou – Kovaříkovou a Marcelou Kubatkovou – Kilarskou. V tomto roce byl závod štafet poprvé zařazen do programu SP. Prostě pohádka, která netrvala příliš dlouho. 30. dubna při M ČR na dlouhé trati v Doksech jsem nešťastnou náhodou spadla z asi 5 metrů vysokého srázu a nadvakrát si zlomila kotník. Najednou jsem měla úplně jiné starosti než přemýšlet, jestli vyhraji nějaký závod. Operace v Ostravě byla náročná a rehabilitace dlouhá.

I zranění provázejí orientační běžce… Foto: archiv autorky.

Ještě na podzim téhož roku mi vyndali z kotníku 5 drátů, které napomáhaly hojení. Jako správný sportovec jsem se ale nedala a bojovala o návrat, i když to někdy nebylo vůbec jednoduché. Pomohla mi zimní příprava na lyžích, kde byl kotník zpevněný v botě a pomalu jsem získávala zpět svou fyzičku. Mým cílem, ke kterému jsem se upínala, bylo MS v Německu, na kterém mi v jednotlivcích jen těsně unikla velká bedna (7.) a ve štafetách jsme získaly bronz. Od úrazu kotníku ale už nebylo nic jako dřív. Zlomenina se sice zhojila, ale mám omezenou hybnost a drobné potíže běžné po jakékoliv zlomenině mi nedovolují v dnešní době pravidelně běhat. Další roky po úrazu jsem tvrdě trénovala. Prohry se střídaly s úspěchy (3násobná akademická mistryně světa 1996, dva vyhrané závody SP 1998). Běžela jsem MS v Norsku 1997 a MS ve Skotsku 1999.

Jana Bruková-Cieslarová: první česká mistryně světa, ale medailí má ze světových šampionátů i světových pohárů mnohem více. Foto: archiv autorky.

Pak jsem se rozhodla, že MS ve Finsku 2001 bude mé poslední. Ale člověk míní a život mění… Potkala jsem úžasného muže, se kterým jsme se zakrátko vzali. Máme spolu tři krásné děti (dcera 12 let, kluci dvojčata 7 let), které v současnosti běhají orienťák, (dcera D14, kluci HDR – to s mým kotníkem zvládnu, akorát mi chybí ta rychlost), hrají tenis a lyžují. Takže v současné době jsem maminka na plný úvazek. Naučila jsem se perfektně organizovat čas na minuty (to ale musí umět každá maminka, která chce dětem dopřát to nejlepší a s tím, jak nám děti rostou, přibývají i různé sportovní aktivity. V zimě lyžujeme na sjezdovkách, začínáme jezdit na kole, rádi chodíme na houby a ve volné chvíli společně s manželem včelařím.

Spokojená rodina Jany Brukové-Cieslarové. Foto: archiv autorky.

Dění v orientačním běhu sleduji zpovzdálí, ale stále platí, že je to pro mě sport č. 1, který mě naučil disciplínu, vytrvalost a hlavně radost z pohybu.

Text: Jana Bruková-Cieslarová