Ostravský rodák Jakub Glonek, který druhou sezónou působí v týmu OK Kamenice a zároveň patří do skupiny sledovaných v reprezentaci, již potřetí přispěl do naší rubriky Sloupek reprezentanta. Jak vnímá přeřazení do skupiny sledovaných z plného člena reprezentace? Jaký je jeho hlavní letošní cíl? Dočtete se níže!

Uběhl rok a půl a já mám opět tu čest přispět do této pravidelné rubriky. Byl to rok a půl, během kterého se mi podařilo vrátit zpátky do reprezentační skupiny U23, abych o rok později byl opět postaven mimo repre. Teda ne tak úplně, Šéďa (pro mě a mi podobná individua) vytvořil novou skupinu, tzv. sledovaných, takže jsem se ocitnul na takové hraně, kdy tam jakože jsem, ale vlastně nejsem.  

Po úspěšných svěťácích v Praze 2018 šlo všechno jako po másle. Stal jsem se dost možná prvním člověkem, co během doby v kategorii U23 byl do repre zařazen, vyhozen z ní a znova zařazen. Motivace mi nechyběla, zima se tréninkově povedla a první závody na jaře byly úplně jako ze snu. Vyhraný závod ČP v Šumperku, velmi solidní 5. místo na MČR v Čáslavi a parádně odběhnuté sprintovky v Pardubicích, kde jsem na úseku nakonec udržel kontakt s Vojckem. V té chvíli mě vůbec nenapadlo, že sezona jako celek bude vlastně spíš neúspěšná. Ve zbytku roku se nepovedlo vůbec nic. Zazdil jsem kvalifikace na mistrovské krátké i klasice a hřebíčkem do rakve byl zkažený sprint v Českém Dubu. Jediný sprint za celý rok, který se mi vyloženě nepovedl, nojo jenže on byl nominační. Od května jsem nic pořádně nezaběhl a tak jsem se z repre zase poroučel pryč – do skupiny sledovaných.

Původní rozladění z téhle „pseudoskupiny“ mi naštěstí dlouho nevydrželo a zpětně musím říct, že ta skupina má velký smysl a jsem moc rád, že ji Šéďa vytvořil. Sice jsme proti ostatním členům repre značně znevýhodněni, ať už nemožností účasti na některých akcích nebo mnohem vyššími příspěvky za akce, ale kontakt s týmem tam máme a ten je nenahraditelný. Po krátké podzimní pauze jsem se teda zase s chutí pustil do tréninku. Zima opět proběhla, jak měla, a pocity z tréninků v březnu hlásily dobrou formu. Cíl na sezónu byl jasný – nominovat se na svěťáky do Švýcarska, zaběhnout něco pěkného na akádě v Rusku a aspoň trošku pozlobit kluky při nomičkách na MS v Dánsku. A hlavně si těmito výkony říct opět o místo v repre. 

Plány mi samozřejmě shořely, stejně tak jako všem ostatním. V plánu nám zbyla jediná mezinárodní akce – Euromeeting. Ještě 2 měsíce zpátky mě vůbec nenapadlo pomýšlet o účasti na něm. Že já, co umím maximálně tak běhat ve městě, budu na mezinárodní akci závodit ve skalách, mi přišlo jako sci-fi. Jenže časté tréninky v podobném terénu zaměřené k MS21, které jsou teď na denním pořádku, mi dodaly potřebné sebevědomí a i ve skalách jsem předvedl pár slušných výkonů. Důkazem budiž rubrika Route To O-Season 2020 na WorldofO, kam jsem se 2x dostal s ideálním postupem. Pro mě to je takový malý zázrak. Nebylo na výběr, Euromeeting se stal letošním hlavním cílem.

Moje osobní příprava se teda nikterak moc nezměnila, pořád si běhám to svoje a dlouhodobě počítám spíš se zaměřením na sprinty.  Nicméně v době koronakrize jsem se snažil využívat roznesené tréninky v okolí Prahy, ať už z dílny TSM na Brdech nebo z dílny repre na Kokořínsku a kempy reprezentace se teď budou téměř čistě soustředit na domácí MS21, takže doba strávená tenhle rok ve skalách možná překoná dobu strávenou tam za celý můj předchozí orienťácký život. A věřím, že mi to pomůže k návratu do repre, abych do posloupnosti zařazen-vyhozen-zařazen-vyhozen mohl přidat znovu zařazen. 

Jakub Glonek