Petr ,,Kade” Kadeřávek, asi nejznámější český orienťácký fotograf, jehož výtvor má ve svém počítači stažený snad každý z nás. Kolik má doma vlastně fotoaparátů, jaký je jeho vztah s orienťákem, neztratil po tolika letech chuť do focení nebo jak hodnotí své pořadatelské počiny při  největších světových o-akcí na našem území? To vše se dozvíte v následujícím rozhovoru. A pokud můžu doporučit, udělejte si k němu kávu a pohodlně se rozvalte v křesle, Kade je totiž krom skvělého fotografa i výborným vypravěčem.

Ahoj Kade. Jak se ti daří a jaké bylo léto?

Ahoj Jančo, děkuju za voptání. Jak vidíš, nakonec jsem si dal trochu na čas s reakcí, abych mohl upřímně odpovědět, že se daří dobře. Červen jsem měl po více stránkách takový hektický a únavný a přes prázdniny jsem se pak vracel do formy a nálady. Hlavním bodem léta byly francouzské pětidenní, spojené s poznávací postupnou cestou přes jihovýchod Francie.

Většina českých orienťáků Tě zná hlavně jako skvělého fotografa. Kolik a jakých fotoaparátů vlastně doma máš?

Leží mi tady tak čtyři možná pět fotoaparátů z doby analogové. Ty, na kterých jsem začínal, byly ještě pořízené tatínkem. Někde by tam měl být i historický digitál, který mi poslal kamarád z Anglie někdy kolem roku 2000. Vůbec jsem tehdy nechápal, jak vlastně funguje a ani jsem ho nevyzkoušel, protože mu chybělo něco, co myslel, že se tady dá dokoupit. Tak to ještě pár let bylo o kinofilmech, než na mě po kolegovi z práce, přepadla moje první digitální zrcadlovka, Canon 300D. Vzpomínám si, že poprvé jsem ji měl na čertovských Východkách 2005. Ty byly současně i mojí kinofilmovou derniérou, protože k digitálu mi kolega zapomněl přiložit nabíječku a udělal jsem tam s ním jen pár fotek. Tahle zrcadlovka mi v inventáři zůstala doteď, následovaly sice další, ale ty jsem pak zase odevzdával.

Jak často a proč obnovuješ svůj fotografický „vozový“ park?

Poslední důvody pro obnovu nejsou moc k chlubení. Nechal jsem svou předposlední zrcadlovku na žabiňáckém MČR družstev 2012 zmoknout tak, že skončila. Ve výsledku to bylo dobře, protože byla sice kvalitní, ale konstrukcí ne tolik vhodná na sport (pomalé ostření, méně odolná proti vnějším vlivům …). Takže pak jsem aspoň pořídil vhodnější, která žije doteď. I když teda občas taky trpí a pár stop je na ní už taky zjevných. Z důvodu technického pokroku by se samozřejmě dalo měnit dál – hlavně pro schopnost fotit s ještě větší citlivostí (tj. ve špatných světelných podmínkách), s více ostřícími body a taky větším rozlišením. Stává se to výjimečně, ale to rozlišení někdy chybí. Třeba na titulce čísla časopisu OB o ME by jinak nejspíš byli kluci, jak vyskakují na bednu při květinovém ceremoniálu, ale nestačilo to. Říct si zaměstnavateli o lepší foťák, abych měl lepší fotky z orienťáku, mi přijde netaktní.  Pak je to i o objektivech, s nimiž jsem v poměru cena – výkon – velikost (skladnost) velmi spokojen. Leccos z výbavy mám za svoje, třeba teleobjektiv, který jsem pořídil před cestou na švýcarské MS, tedy před štafetovým zlatem, takže pro mě představuje samá pozitiva.

Jaký máš vlastně vztah k obyčejným kompaktním fotoaparátům, se kterými fotí běžná populace?

Se zrcadlovkou „běžných“ rozměrů a hmotností se ještě dá jet na kole nebo na lyžích, ale když jsem vyfasoval profesionálnější, tak už by to byla fakt dřina. V prosinci 2009 jsem si koupil první relativně drahý kompakt Canon. Moc jsem ale s poměrem cena/výkon spokojen nebyl. Když jsem ho pak zrušil propláchnutím mořskou vodou, koupil jsem si levnější. Po pár letech odešel v důsledku průběžného otloukání i ten. Tak už jsem šel zase trochu do kvality, Sony RX100. V záplavě kompaktů je to skoro jasná volba, pokud jsou hlavní kritéria přiměřená velikost, světelnost, kvalitní čip a optika v nějaké přijatelné cenové hladině (což je, uznávám, dost subjektivní pojem). Jsem s ním spokojen a možná díky němu odkládám zrcadlovku trochu častěji. Její hlavní technické přednosti se opravdu uplatní hlavně pro sport. Objektivy, rychlost ostření a vůbec pohotovost k akci kompakt fakt nenahradí.

