Zatímco na Mistrovství Evropy se již od 15:40 bojuje o medaile ve sprintových štafetách, někteří už mají dobojováno. Sloupek reprezentanta: Vojtěch Sýkora

Varování:
V případě existujících pochybností o své reprezentační kariéře ihned zavřete tento článek
a navštivte Kačora!

Parné léto posledních dní je vzpomínkou a déšť chladí okolní les i moji hlavu. Zkontroluju tkaničky, buzolu, čip a podívám se, kde je sever. Pět tradičních odpípnutí, beru mapu a vyrážím do pískovcového labyrintu na královskou trať světového poháru.

Nějak tak asi mohl i letos vypadat můj typický vrchol léta, který se jako přes kopírák opakoval posledních deset let. Samozřejmě s drobnými nuancemi, ať už jde o konkrétní datum, velikost mezinárodní akce nebo zemi, ve které se zrovna odehrávala. Od MEDu 2013 v Portugalsku, který mi otevřel reprezentační svět, přes juniorská MS a poslední pořádnou Evropu (SUI 2018) až po pravidelné objíždění závodů SP. Byly to krásné roky a zvlášť na všechna soustředění budu vždycky vzpomínat jako na to nejlepší, co mi mohl vrcholový orienťák dát. K tomu navíc hromada navštívených a oběhaných zemí (i těch zajímavějších jako Čína nebo Keňa) a kamarádů všude po světě. Velký dík všem trenérům – za čas, důvěru i příležitosti.

Nikdy jsem ale asi nebyl ten úplně nejlepší svěřenec. Trochu moc chuti do výletů, které se mimo sezónu nedají dělat, příliš velká obliba běhání po horách („A Šéďo, nemůžu si tady na úvodním srazu odskočit na zimní Ještěd?“), naopak nedostatečné osobní medailové ambice a k tomu zvlášť v posledních letech pocit, že mi utíkají i jiné věci a jiné sporty. K tomu poznání, že na to odlepit se od spodních bodových příček na svěťácích někam výš je opravdu potřeba tomu dát 100 procent, přičemž já nikdy nebyl ochotný dát víc než tak 83. Po dekádě v národním dresu se navíc celý ten repre kolotoč začal už trošku opakovat. Letos se to ještě sešlo se zdravotně ne úplně optimální zimně-jarní přípravou a přišla první výhybka z klasické roční dráhy – nenominace na SP v Norsku a náhradní program ve formě Ostrova čarodějů. Ne že bych si trošku neuslintnul při pohledu na mapu klasiky, ale lezecký fesťák konaný jednou za 30 let byl naprosto skvělý a nabídl zase další pohled na svět mimo červenomodrobílou. Kalendář se k tomu vždycky plnil příliš mnoha překrývajícími se akcemi a dřív nebo později bylo jasné, že to přijde – výprava tak lákavá, že už prostě bude mít přednost. Ta se zhmotnila ve formě další akce od CK Bořek a na misky vah položila solidní dilema: český svěťák v píscích (už zase) nebo měsíc hor, stopování a chytání medvěda mezi Kavkazem, Kaspikem a Perským zálivem? To první s konotací měsíců poctivé točby kilometrů, to druhé s příchutí finálního hřebíčku do rakve mé reprekariéry a lákavým příslibem nové životní kapitoly. Potřeba se rozvíjet i v jiných věcech a chuť ‚diverzifikovat zábavu‘ rozhodla.

Parné léto nižších poloh Íránské náhorní plošiny vzalo už předevčírem za své a do tváře se mi opírá vítr nesoucí směs sněhu a síry. Tady v pěti a půl tisících už mi může pípat tak maximálně v uších. Buzola zůstala v batohu, na rukou mám místo čipu rukavice a místo mapy v nich svírám hůlky. Druhá z perských sopek našeho tripu se tyčí už jen kousek nad námi.  

Takže co teď? Poslední a zároveň nadstandardně kvalitní akademický rok, kdy už snad nebudu tak odrbávat školu (školy) jako do teď. I na tu sportovní všestrannost už přichází – lezení, silnička, běžky, skialpy a samozřejmě discgolf. Taky konečně ty horské běhy – návrat s tradičním kolegou po šesti letech na HROB a jako bonus dlouhé Zapomenuté hory. Do Nového roku a téměř souběžného odevzdání první diplomky je každopádně kalendář komplet plný. A co bude pak, to se uvidí.

P.S.: Orientky jako takové ale na hřebík rozhodně nevěším, porážet Roudňáka nebo Ňufovat (vyhrávat úseky po třech týdnech tréninku – pozn. red.) na štafetách hodlám dál!

Vojtěch Sýkora