Svátek svatého Valentýna s českou reprezentantkou! Dozvíte se, jaký je recept na úspěchy v knock-out sprintu, proč je dobré být sprinterkou a kolik toho odtrénovala ve Skotsku před Mistrovstvím světa. A o kom je vlastně řeč? O Barboře Matějkové!

Ahoj! Tak, po roce a půl na mě opět padla tato sloupková karta, zrovna na sv. Valentýna, takže doufám, že si dnešek pořádně užíváte. A pokud jste single, nevadí, přece orienťák je vaše láska, jinak byste tohle určitě nečetli.

Chtěla bych tu shrnout celý minulý rok, no ale bylo toho opravdu hodně, takže to trochu zkrouhnu. Vlastně jsem vůbec nepočítala s tím, že budu asi skoro na všech akcích. Nakonec to ale tak nějak vyšlo a byla jsem za to moc ráda.

Švýcarský šok a první bedna na SP

První šok přišel ve Švýcarsku na KO sprintu, kam jsem vlastně celkem dlouho myslela, že ani nepojedu, kvůli velké absenci ve škole. Nakonec jsem se hecla na jeden zápočet před termínem a po příjezdu pak na maraton zápočtů a devíti zkoušek. Na KO sprintu jsem se ocitla hned v semíčku a vyšlo z toho pěkné 10. místo. A jestli chcete slyšet nějakou tajnou taktiku – v karanténě jsem hrála s Vojtou (fyzio) po celou dobu Dobble.

V Itálii na SP pak i díky skvělému týmu padla i první bedna, a to bronz na sprintových štafetách. Popravdě, víc jsem byla ve stresu, když běželi ostatní z mojí štafety, ale to fandění byl fakt super zážitek. Sprint jsem rozběhla celkem slušně, ale když pak zahnete lehce vedle a ocitnete se uvnitř polorozpadlého italského domku u random dveří, víte, že se závodem je ámen.

Štafetová brambora na MS

Minulý rok jsem měla premiéru i na Mistrovství světa. Kupodivu, na třetí příčce míst v souhrnu roku 2024 na Stravě, byl právě Edinburgh, kam jsem letěla loni hned třikrát. První návštěva byla trochu na punk, ale určitě byla pro trénink přínosná.

Na MS byla největším úspěchem bramborová medaile ze štafet, kde byl celkem zajímavý doběh bludištěm. Bludiště v týmu vyvolalo celkem velké spekulace, ale zas každé info se před závodem hodí. Diskvalifikace na sprintu mě trochu mrzela, ale je to prostě sport a u sprintů jde opravdu o vteřiny.

Město nebo les?

Abych pravdu řekla, dříve jsem tolik sprinty nemusela, ale minulý rok mě začaly dost bavit. Je to rychlý, krátký, většinou se ani neušpiníš, oblečení moc nepotřebuješ, obhlídneš třeba i pár pěkných památek a po závodě si můžeš dojít třeba na kafíčko.

Ale ne, přece jenom se orienťák zrodil v lese, takže lesní závody nepřestanu mít ráda. Rozhodně jsem si tento rok užila i bulharské a maďarské tropy a finské bažiny.

Vlastně mě mile překvapilo, že jsem ze sprintové sezóny zvládla přeladit mód i na lesní závody. Hned mě uklidnilo třeba první místo prvního úseku na štafetách AMS v Bulharsku. V Maďarsku se mi podařilo získat první body i do lesního žebříčku světového poháru. Takže snad nejsem v tom lese úplně marná.

Konec sezóny

I když po tolika závodech bylo ke konci sezóny dost náročné zůstat motivovaná, snažila jsem se. Přece jenom ale nejsem robot, a tak se únava podepsala – i v podobě plantární fasciitidy, o které jsem shodou náhod psala i seminární práci do školy.

Mějte se krásně a já jdu kuchtit jeden pistáciový cheesecake!

Zdarec!

Barys

Foto: archiv Barbory Matějkové