I poslední letošní MČR v pěším OB již je historií, a u nás je tak trochu tradiční touto dobou začít popichovat LOBácké reproše, jak že jim to šel v létě ten trénink, jestli už mají vymyšlenou mázu na bláto a kolikrát za den na ně na kolcích troubí zmatení čeští řidiči. Nicméně, tento sloupek reprezentanta se v celkem příjemném duchu tomuto stereotypu vyhne, a “Nagáno” nás místo toho vezme na opačnou polokouli.

Máme hezký podzim, zima se blíží a ve chvíli kdy si čtete tento článek už si užíváme prvního sněhu na Dachsteinském ledovci. Sic se přímo vybízí napsat něco o nadcházející sezóně a o tom, jak moc se na ni těším, jsem si ale vědom, že většinové čtenářstvo tohoto plátku má teď off-season a nebudu tedy zbytečně dráždit ódami na lyže, jak to mám ostatně ve zvyku. Místo toho bych se vrátil do období prázdnin a podělil se s vámi o svých zkušenostech s trénováním z krajů dalekých.

Ke konci letošního června se mi totiž podařilo získat stipendium Taiwanského ministerstva zahraničí, abych tam cca týden na to – 1. července vyrazil na měsíc studovat návrh integrovaných obvodů. Z profesního hlediska co víc si přát (kde jinde na světě byste v dnešní době tento obor také chtěli studovat že), z tréninkového už to tak slavný nebylo. Mou destinací bylo pobřežní městečko Tainan v jihozápadní části ostrova, duchem podobný našemu Liberci, jen s rozdílem, že má 1,8 mil. obyvatel, nejšpičkovější fab na čipy na světě a normální vlakový spojení s hlavním městem (sorry Česko).

Ale zpět k trénování. Ihned po příjezdu jsem se vydal na tempový běh po městě, což dopadlo nepřekvapivě neslavně již na třetím kilometru. Pocitovka atakující 42 °C a vlhkost 70 % ostatně nejsou úplně ideální a po vrhací pauze následoval již jen „Tour de 7/11“. Tato síť místních sámošek o hustotě cca 1 obchod / 200 m měla vskutku spásný účinek na každý trénink, neb není nic lepšího, než zde každé cca 3 km stavět a koupit na další úsek novou lahev chlazeného zeleného čaje (real čaje, ne té močky co se prodává u nás). Tento průběh byl v zásadě typický pro následující 3 týdny a když se mi už podařilo poslední týden aklimatizovat, přišel tajfun. Tajfun byla další z pastí a nástrah kvalitního tréninku, neboť pobyt venku byl v podstatě nemožný, vevnitř se trénovat nedalo, vše bylo zavřené a nezbylo tak než trávit celé dny jedením sushi, ramenu a koukáním na Emily in Paris.

Velmi populární jsou zde různě dlouhé atletické ovály, rozmístěné v podstatě kdekoli a přístupné komukoli a kdykoli. Snaha o úseky byla a nebyla vůbec marná, jen je nutné se po každém intervalu spláchnout vodou z umývárek, jinak po pár úsecích prostě uhoříte zevnitř (což je asi ten nejhorší pocit co jsem kdy při sportu zažil).

Zajímavým zpestřením ovšem byly víkendové návštěvy hor, neb vysoké teploty nahradily vysoké nadmořské výšky, rozmanitá flora a občasní makaci. Obecně fauna v podobě hadů, sršňů a medvědů už tak pěkný zpestření nebylo. Výběhy po trailech kdesi v pralese jsou ale kouzelné, stejně jako orienťák v jedné staré dědině hodinku za Taipeí.

Jako další možné aktivity bych zmínil kolo, plavání a posilovnu. O kolečkových bruslích, či snad kolcích nemají absolutně tušení, ostatně byl problém definovat i pojem „sníh“. Kolo je perfektní, zejména místní raketová kola YouBike. Jen se musíte smířit s tím, že občas vás srazí nějaký ten skútr, či na venkově roztrhá jedna ze smeček přemnožených divokých psů. Co už. Plavání v moři je také sice krásné, vrcholně romantické zejména při západu slunka, avšak občasný žralok a silné proudy už moc romantické nejsou (doplout naproti do rudý verze Číny asi nikdo nechce že).

Co se tedy dá na Taiwanu dělat, když trénovat příliš ne? No samozřejmě jíst, co jste čekali. To je to, oč celou dobu běží, neb místní kuchyně je úplný klenot. Díky své poloze se zde mísí všechny asijské kuchyně (asi nejvíce bych vyzdvihl tu japonskou), ale nejlepší jsou stejně všudypřítomné pouliční rodinné podniky s v podstatě čímkoli. Od hovězích polívek, přes ústřicové a krevetové omelety, chobotnice napíchnuté na špejli, až po smažené kachní hlavy, pařáty… prostě cokoli. K pití samozřejmě zelené, oolong a černé čaje a bubbletea (asi nepřekvapivě to chutnalo zcela odlišně od stejnojmenného produktu chemického průmyslu prodávaného v tuzemsku). Ač se to možná nezdá, nikdy jsem se nestravoval tak kvalitně jak zde – ono to ani jinak nejde.

Doufám, že jsem vás nalákal k výletu do této (dle mého) neprávem opomíjené destinace, minimálně za to jídlo to fakt stojí. Zdar

Josef Nagy