Právník Českého olympijského výboru, dnes už bývalý komentátor Eurosportu, jeden z hlavních tvůrců nových stanov Českého svazu orientačních sportů nebo předseda Etické komise IOF. Pod těmito indiciemi hledejte orientačního běžce a odchovance studeneckého oddílu Jana Exnera. Právě s ním jsme po jeho návratu ze ZOH v Pchjongčchangu udělali zajímavý rozhovor.

Ahoj Honzo, jak se Ti vede a odkud nám vlastně odpovídáš (Honza Exner se na konci února vrátil z olympiády v Pchjongčchangu a často cestuje – pozn. redakce)?
Ahoj Jančo a všichni orienťáci! Vede se mi parádně. Mám za sebou svoji první olympiádu v dresu Českého olympijského týmu. Byla to úžasná zkušenost ze sportovního, odborného i osobního hlediska. Teď už vám ale odpovídám opět z Prahy, kde se opět naplno věnuji svému zaměstnání na ČOV, které kombinuji s působením na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, časem s přáteli, sportem a dalšími svými koníčky.

Je  Ti teprve 27 let a už jsi doktorem práv, komentátorem Eurosportu, právníkem českého olympijského výboru, odborníkem na antidopingové právo.… V jaké roli se cítíš nejlépe?
Teprve 27? Já bych řekl spíše už 27, hrozně rychle stárnu (smích – pozn. red.). Komentování na Eurosportu jsem již z časových důvodů opustil. Místo toho jsem ale přibral učení práva EU a doktorské studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, což mě obojí moc baví. Nejlépe se ale stále cítím v roli právníka ČOV. Je to nesmírně zajímavá, různorodá a obohacující práce, která mě naplňuje a díky které jsem poznal spoustu zajímavých lidí a naučil se mnoho věcí.

Jan Exner na slavnostním zahájení ZOH v jihokorejském Pchjongčchangu. Foto: archiv Jana Exnera.

S orientačním během jsi začínal v oddíle SK Studenec, kdo a jak Tě k orienťáku přivedl?
K orientačnímu běhu mě, tuším v 7. třídě základní školy, přivedl ředitel ZŠ Studenec a zároveň šéf studeneckého orienťáku Petr Junek. Petrovi jsem za tento krok velmi vděčný. Orienťák se pro mě na dlouhou dobu stal životním stylem, mám z něj spoustu zážitků, znám spoustu super lidí a nikdy nebudu litovat toho, že jsem mu dal přednost před fotbalem, tenisem a jinými sporty.

Kvůli zdravotním problémům jsi musel na kariéru sportovce rezignovat, OB se ale věnuješ na vysoké „politické“ úrovni. Dnes jsi předsedou Etické komise a členem Dopingové rozhodčí komise IOF. Co to znamená, mohl bys nám svůj úsek nějak blíže představit?
Etická komise IOF je orgán, který dohlíží na to, že sportovci, funkcionáři a další lidé, kteří se ve světě orientačního běhu pohybují, dodržují principy a pravidla zakotvené v Etickém kodexu IOF z roku 2016. Jde především o prevenci a případné postihování jednání ve střetu zájmů, proti duchu fair-play a dalším etickým zásadám. Předně se snažíme připomínkovat různé dokumenty a komentovat praxi orgánů a funkcionářů IOF. Tu a tam ale musíme i zakročit, pokud někdo pravidla porušuje. V poslední době jsme řešili to, že jako členové JURY by neměli působit lidé, kteří jsou zároveň trenéry nebo členy realizačních týmů. To totiž může ovlivnit jejich úsudek ve prospěch či neprospěch konkrétního závodníka.
Dopingová rozhodčí komise posuzuje, zda dané jednání závodníka nebo někoho jiného porušuje Antidopingová pravidla IOF. Počet dopingových podvodníků není v orientačním běhu ani zdaleka tak velký jako v jiných sportech. Tu a tam se ale nějaký problém objeví a IOF musí být schopná na něj pružně reagovat. Letos na jaře jsme například museli udělit čtyřletý trest Rusce Polině Frolovové, která měla při ME v LOB pozitivní nález na Meldonium.

Vzhledem k počtu Tvých pracovních aktivit Ti asi nezbývá mnoho času na proběhnutí mezi lampiony. Přesto se chci zeptat, jakou disciplínu máš nejraději a proč?
Nezbývá, bohužel. K tomu, abych vzal do ruky mapu a proběhl se po lese, se dostanu tak dvakrát až třikrát do roka. Když už ale tu možnost mám, vždycky hledám nějaký zajímavý middle, který mě vždy nejvíc bavil a nejvíc mi šel. Mám rád především jeho technickou náročnost. Na sprint jsem nikdy nebyl dostatečně atleticky založený, při delších tratích mi pak často docházela kapacita, a to jak ta fyzická, tak i ta mentální. Takových 35-40 minut intenzivního orienťáku v zajímavém terénu je pro mě ideál. Navíc jsem vždycky obdivoval a snažil se učit od krále middlu Thierryho Gueorgiou.

Jan Exner společně s OK Jilemnice vybojoval zlatou medaili na MČR družstev v roce 2008. Foto: archiv Jana Exnera.