Pokud si dobře pamatuji, byl jsi členem pořadatelského týmu všech tří posledních velkých O-akcí na našem území (MS 2008 Olomouc, JMS 2013 Hradec Králové, ME 2016 Jeseníky). Na kterou vzpomínáš nejraději?

Asi se těžko dá na takovou otázku odpovědět úplně přímo, protože na žádnou nevzpomínám nerad a každá byla prostě ojedinělá. Každá byla chvílemi porod, ale nikdy až tak, že bych na ni vzpomínal ve zlém. Naopak platí takové ty fráze, jako že to člověka někam posouvá, získává nové zkušenosti, zážitky, kamarády. Ačkoliv jsem se pro tu funkci nominoval v podstatě pro určitou příbuznost s mým zaměstnáním, tak to je v některých aspektech o něčem naprosto jiném, takže jsem to vždy bral i jako přínos pro nějaký vlastní rozvoj.

Tak tedy postupně – jaké bylo MS 2008 v Olomouci?

Tam jsem se spíš učil a bez akčnějších členů mého mediálního týmu (hlavně Lenka Klimplová a „Bokovka“ Petr Jahn) by to byla asi trochu havárka.

MSJ 2013 v Hradci Králové?

MSJ pro mě bylo výjimečné tím, že ho z převážné míry pořádaly oba hradecké oddíly (OK99 Hradec Králové, Slavia Hradec Králové). Domácí prostředí a domácí kolektiv. Když to pak všechno štafetami tak slavně skončilo, což je, k úlevě ze závěru celého toho pořadatelského maratonu, úžasný bonus navíc, mělo to pro mě ještě další kouzlo v tom, že se to odehrálo na louce v lesích pár kilometrů od místa, kde žiju od narození. Je pak hezký se tam vracet nebo jen při průjezdu na kole koukat na tu samotu u lesa, v níž se zdá neskutečný, co se tam jednou odehrálo.

A nejčerstvější akce, ME v Jeseníkách?

ME už pak bylo o poznání míň stresový. Jednak díky tomu, že už jsem tak nějak věděl o čem to je a taky se tam v porovnání s těmi předchozími akcemi navymýšlelo míň pracných úkolů. I letos jsem ale většinou úřad zamykal v noci jako poslední a některé záležitosti jsem vyhodnotil jako zbytné, než abych kvůli nim nespal. Na konci pak ale trochu chyběla taková ta euforie, když máš (úspěšně) za sebou několik dní trvalé zátěže až stresu a konečně je hotovo. To byla po MS i MSJ dost silné. Ale to jsem si nakonec dost slušně vynahradil, když jsem kývnul na zpracování pro časopis OB.

Jak se vůbec za ta léta, která se orienťáku věnuješ, posunul Tvůj vztah k němu? Poslední dobou už Tě nevídáme na všech národních závodech…

Orienťák samotný nebalím, jen to má občas takové vlny. Každopádně se snažím pořád udržovat aspoň nějakou kondici, protože bez toho, aby to v lese „odsejpalo“ mě to nebaví.  Trochu jsem se posunul ve vybírání, kam pojedu. Letos jsem poprvé vynechal MČR ve sprintu (i za cenu toho, že nebudou fotky), protože o slunečném květnovém víkendu jsem jel radši na lesní kraják do Broumova než na dvacet minut trápení ve městě na druhém konci republiky. Patřím k těm, kteří rádi i KPČ (kulturně-poznávací činnost). Nechci prozávodit úplně všechny víkendy a bývám smutný z toho, když se jede na závody někam daleko, ale nic jiného kolem se nestihne.

Nám všem trochu chybí jistota začátku nového pracovního týdne – pondělní kávička s fotkami ze závodů. Změnil se Tvůj pohled na focení nebo si jen chceš odpočinout?

