Máme po Mistrovství Evropy, sprintová MČR se blíží a my jsme k sepsání dnešního sloupku reprezentanta povolali sprinterku nejpovolanější – Terka Janošíková přináší poutavé povídání o zákulisí švýcarských závodů.

Hola hola, moc všechny zdravím! Ano trošku klišé pro začátek já vím. 🙂

Tak jo, můj již několikátý sloupek je tu a já opět přemýšlím na jakou to naladit notu. O čem psát zůstává stále libovolné, ale prý shrnout ME bylo by vhodné. Čas tedy něco málo zformulovat a text bez spisovných chyb zachovat. Rozepsat se dopodrobna ve verších o tom, co se dělo, by přeci jen více toho poetického talentu chtělo. Se snahou o rýmy tedy raději končím, a pak po sepsání sloupku si spíše zaběhat skočím. 😉

ME/EOC/Evropa 2021 – pojmy používané nejen závodníky ledabyle avšak všechny označují jedno a to samé. Šampionát, který se konal minulý týden ve švýcarském Neuchâtelu. Šampionát, který byl uskutečněn, sice stále pod vlivem hygienických opatření, ale byl uskutečněn. Šampionát, všemi velmi vyhlížený, po rok a půl dlouhé prodlevě bez mezinárodního závodění. Šampionát poprvé v historii zaměřen čistě na sprintové disciplíny. Šampionát, na který se z Čech vydalo 6 žen, 7 mužů a 3 zástupci realizačního týmu. Šampionát, který pro českou výpravu i přes solidní pódiová umístění bohužel necinkl, ale taky šampionát, jež určitě mnohým přinesl cenné postřehy, aby ten světový šampionát za měsíc a kousek na české půdě cinkal o 106. 🙂 Teď už tedy konečně lehké ponoření se do mých dojmů z celé akce.

V úterních ranních hodinách nastartování čtyř aut z různých koutů ČR a hurá na cestu dlouhou 11-13 hod. Podvečerní zdárné setkání všech posádek však probíhá bez objímaní a v zákrytu respirátorů. Následuje večeře ve stylu 1 stůl = 1 posádka. Mixování napříč členy týmu není možné až do obdržení výsledků z PCR testování, které bylo pod taktovkou organizátorů v lokaci ubytování a podstoupili jsme ho hned po večeři. Asi si můžete tipnout, že obdržení výsledků nějakou tu chvíli trvá. My tuto chvíli naplánovaly na přes noc. Genderová separace po pokojích přišla tedy až druhý den ráno, kdy jsme všichni úspěšně obdrželi certifikát o neprokázání infekce.

Na programu byl modelový trénink tentokrát za slunečného počasí. Jinak předpověď na celou dobu šampionátu byla všelijaká. Zbytek dne ve znamení čerpaní energie a naladění se na nadcházející závodění. Ta prodleva dělá své, nebudu to zastírat, takže i přes všelijaké poučky se u mne nervozitka před prvním startem po tak dlouhé době dostavuje. Snad jen ale v takovém tom zdravém modu.

Čtvrtek, první závodní den, odpolední start sprintových štafet vytváří docela dlouhý časový prostor, a i když jsem již teoretickou přípravou strávila nějaké ty hodiny, poslední přemýšlení a tipy kudy asi trať povede nabírají na obrátkách…  Přijíždíme do arény, naše predikce byly naplněny, velká část trati může vést tak, jak jsme očekávali. Není se čeho bát. Ale v to, že tratě budou až tak rychlé dostihy jsme nedoufali… Startovní pole se postupně tříští, Švýcaři berou zlato s nejrychlejšími časy na všech úsecích. Větší rozestupy na trati mezi závodníky, jež se na takto stavěné trati, kde volby jsou v podstatě vyrovnané, těžko stahují. Přeci jen ani já v porovnání se špičkou svou rychlostí nevyčnívám. Díra přede mnou a za mnou tedy zůstává stále dírou jen s většími rozestupy a pro nás je to nakonec po schváleném protestu na oddisknutí z druhého úseku zase uspokojivá brambora s nadějí, že se už brzy povede prolomit dlouhou šňůry a výsledek zacinká. 🙂 Pro zájemce více o sprintovkách na stránkách reprezentace.

• 

• 

• 

Další den patří KO kvalifikaci, konečně Den, kdy se všichni účastníci ME mohou postavit na start. Sprintovky na ME totiž umožňují start vždy pouze jedné štafety ze státu. Den, kdy všichni doufáme opět v hezké počasí a v průběhu dopoledních hodin ještě jdeme provětrat nohy a pokochat se slunečnými výhledy z ubytka.

