O Jukole slyšel každý orienťák, co už chvíli běhá. Největší štafetový orienťácký závod na světě. Když člověk čte na Béďovi, že na startu je 1 700 štafet a celkem běží přes 18 000 závodníků, tak tomu ani nechce věřit, že něco takového je možné. Ale ono je. I nelyžař zná Vasův běh, neběžec Newyorský maraton, možná bychom měli něco udělat pro to, aby i neorienťák v republice měl tušení, co je Jukola.

Každý rok vyráží bojovat na tento závod naši nejlepší za severské oddíly. Pro mnohé se vítězství rovná vyhrát Mistrovství světa. Určitě také znáte kamarády, co na konci června balí věci a vyráží na sever na tento víkend. Je hezké vidět naše nejen reprezentanty, ale širší špičku, která běží za své severské oddíly a přispívá k úspěchu oddílu. Letos uteklo Milošovi Nykodýmovi vítězství s jeho OK Linné o 19 vteřin, asi osud chce, aby byl letos jen druhý…

Mezi více než 1 700 štafetami byly dokonce i dvě z České republiky: USK Praha a SK Brno Žabovřesky.

U nás v Žabinách na Jukolu jezdí naši běžci pravidelně a jsou dost vidět, viz Miloš, ale třeba i Oťas Hirš nebo Mára Minář. Ale zase běžet za Žabiny… to je jiná. První diskuze o účasti padla už loni, ale nakonec nebyl zájem. Letošní rok byl úspěšnější a nakonec jsme složili celé sedmičlenné družstvo. (Přiznejme si to, není to levná záležitost.)

Už jste slyšeli O-News.cz podcast o Jukole?

Zájezd/výlet/VT Jukola byla pro mnohé první seznámení se severem a pro ještě více lidí první seznámení s Finskem. Bylo to trochu bráno ve smyslu jako “ukázat  našim trenérům, co je to ten pravý orienťák ve Skandinávii”. Vidle do pořádné přípravy trochu hodilo pořádání MČR na klasice, takže sotva co jsme vydechli, už jsme vyrazili do Vídně na letiště.

Od středy nás čekalo několik map a tréninků, které jsou na místě připravené od poloviny dubna, takže dnes už jsou v lese cestičky. Samozřejmě top teamy zde netrénují týden před závodem, ale měsíc předem, ale pro naše hobby-veteránské družstvo to bylo tak akorát pro seznámení. Černé severojižní spojnice byly jedno z mála, co nás trochu překvapilo. Taky trochu jiný styl mapování, že kámen a kupka se liší porostem a podobné delikatesy. Na trénincích jsme potkávali další a další běžce, zelené dresy NTNUI, různé barvené švédské, finské, slyšeli němčinu, švédštinu, angličtinu nebo třeba polštinu. Že Žabiny nejsou bezejmenné nám zaručil Miloš, když na jednom tréninku jsem se bavil s nějakým Švýcarem, který nás znal. Srdíčko to potěší.

Jukolou žije celá oblast Porvoo, sjezdy z dálnice jsou označené, všude samé plakáty a i “Jukola menu” se podává v místní restauraci.

Jukola je opravdu monstrózní akce, takže když jsme v úterý projížděli arénou, tak už fungovaly obchody, aréna víceméně postavená, fůra lidí v oranžových pořadatelských tričkách. O tolika dobrovolnících by se nám mohlo na klasice jen zdát.

No a pak se už začal blížit samotný závod a ač jsme se všichni do té doby tvářili, že si to jedem užít, tak najednou padla na všechny nervozita. V pátek jsme tedy společně velice poctivě procházeli pokyny, přece jen něco bylo trochu jiné. Závěrečné motivační kolečko, hlavně nedisknout, porazit USK a stihnout letadlo… A hlavně nedisknout!

V sobotu vyrážíme na shromaždiště, jak je Jukola plná, tak žádné rozumné ubytování v blízkosti jsme nesehnali, tak nás čeká hodinové dojíždění k Porvoo a k aréně. S tím se musí počítat. Parkujeme a čeká nás dlouhá cesta přes obrovské stanovené městečko k aréně. Zde už to žije naplno, fůra obchodů, stánků, několik velkoplošných televizí a koridory. Zkoušíme si razit emitkou, zablokujeme si pěkné místo v aréně. První úseky po prvním pohledu se vrací na ubytování, aby byli fit na noc. Zbytek ještě čeká na start Venly. 1 500 štafet, “muzika z 1492 a dobytí ráje” a start a pak oblak prachu… (Ve Finsku celý týden panovalo spíše letní středomořské počasí než severské jaro.) V aréně je snad 30 °C a nejde se nikam schovat. Tak se brzy vytrácíme z arény a jedeme zpět na ubytování.

