Miloš Nykodým, české želízko v ohni pro nadcházející Mistrovství světa. Mezi nominovanými pouze on a Denisa Kosová poběží všechny lesní disciplíny. Příprava na vrchol roku ale nebyla bez háčků. Co za trable Miloše potkalo a jak se mu povedly nominačky?

Cesta k nominačkám na MS

Kotník kotník kotník,

nic jiného v podstatě od začátku tréninkového roku 21 neřeším. Sezóna, na kterou se specificky připravuji již od podzimu 19, nezačala příliš slibně. Hned v druhém týdnu příprav jsem si cvaknul kotník při výklusu. Doběhl jsem domů, ale nevypadalo to dobře. Zašel jsem si tedy na rentgen, kde jsem nafasoval berle, které jsem používal jen první den, pak už jsem začal chodit a po necelém týdnu běhat. Takový jsem já, všechno uspěchám. Dva týdny to vypadalo celkem nadějně, trénink šel podle představ, jen s mírnou bolestí. V prosinci se ale bolest přenesla do achilovky, a to už nebyla žádná pr..sranda. Chvilku jsem to chtěl přeběhat, ale kolem vánočních svátků jsem úplně vypnul, snažil se uzdravit a užíval si rodinné pohody. Vidina tréninkového kempu v Keni mě donutila zachovat se zodpovědně. “Přece nepojedu do Keni polopoužitelnej, to by nemělo smysl!” V lednu jsme se se Zbyňkem (můj trenér) domluvili, že to nebudeme přehánět, hlavní je Keňa. Leden tedy proběhl v klidu. Do Keni se nám naštěstí podařilo odletět a bouchání velkých dávek kilometrů mohlo začít. To bych ale nebyl já, aby se mi zase něco nestalo. Celou dobu jsem tam trpěl na puchýře. Né jen tak ledajaké, ale třeba třívrstvé. Navíc na totálně divných místech, třeba ve středu chodidla. Běhat jsem ale nepřestal. Prvních pár kiláků, kdy jsem bolest vnímal, jsem musel přetrpět. A když už to vypadalo, že je to za mnou, tak jsem si pro změnu opět cvaknul kotník. Nedával jsem pozor na cestu snažíce se zachytit co nejlepší záběr na svou kameru. Blbec! Trénink jsem ale doběhl, i když to bylo ještě přes dvacet kiláků. Pak jsem si dal den volna (ale vlastně 48 h). “Když jsem v Keni, tak si přece nemůžu jen válet šunky.” Navíc už jsem začínal pociťovat, že mě směrem k MS tlačí čas. “Takhle nestihnu natrénovat, abych mohl bojovat o medaile.” Pak se mi vrátily puchýře, takže jsem o kotníku vlastně ani nevěděl. Z pohledu čísel pro mě Keňa nakonec dopadla velmi dobře. Kotník jsem přeběhal a chodidla už ke konci taky nezlobily. Po návratu domů jsem se po hlavě vrhnul do lesa. A jen tak bokem, po kempu s klukama z repre, si s Vítkem Pavlištou a Vojckem střihnul silniční desítku za 31:14. To byla dobrá vzpruha seběvědomí. Běhal jsem cca 4-5x týdně na mapě a začal se specificky připravovat. Jednoho krásného dne na RD dubnovce se ale opět ozval kotník/achilovka/nárt. Výstražné světýlko v hlavě mě donutilo pustit tréninkový závod na klasice. Dal jsem den dva bez běhání, a pak oběhl štafetové intervaly. Ke konci mě to ale začalo zase trošku bolet, a tak jsem zařadil zpátečku. Dalších šest týdnů jsem objížděl všemožné doktory a postupně zvyšoval běžecké dávky a snižoval ty cyklistické. Nakonec mi asi nejvíc pomohla Míla, která mi srovnala záda a ukázala pár cviků. Nominačky na Evropu jsem nějak oběhal, ale noha pořád nebyla stoprocentní. Běžet MS po dvou letech bez mezinárodního startu by bylo riskantní, takže jsem na Evropu, i když jen sprintovou, chtěl. Hlava totiž potřebuje opět zažít všechen ten shon a stres velkých závodů. Na ME už to bylo dobrý. Forma sice nebyla nejlepší, ale zvládl jsem to se ctí. Ihned po návratu jsem tak vletěl do pořádného objemu. Ten jsem vydržel asi deset dní, než se noha znovu lehce ozvala. Od té doby už jsem opatrnější a dávám na sebe větší pozor. Vždy když se malinko připomene okamžitě přibrzdím nebo vytáhnu kolo místo tenisek. Není to ideální, ale půjde to. V závodech, kde je člověk v transu, je to nejlepší, tam o nějakém problému vůbec nevím.

Tak a teď jsem se dostal k nominačkám.

Krátká – naprostý brutál. Z hustníku jsme téměř nevylezli, a když ano, tak do brutálního kamenného pole nebo příkrého traverzu plného pasek. Prostě ideálka pro mou nohu. 😀

Pozice v týmu uhájena. Fyzicky celkem dobré, snad ještě formu dokážu vyladit. Po technické stránce teda nic moc, spousta malých i velkých zaváhání. Na tom budu muset zapracovat nejvíc.

Klasika – opět brutální. Ale úplně jinak. Spousta výšlapů na morál nebo obíhaček, kde bylo potřeba pořádně kmitat nožkama. Navíc mi teda přišlo, že spousta dohledávek byla spíš middlového charakteru. Né zřídka jsem si tam pobyl o dost delší dobu, než bych chtěl. Když mě už! na páté kontrole docvaknul Vojta, jako by mě někdo polil studenou vodou. Na chvilku mě to zlomilo. Když jsem s ním pak ale dokázal držet krok a na pár kontrol mu i utekl, dostal jsem se alespoň do nějakého tempa. Nakonec jsme to doklepali spolu. Moc nám to ale nešlo, hlavně teda v těch dohledávkách. Po analýze svých výkonů jsme se shodli, že rozhodně nebylo nereálné ani pro mě, ani pro Vojtu, běžet čas kolem 90’. Možná i pod, kdybychom šli dobrej závod. Takže aspoň tohle vědomí nás povzbuzuje směrem k MS. Fyzicky to tam je. Teď si ještě pořádně pohlídat mapu a nedělat tam ty zbytečné blbosti. Už jen 22 dní do startu MS. Čas se nám krátí. Moc se těším, až budu mít tento čtyřletý cíl za sebou. Snad úspěšně.

Držte nám palce! Tým máme velmi silný a já doufám, že se vás v arénách sejde opravdu hodně, abychom měli ještě větší výhodu domácího hřiště. Pevně věřím, že se někomu z nás podaří prolomit medailový půst posledních let.

Miloš Nykodým