Nedávno ses vrátil ze zimní olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu, kde jsi byl pracovně. Co bylo Tvým úkolem na místě?
V Jižní Koreji jsem byl připraven zasáhnout jako právník v případě, kdyby se objevil jakýkoliv problém. Mohlo se jednat o doping nebo jakékoliv jiné porušení sportovních pravidel, které by bylo třeba řešit právní cestou. Naštěstí byli naši sportovci i členové doprovodu vzorní a své profesi jsem se tak v Pchjongčchangu věnovat nemusel. Působil jsem tedy jako člen Českého olympijského týmu na misi v jedné z olympijských vesnic, kde jsem pro sportovce sháněl vstupenky na jiné sporty a pomáhal s přípravou pokojů, dopravou nebo čímkoliv dalším, co bylo v tu chvíli třeba.

Stihl ses jít podívat na nějaký sport?
Jasně, viděl jsem biatlon, krasobruslení, lední hokej a rychlobruslení. Jsem rád, že jsem se mohl stát živým svědkem medailí Michala Krčmáře a Martiny Sáblíkové. Byl to úžasný zážitek.

A jaký největší zážitek si z olympiády vezeš?
Nedokáži vybrat jeden moment, ale celkově pro mě byla největším zážitkem osobní setkání s jednotlivými sportovci. Vždy jsem k nim měl velký respekt, což platí i nadále. Na začátku olympiády jsem k nim ale přistupoval možná až moc formálně, protože je všechny považuji za velké osobnosti. Když potom Karolína Erbanová, Martina Sáblíková, Michal Březina, hokejisté i další sportovci pravidelně chodili na českou misi a povídali si s námi, dali si kávu nebo si zahráli stolní tenis, stali se z nás až řekl bych kamarádi. Když jsme se loučili, vládla přátelská neformální atmosféra a já už se moc těším, až se zase někdy uvidíme.

Dlouhodobě se věnuješ zejména antidopingovému právu. Jak se díváš na řešení případu ruského státem organizovaného dopingu, tj. účast některých závodníků z Ruska pod olympijskou vlajkou?
Přiznám se, že se mi tohle komplexní téma těžko hodnotí na takto omezeném prostoru. Pokud to mám ale nějak shrnout, myslím si, že Mezinárodní olympijský výbor vybral to nejlepší ze všech možných řešení, přestože nebylo rozhodně ideální. Je poměrně nezpochybnitelné, že v Rusku fungoval státem řízený nebo podporovaný doping a v takovém případě podle mě nemá země jako taková na olympiádě co dělat. Zároveň je ale třeba myslet na to, že kolektivní vina je přežitek minulého století a jednotlivé sportovce nelze trestat, aniž by se oni sami provinili. Proto je podle mě dobře, že čistí „Olympijští sportovci z Ruska“ mohli na hrách startovat.

Jaký máš jako zaměstnanec ČOV pocit z fungování českého sportu? Zlepšuje se podle Tebe jeho situace, směřování a financování?
To je otázka na samostatný rozhovor. Pokud se ohlédnu přes rameno do Jižní Koreje, český sport je na tom podle mého názoru velmi dobře. Ne všechno je však tak ideální, jak se na první pohled zdá. Zároveň bych to však neviděl tak tragicky, jako to vidí například někteří novináři. Je pravda, že naši olympijští medailisté z her v Pchjongčchangu jsou do značné míry produktem individuální snahy a financování, než produktem českého sportovního systému. Na druhou stranu dle mé omezené osobní zkušenosti mnohé sportovní svazy a organizace fungují velmi dobře a snaží se aktivně vytvářet pro rozvoj sportu co nejlepší podmínky. Problémem jsou však často nedostatečné finanční prostředky. Sportovní svazy by se samozřejmě měly snažit shánět sponzory a financovat tak vlastní aktivity.
Důležité je však i veřejné financování, které však závisí, stejně jako mnohé další zásadní věcí, na politických rozhodnutích, která není vždy jednoduché předvídat nebo ovlivňovat. Přijde mi, že z hlediska státu křivka směřování a financování sportu v současné chvíli spíše klesá. Jednoduše řečeno, sport pro současné politické představitele naší země není prioritou, čemuž se na druhou stranu při současné politické situaci nemůžeme moc divit. Já ale ohledně českého sportu zůstávám optimistou, a to zejména díky lidem, které mám kolem sebe a kteří se každý den snaží posunout organizaci, financování a vůbec celý český sport výš a výš.

A co vlastně Tvoje sny a plány na rok 2018?
Předsevzetí do nového roku si nedávám, nějaké sny a plány ale mám. Chtěl jsem na olympiádu a to se mi splnilo. Chci dál pokračovat a být co nejlepší v tom co dělám – chci být především dobrým právníkem Českého olympijského výboru. Chci pokračovat a posouvat své znalosti a dovednosti i v rámci svého působení na Právnické fakultě. Chci pravidelně sportovat, hlavně cvičit ve Spartan gymu a plavat. Rád bych své aktivity a rozvrh zároveň zorganizoval tak, abych měl více času na svoji rodinu, kamarády a koníčky. Láká mě vyrazit někam do zahraničí do hor nebo jiné přírody a na chvíli tak úplně vypadnout z civilizace. Těším se i na nové výzvy a nová dobrodružství, která mi letošní rok přinese.

Přeji, aby šlo vše, jak si přeješ a ať Tě brzy vidíme někde na závodech!
Díky moc, brzy na viděnou!

ZOH v roce 2018 byla pro Honzu Exnera první, na které se zúčastnil jako zaměstnanec ČOV. Foto: archiv Jana Exnera.