Orienťák fotím v nějaké frekventovanější míře asi něco přes 15 let a takové to nadšení z focení samotného prostě už trochu vyprchalo. Připadá mi, že už těch fotek je prostě nějak moc a už je to trochu to samé. Fotit u doběhu už mě opravdu nebaví. Sice s dobrým foťákem a objektivem můžou i takové fotky vypadat dobře, ale není v tom nic tvůrčího. Často se snažím jít (se svolením pořadatele) do lesa, aby to ukazovalo nějaký souboj s přírodou. Je to těžké, protože u kontroly toho často dosáhnout nejde, mimo kontrolu zase spoustu závodníků prošvihneš a další spoustu zabereš nějak blbě. Já mám navíc rád, když je vidět i výraz běžce, což vyžaduje být blízko. A to pak při lovení teleobjektivem vzdálených běžců, kteří běhají nevyzpytatelným směrem, taky moc nejde.

No a taky to pak třeba znamená, že místo abych se po závodě bavil s ostatními, tak jsem zase sám v lese a po závodě pak úpravou fotek strávím pár hodin, které bych si mohl třeba číst. Ono je to jen „pár“ hodin, ale po letech už si to člověk tak nějak začne sčítat. Tím jsem si tu nechtěl veřejně postěžovat, ale shrnout, co se mi honí hlavou, když vážím plusy a mínusy. Trochu ironické je, že fotky z raných let za moc nestojí a teď když člověk má lepší výbavu a nějak se to naučil, tak už zas není tolik nadšení.

Vidíš za sebou nějaké následovníky, kteří nám ostatním budou dělat radost fotkami ze závodů? 

Objevila se jedna nadšená mladá nadějná fotografka ze Žabin AA (Anička Auermüllerová). Ono samozřejmě fotí víc lidí, ale ostatní spíš příležitostně, jen na vlastních závodech nebo přednostně svůj oddíl.  Chtě nechtě jsem se asi dostal do nějaké pozice, že se na mě trochu spoléhá, tak je dobře vidět, že fotky budou i beze mě. Ale uvidím, foťák si na závody ještě brát budu. Znám se. Fakt to je spíš jen o nějaké míře, navíc když jsem tu zrovna teď z vícera důvodů trochu lovil ve fotoarchivu a viděl spoustu lidí mínus deset let, tak to zas dává trochu větší smysl.

Rád cestuješ, strávil jsi někdy delší dobu někde v zahraničí, aby si pronikl pod kůži tamním obyvatelům a kultuře?

Odpověď bohužel zní, že vůbec. Erasmus byl za mých studií u nás ještě v plenkách a neměl jsem ten tah na branku, abych si něco zařídil
individuálně. U vzdálenějších dovolenkových destinací jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Možná v těch mezích, že by určitě bylo fajn nevracet se domů po dvou týdnech, ale zůstat tam ještě pár týdnů.  Myslím, že dnes už je na to pozdě. Práci nemám takovou, že bych se na pár měsíců sbalil a přerušil ji, leda bych mohl vyzkoušet se se svým mobilním pracovištěm (mám plně
domácí zaměstnání) prostě na čas někam přesunout. V tomhle strašně závidím a fandím těm studentům, kteří se toho nebojí a dokáží volný čas využít k pořádnému cestování. To já jsem tehdy neměl a proto se taky ani nepovažuju za nějakého extra cestovatele.

Máš ještě nějaké nesplněné cestovatelské cíle?

Určitě by se našel nějaký seznam míst, vzniklý třeba jen proto, že jejich název zajímavě zní nebo že při pohledu z gauče u televize působí tajuplným dojmem… Dlouhodobě na něm mám třeba stolové hory Roraima/Canaima, výstup na Mount Kinabalu, zajel bych na čaj do Darjeelingu, zatlouct nějaký ten hřebíček na Zanzibaru… Nebo si po letech zase jednou přečíst Lovce orchidejí a pak zajet někam, kde je ten těžký pralesní vzduch. Obecně to mám tak, že radši směřuju do oblastí, v nichž se dá kombinovat rozmanitá příroda i památky. Určitě platí, že je toho hodně k vidění i u nás. Což mi připomíná, že jsem černá ovce v tom, že i po pár návštěvách Asie mi pořád víc chutná česká kuchyně.

Děkuji za rozhovor a přeji krásné babí léto!                                                                     

Taky děkuji, nápodobně a přeji celému o-news týmu ať mu to nadšení vydrží co nejdéle!