V podvečer by se dala nervozita krájet. První úseky vstávají a pomalu vyráží do centra. Další se snaží usnout, protože vstávání je prostě brzy. Nejde stihnout vše, raději oželím start a spím. V televizi dávají celodopolední (Venla) a celonoční program a Jukoly přenos od 22 večer do 8 hodin ráno.

Už po první úseku dostáváme zprávy, že je to pomalejší a nejde to podle našeho plánu. Tím padá náš první cíl (možná spíše přání) nejít z hromaďáku.

Dorazím do arény a akorát stíhám doběh prvních štafet, potkáváme další české orienťáky a fandíme dobíhajícím vítězům. Nakonec 6. úsek stíhá, takže jen finiš jde z hromaďáku. Trochu želíme na startovní číslo, kdy se musíme, jak už na prvním úseku, prodírat davy ještě větších hobíků, než jsme my.

Kontroly a ražení emitkou je kapitola sama o sobě, ale vše náš tým zvládá a po 13 hodinách je v cíli! Bez disku a na slušném 309. místě. 

A nakonec se po místní okrsce 18 tisíc lidí snaží odjet, ale pořadatelé myslí i na tohle a odjezd je víceméně plynulý. Pak člověk na letišti v Helsinkách rozbalí mapu a někdo neznámý mu kouká přes rameno a říká, že šel tudy… krásné.

Myslím, že to byl povedený zájezd a člověk vykoukne jednou za čas z našeho malého rybníku.  A je to pěkné reprezentovat náš oddíl a i de facto republiku na takovéto akci. Je možná škoda, že je tam vidět tak málo našich barev a když, tak skoro jen v severských oddílech. Třeba někdy v budoucnu bude i česká vlajka vidět taky tak vysoko, jako litevská bojující do konce ve Venle o bednu.

Závěrem si dovolím reklamní vsuvku. V lednu budeme pořádat 3. ročník Krátkého dne. Teď po návštěvě Jukoly naše heslo “i Tiomila a Jukola měly první ročník”, působí dost troufale. Máme po návštěvě Jukoly o čem přemýšlet… ale bez vás to nezvládneme. Přijeďte vyzkoušet nádech těchto našich zatím ještě malých štafet. Třeba vás běhání za oddíl ještě více zaujme a příště na startu nebudou stát jen 2 tuzemské štafety, ale klidně 10… a kdo ví…

Co říct na závěr?

Rozhodně za to stojí vyrazit ochutnat tuhle neskutečnou atmosféru, i když musíte počítat, že v neděli budete tedy velice unavení. A rozhodně nebudete poslední, protože v lese jsou i Finové, co možná viděli mapu naposledy na základce a teď je vyhecovali kolegové v práci. Do lesa vyráží s batůžkem a dochází s limitem… Já se na shromaždiště dostal kolem sedmé hodiny a potkával jsem lidi s únavou ale i s úsměvem na tváři, kteří šli z lesa z druhého, třetího úseku! Pro 20 až 50  týmů je to obrovská prestiž bojovat o přední místa, ale zbylé tisícovky závodníků si to prostě užívají!

A já jsme byl velice rád, že jsem mohl být aspoň chvíli součástí tohoto světa. 

Nikde to nezaznělo, ale tu jsou výsledky našich týmů:

• 309. SK Brno Zabovresky 1 CZE 13.00.44 (Adam Kazda 1.45.36/326., Vit Braveny 1.55.19/258., Jan Zhanal 2.17.48/295., Tomas Kyncl 1.40.04/364., Adam Jurak 1.46.53/380., Pavel Rotek 1.28.34/356., Jan Drabek 2.06.28/309.)
• 758. USK Praga 1 CZE 15.37.40 (Barbora Baldrianova 2.04.46/729., Eva Baldrianova 2.04.59/489., Petr Baldrian 2.12.08/419., Frantisek Wald 2.31.29/740., Michaela Gajdova 1.47.50/696., Tomas Baldrian 2.02.56/746., Magdalena Rysava 2.53.30/758.)

foto: Jan Drábek