Nemá ráda skály, přesto s vervou šla do nominaček na MS. Moc toho s mapou neodběhala, fyzická příprava v Keni se ale povedla skvěle. Nyní si vyběhla nominaci svěťák v oblíbených skandinávských terénech a vrací se jí chuť k orienťáku. Reprezentantka Barbora Vyhnálková.

Prý zase nemají nikoho na sloupek. A prý jsem je napadla jako první. A prý mám jistou nominaci na srpnové svěťáky. Tak jestli bych nemohla něco sepsat. Mám na to krásných 24 hodin.

Tak jo. Nominaci do Švédska sice mám, ale jestli jistou, to nevím – ta nenápadná poznámka o možnosti upravení soupisky až do konce července mě trošku zneklidňuje. Doufám ale, že se žádné změny konat nebudou, neb do tohohle podniku vkládám nemalé naděje, že mě přitáhne zpátky k orienťáku. Asi bych to mohla trošku vysvětlit, že?

Kdo sleduje třeba Stravu, asi si povšiml, že s mým vztahem k mapě to už nějakou dobu není nejlepší. Vleče se to celkem dlouho, a loňský rok, kdy jsem neoběhala téměř nic jiného než hromady WOC-specific tréninků, tomu vůbec nepomohl. Abyste rozuměli – jsem jedna z mála, co nemá ráda skály. Ano, je to tam pěkné, ale tak na výlet po cestách. A ne se hrabat po čtyřech nahoru, klouzat s hrůzou v očích po zadku dolů a ztrácet se v nesčetných průchodech a patýrkách. Z naprosté většiny tréninků jsem se vracela rozladěná, jak mě to nebaví a nejde mi to. A s počtem tréninků se to rozhodně nelepšilo; povedly se mi možná tak dva z té spousty.

Moje zoufalství pak v plné parádě propuklo na podzim, kdy se mi nepovedlo ani jedno mistrovství a po tom posledním jsem si odvezla covid. Pak, když po několika týdnech konečně přestal být i klus trápením, jsem si zvrtla kotník. Trochu pořádně jsem tak začala běhat až na přelomu roku. A pak jsem s tímhle jedním odtrénovaným měsícem odletěla do Keni.

Když jsem viděla, co nám Kačor naplánoval, myslela jsem, že to těch 5 týdnů nemám šanci přežít. Nakonec to ale (po mírných úpravách) kupodivu vůbec tak strašné nebylo a točili jsme jedna báseň. A pak nám zrušili Euromeeting. K velkému smutku ostatních, ovšem k mojí radosti. Nemusela jsem do skal, a navíc jsem díky škole online a flexibilním letenkám mohla zůstat v Keni, která mi velmi přirostla k srdci. Až tak, že jsem si to tam nakonec natáhla na 3,5 měsíce a místo běhání po katastrech, dalšího soustředění ve skalách a sprintových nominaček jsem radši dál točila v červeném itenském prachu.

Věřím, že mě to dost posunulo ve všech možných směrech. Na druhou stranu, orienťák mi tam nijak nechyběl. A když mi Keňani říkali, ať se místo OB dám na cokoli od pětky po maraton, nejednou jsem zauvažovala, jestli by to vážně nebylo lepší. Červnové nominačky byly můj třetí kontakt s mapou po čtyřech měsících a bylo to vidět. MČR middle o týden později taky dopadlo velmi neslavně. Ovšem, i s tou hromadou chyb mě to v lese konečně opravdu bavilo!

Takže doufám, že víkend ve Vojtíškově mě začal vracet zpátky na tu správnou (?) cestu, a že můj oblíbený skandinávský terén na svěťácích to ještě umocní. A že pak už nebudu pochybovat, jak zareagovat na Šéďovu otázku, jestli ještě vůbec hodlám směřovat svoje úsilí do orienťáku, až mi zase bude volat kvůli nominacím.

I když kdoví, koho do toho Švédska vlastně nominoval – za Říčany už teď žádná Barbora Vyhnálková neběhá… (což by zvláště jako člen oddílu, který osobu tohoto jména po několikaletém naléhání konečně získal do svých řad, mohl vědět).

Barbora Vyhnálková