Start tří kvalifikačních skupin je v režii nejprve muži a posléze až ženy vzestupně od nejlepších ve světovém rankingu. Zatímco pro pánskou kategorii počasí vychází v rámci možností, u žen se každá z nás potýká na trati se lijákovou sprškou. Mne to díky brzkému startovnímu času potkává až v závěrečné pasáži, ale holky o pár minut později startující to mají nepříjemné už v úvodu. No jo no, počasí se ale holt neporuší, a i to k OB patří a tvoří tu správnou autentičnost.

Poměrně čistým výkonem bez žádných problémů na trati, či ztráty plynulosti jsem si vyběhla hezkou čtvrtou příčku v rozběhu, ideální pro výběh startovních skupin na další den, a zajistila si tak postup do ¼ finále. Předvedený standartní kontrolovaný výkon mi přidal trošku toho potřebného sebevědomí, že i techničtější pasáže mi tu nedělají problém a natěšení na vyřazovací souboje následující dne pokračovalo. Né teda na moc dlouho. Přišel večerní výběr do šesti ¼ finálových rozběhů. Závodníků je celkem 36 a systém následovný. Začínají druhá místa z Q v pořadí první až třetí rozběh, pak první místa, třetí a dále už dle pořadí. Taktik, jak správně vybrat je nespočet, ale člověk stejně nikdy neví, jak se to pak za ním poskládá. Takže zkrátka taková loterie. Ani nevím proč, ale při výběru a sledování, kdo se přidává do mé šestky mi nervozitka běhala po celém těle. Jasné papírově bych měla mít na postup, ale každý závod začíná od nuly a jeden nikdy neví, co všechno se může přihodit, gor v KO sprintech.  Jde se na to!

Má pršet. Karanténa bude stejná pro všechna kola a od arény/cíle je vzdálená kilometr. Vždy se půjde na pre-start minimálně 800 m a cíl je v aréně. Parametry tratí jsou stejné pro ženy i muže na všechna kola. Pro ženy to bude náročnější, to se ví. Určitě se využije převýšení, záludnosti a pro TV atraktivnosti místního ikonického hradu… Kolikrát k němu budeme šplhat, a jaké rozdělovací metody budou na jednotlivá kola použity zůstává ale prozatím pouze otazníky v hlavě…

 ¼ finále! Počtem kontrol a celkovou organizací to vypadá na motýlka a nepleteme se. Nespletli jsme se ani s předpovědí počasí. Motýlek se třemi krátkými křídly v úvodní pasáži vysokou trávou porostlém a ve svahu situovaném parku tvoří velmi zajímavý prvek. O to více zajímavý pro závodníky pozdějších rozběhů, kdy se za deštivých podmínek na trávě vyběhávají koleje a nejsem jediná, komu se to smeká, padá na zem a ztrácí pak velmi potřebné sekundy. Po čtvrtém oražení uzlové kontroly opouštím tuto motanici na páté pozici v těsném závěsu. Je to jasné musím zabrat, postupují pouze tři. V další části míjíme hrad, jehož znalost ze Street view, různých fotografií a lehkém předzávodním přemýšlení nad volbami, mi přidává určitou jistotu dobrých voleb a rázem jsem již na třetím místě. Pohlídat si jen závěrečnou pasáž a ano spokojený úsměv při doběhu se dostavuje. Jde se dál. Rychle tedy nahodit bundičku a fičet zpátky do karantény. Tady je ještě nějaký ten prostor na oddech. Náš skvělý fyzio přichází na scénu a snaží se v necelé půl hodince pauzy hodit nohy do pohody a připravit je na těžké semifinále. Do mého rozběhu postoupilo hodně silných koňů a postup pouze dvou bude nekompromisní boj.

Pre-start na břehu jezera za stále neutichajícího deštivého a větrného počasí není zrovna nejpříjemnější záležitostí, ale ten adrenalin, nervozita a natěšení veškeré pocity okolo kolem přehlíží. Vedou nás do arény, kde je připravený stan. Bude self-choice. Stojíme za stanem, čekáme na další pokyny a zrovna slyšíme, kdo postoupil z rozběhu před námi. Roušky si opět můžeme sundat až v posledních minutách před startem. Následuje nástup na žlutou čáru čelem do kamer. Po představení pro televizi poodstupujeme každý do svého plentou ohraničeného bloku a máme 20 s na výběh varianty trati…

