“Ahoj! Dnes bych vám ráda popsala tradiční skandinávský závod 10Milu z mého pohledu, hlavně tedy mojí část závodu. Snad vám to zpříjemní vaši cestu, nebo třeba volnou chvilku u kafe či něčeho dobrého. Tak se pohodlně usaďte a jdeme na to,” uvádí svůj sloupek reprezentanta Barbora Matějková, čerstvá vítězka prvního úseku Tiomily!

 Na letošní Tiomilu v Örebru, která se konala po dvouleté pauze, jsem vyrazila spolu s Turnovem. Těsně před odletem jsme tedy neměli všechny holky do štafety, ale nakonec se nám ji podařilo složit. Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno a po dlouhé cestě jsme ještě stihli večerní trénink poblíž klubovny OK Milan, kde jsme těch pár dní pobývali. Na tréninku jsem si nabodla klacek do kolene, ale po chvíli bolest ustála a „mapáč“ jsem si tak užila, švédské terény jsou vždy krásné. Druhý den jsme vyrazili na oficiální trénink od Tiomily, bohužel moje koleno se dost zhoršilo a začínala jsem mít docela obavy, navíc jsem byla dost mimo z cesty a v noci jsem moc nespala. Neměli jsme postele, což byl možná ten důvod. Na klubovně jsme měli skvělou atmosféru, bylo to hlavně tím, že jsme si to jeli především pořádně užít a nic nehrotit, nebo alespoň z mé strany to tak bylo. Rozepsali jsme si i naše očekávané časy, kde můj tipovaný čas byl 55’- 60’, aby holky věděly kdy se přibližně budou chystat ke startu. Před závodem jsme naplánovali odjezdy do centra, především nočních úseků a nesměla chybět ani příprava v podobě piva, v mém případě samozřejmě jednoho. Celkově jsme to tedy brali s vtipem a kluci si tak udělali i něco jako tiskovku. 

 Ráno před závodem jsem měla problém najít vložku do boty, což byla jediná věc, která mě v tu chvíli znervózňovala, nakonec jsem ji tak po hodině hledání našla v jiné botě a mohla jsem vyrazit jako první do centra závodu. Koleno zázračně přestalo bolet, v noci jsem zase moc nespala, ale tak s tím se nedalo nic dělat a nějak extra mě to nerozhodilo. Na prvním úseku jsem na Tiomile ještě nestartovala, proto jsem se hlavně na tu atmosféru moc těšila.

 Po přichystání se na start jsem ještě pro jistotu zatejpovala moje děravé boty, jelikož jsem nechtěla mít vražený další klacek i v chodidle… Nevím co všechno tady popisovat, jelikož to všichni dobře znáte. Klasicky jsem se tedy rozklusala a už jsme stály na startovní čáře, stála jsem spíš vzadu, ale to se dalo samozřejmě očekávat. Čekal nás dost dlouhý výběh na mapový start do prudkého kopce, ale to mi nijak nevadilo, asi můžu říci, že jsem se na něj docela i těšila. Po pár stresujících minutách tedy zazněl zvuk startovního klaksonu a vyběhly jsme do zmiňovaného kopce. I když jsem nad nějakou taktikou a celkově nad závodem moc nepřemýšlela, usoudila jsem, že bude dobré se dostat do popředí hned na začátku. Běželo se mi kupodivu dobře, tak proč ne žejo. Nejprve jsem měla pocit, že jsem spíš na „přespoláku“, ale věděla jsem, že se nesmím nechat strhnout davem a přestat se třeba jen na chvilku soustředit. Na druhou kontrolu jsem naběhla na odlišnou „farstu“, ale hned jsem zamířila na tu svou, tudíž mě to nijak nerozhodilo. V lese se klasicky tvořily vlaky, což mě po nějaké době lehce přestalo bavit, tak jsem předběhla vždycky pár holek zprava nebo zleva, i když v tom terénu to nebylo zrovna nejlehčí. Pokračovala jsem tedy ve svém tempu dál, hlídala si nějaké ty body v mapě a plánovala postupy, nakonec jsem stejně většinu postupů volila přímo, asi bylo zbytečné vymýšlet cokoliv navíc a ztratit tak holky z kontaktu, který hraje na prvním úseku dost velkou roli. Po druhé rádiové kontrole jsem si všimla, že okolo mě moc holek není, ale furt jsem si říkala, že asi bude další část před námi. Přišel postup na osmou kontrolu, kterým jsem si nebyla zcela jistá, nakonec jsem volila variantu zprava podél bažin, v tom momentě jsme byly už asi pouze tři nebo čtyři a já si začala říkat, že ještě nepřišly nějaké zmatky nebo velká chyba, ale o to víc jsem se snažila soustředit, protože už zbývalo sice jen pár, ale těžkých kontrol.

 No, celé to proběhlo tak rychle, že jsem se najednou ocitla u „sběrky“ a v cílové rovince, až v ten moment mi to došlo. Nikdo přede mnou už nebyl. Pak mi to tedy utvrdili i komentátoři. To bych ale nebyla já, kdybych posledních pár metrů nepřemýšlela zda mám všechny kontroly, ale doufala jsem, že jo. Ten dav mě trochu vylekal, ale jinak to byl fakt nezapomenutelný zážitek a jsem vděčná všem co fandili jak už naživo nebo doma u záznamu. Vyzvedla jsem ještě mapu a předala ji už nervózně čekající Lucce, která si tak užila svůj asi nejdelší odběh sledovaný tolika diváky. V cíli jsem byla dost zmatená, moc jsem nepobírala co se těch pár posledních minut stalo, ale byla jsem samozřejmě velmi šťastná. 

 Zamířila jsem si vyčíst a pohled na ražení OK byl velmi uklidňující. A i když byl pán, co se mnou chtěl dělat rozhovor, moc milý a dlouho mě přemlouval, v tu chvíli jsem ho musela odmítnou, jelikož absolutně nevím jestli bych dala dohromady alespoň jednu smysluplnou větu. Rozhovor si užila teda alespoň Anastasia. Můj čas závodu, co jsme s holkama odhadovaly jsem tedy nedodržela, vlastně ani ten od pořadatelů, což jsem opravdu nečekala. Mohla bych říci, že asi nikdo. Chtěla bych moc poděkovat holkám (Lucce, Šárce, Itě a Kamče), že statečně bojovaly a skončily jsme tak na 69. místě. Snad jsem jim nezpůsobila tak velký stres nebo šok a také si to užily. Celkově čeští orientaci předvedli moc pěkné výkony a celý závod se velice povedl. Jsem ale ráda, že ženské štafety jsou ve dne a z nočních úseků mám tedy respekt. Dále chci poděkovat hlavně Žokejovi, který naši cestu do Švédska organizoval a zbytku týmu za skvělou spolupráci a podporu. I když jsem měla chvíli pocit, že si to třeba ani nezasloužím a že nejsem úplně ráda středem pozornosti, moc jsem si ty momenty užila a přála bych vám zažít podobné chvíle. Stále to byl pouze úsek ve štafetě, ale věřím, že se mi ještě na nějakých závodech zadaří. Asi můžu říci, že to byl jeden z mých nejhezčích zážitků v mém životě.

 Děkuji všem, co dočetli až sem! Snad vás čtení alespoň maličko bavilo a uvidíme se na dalších závodech. Mějte se krásně, buďte zdraví a hlavně nic nehroťte! Ahoj.

PS: Ještě bych touto cestou chtěla vyslovit poděkování Košíkovi a všem co mi umožňují nasbírat zkušenosti v podobě tréninků a soustředění. DÍKY!   

Barbora Matějková