Nejúspěšnější juniorka v LOB tohoto roku. Sezóna po zimě ani přes úspěch v KO sprintu růžová nebyla. O zranění i snu o medaili v dnešním sloupku reprezentantky Michaely Srbové.

Vraťme se myslí zpátky do poslední zimní sezóny, přesněji na JWSOC do Ramsau. Akce pro mě s nádherným výsledkem dvou čtvrtých míst. Což ale znamenalo, že jsem z Ramsau odjela s jasným plánem – natrénovat a alespoň o to místo se za rok zlepšit. Bohužel tento plán zkolaboval již pár týdnů na to.

Zima skončila a začal čas pěšího orienťáku a letní přípravy. Neboli každoročně nejhorší čas. Všichni, co běhají jen pěší orienťák maj přes zimu naběháno stovky kilometrů a já už si málem nepamatuju, co to běh je. No nic nevadí, to se přece zase rozběhá. Houby rozběhá, ne jen, že už si málem nepamatuju, co je to běh, ale koleno zlobí víc než jindy. Do kopce není šance, že vyběhnu, z kopce se nějak skutálím a po rovině vydrží 2 km a pak začne bolet. Takže z plánu začít běhat se ustupuje a bude se na to muset jít pomaleji. Problém je, že koleno nefunguje čím dál tím víc a tréninky už se nedají nahrazovat ani kolem ani kolcema. Závody se nějak přetrpí. Dobrý nějak to funguje. Ale přichází osudový víkend na začátku května, odběhnu si klasiku na výchoďáku, okey koleno cejtím, ale jde to vydržet. Jedu do Prahy, kde se další den běží Juniorský maraton, musíme toho docel dost ještě ujít a to už se kolenu nelibí. Ale to se přece vyspím a další den to bude dobrý. Bohužel se další den probouzím a nohu si malém ani nestoupnu. Ale nemůžu přece nechat tým na holičkách, to přece odběhnu. Hmmm odběhnu, ale v cíli už si na nohu doopravdy nestoupnu.

Nějak se dostavám domu a sháním berle. Hele, jupí, mám je, jsem zachráněna. Dávám si dva dny svaťáku o berlích a jede se na KO sprint, s tím, jak moc jsem bez tréninku, nevěřím, že mám šanci postoupit a ejhle, já jsem postoupila, no jeje, to přece zvládnu. No zvládnu, ale v cíli musím brát do ruky znova berle. Ještě si takhle dám sprint a štafety. Další víkend fyzické přijímačky na vejšku a sprintovky a končím. Takhle to dál nejde. Berlí se zbavím, ale žádný doktor s tím nic nechce dělat větu “koleno máte v pořádku”, slýchám již asi po dvousté. 2 týdny naprosto nic nedělám a najednou se probouzím a koleno nejde narovnat, prostě je ohlé. Doktorovo řešení je druhá magnetická rezonance. Naštěstí se mi povedl sehnat termín u asi 158. doktora, který se rozhodl do kolene kouknout. Termín dostavám 22. 7., což znamená, že měsíc chodím o berlích a věřím, že mě  operace zachrání. Doktor koukne do kolene a zjišťuje že v něm mám výrůstek, tak ho vyřízne a tvrdí že za 2 týdny můžu lehce začít trénovat a za 5 budu úplně v pořádku.

No nevím 5 týdnů uplynulo, úplně v pořádku nejsem, koleno neustále v dost situacích bolí, ale je to lepší než před ní a dost se to zlepšuje.

Takže začáteční plán natrénovat a pokusit se dovést z dalšího JWSOCu medaili se stává dosti nereálný plán, ale třeba se stane zázrak a i pres nepřející zdraví se mi povede ještě dostatečně natrénovat a minimálně se pokusit plán zrealizovat.

Michaela Srbová