Startovní signál a jde se na to! Při výběhu jsem zaznamenala, od které kontroly se to dělí, a na které zase potkává. Tam jsme se sešly všechny téměř v kontaktu, protože varianty byly rychlostně velmi podobné. Zbytek trati by už měl být tedy stejný. Snažím se držet balík, využít druhých, ale stále musím vědět, kde jsem a kam mířím. Na průběhu arénou je to čtvrtá příčka. Tempo je vysoké a času do cíle nezbývá moc. Dokážu roztočit nohy a dostat se do popředí? Bude to finiš tzv. o prsa na cílové čáře? Je lepší zkusit když tak svoji volbu, nebo jakou taktiku teda zvolit? Na přemýšlení o tom čas není. Vše jde šíleně rychle. Závěrečná pasáž moc volby nenabízí, spíše ty slepé, kde se lehce chybovaly dvě Švédky přede mnou a hop tři kontroly před cílem a rázem razím druhá. Mísí se to jak na běžícím pásu a při postupu na předsběrku se přede mne těsně dostává další závodnice. Nevyvádí mne to z míry, ten čas, kdy mne míjela jsem totiž zkusila využít na načtení si do paměti posledního postupu a věřila jsem, že se to vyplatí. Razíme předsběrku, odběh jasný, jen zahnout dopravu a pak rovně. Asi jsem byla jediná, kdo to měl v hlavě a nepotřebovala jsem se už koukat do mapy. Nezdá se, ale jen to mikro zpomalení na kouknutí se do mapy, tady při KO může udělat zásadní rozdíl. Aniž bych to čekala rázem jsem se dostala o metr do čela a věděla jsem, že můj závěrečný finiš by měl stačit na postup. Byl to boj až do cíle to musím uznat, ale ta euforie postupu a vědomí, že už teď je člověk v TOP 6 v Evropě a může to být už jen lepší, to je mazec…

Po vyčtení a zasazení roušky oblékám další bundu a chystám se na odchod do karantény. Přichází za mnou organizátor s gratulacemi a oznámením, že mne teda nechce stresovat, ale že za 21 min startuje finále, mám to ještě 1 km do karantény, pak dalších 800 m na prestart a tam je -8 min call up, takže tam musím být od teď za 13 min. No čekala jsem, že tam asi moc prostoru na oddech nebude, ale že to budou až takové fofry, no mne nenapadlo. Velké poučení pro příště, je potřeba brát v potaz při čtvrtfinálovém výběru do jakého rozběhu člověk jde. Přeci jen je to stále nová disciplína a člověk si některé věci jen tak neuvědomí. A prostor mezi každým semifinále byl 12,5 min, takže někteří měli i o 25 min více prostoru než já.

Zpátky ale k Finále. Už přeskočím všechnu tu proceduru. Ve zkratce tedy jen, ano stále bylo špatné počasí, vítr, zima a déšť. Opět jsme se usmívaly do kamer a znova nám řekli, ať ustoupíme dozadu do svých boxů. Výběh self-choice nás ale už nečekal. Bude tedy motýlek, nebo to máme celé stejné? Mapotočka stále trošku naznačovala, že by tam mohla být nějaká ta farsta ještě, ale rázem mi bylo jasné, že na této osmiminutové trati na to holt není prostor. Budou to dostihy. V prvním kopci hradu se dělí lehce trojice nejrychlejších. S postupy okolo hradu opět nemám problém a při seběhu si dobrou volbou držím čtvrtou příčku s pár metrovým náskokem. Trojice ve předu je trhnutá už více. Postup na diváckou je pro mne osudovým. Kluzká podložka a zatáčka o 90° pro mne znamená srážku s rohem budovy a pád na zem. Odnesla to obě předloktí doprovázena naražením kolena. Není čas na bolest maká se dál, na průběhu už to ale znamená alespoň 10ti m ztrátu na pátou pozici. Další strmý výběh k hrad s protestem bolavého těla už mi nepřidává, stejně tak jako správná realizace voleb holek přede mnou. V cíli tedy nemám na výběr, spokojuji se se stále krásných šestým místem zatímco mé ruce si hoví v nejbližší ledové kašně. Žádná kůstka se naštěstí nepohnula a je to jen naražené. Ledování končetin v už tak chladném počasí není zrovna příjemnou záležitostí, a kdyby nebyl covid a na stupních se třáslo rukou, přirozeně bych s tím neměla žádný problém.

Den to byl vyčerpávající, ale velmi přínosný. KO sprint opět potvrdil, jak nabitou disciplínou je a nedává prostor na zaváhání. Další mezinárodní závod v něm bude až za rok na MS v Dánsku, takže každý start se hodí a jsem vděčná, že jsem v sobotu mohla startovat všechna tři kola, i když to bylo náročné, to musím uznat.

Slova za slovy se tu začaly kupit a já věřím, že to může mysl a oči otupit. Individuální sprint v neděli by mohl ještě spoustu řádků nadělit. Nechme si to však na jinou dobu, ať je to víc na pohodu. Nebo třeba na osobní popovídání, na sprintech při víkendovém setkání. 😉

Díky moc, kdo dočetl až sem a nebojte my ty medaile z MS přivezem! 🙂

Tereza Janošíková

(foto: archiv TJ)