Může mistrovství Jižní Ameriky vyhrát někdo, kdo se bojí hadů? Kolik peněz v hotovosti si s sebou musíte vzít do předstartovní karantény? Běhá se v rámci mistrovství silniční závod? A je Kolumbie země plná drogových kartelů a levicových povstalců?

Víte, ono není vůbec nic špatného na tom jet na PéŽetko, nebo třeba v létě do Slovinska, Švédska, Alp nebo k nám do pískovců. Ale jak se člověk přehoupne do toho veteránského věku, už se to začíná trošičku opakovat, aspoň já mám ten pocit (Teprve tak se totiž pozná ten pravý veterán – všude už byl dvakrát, všechno ví nejlíp a pochopitelně o všem rád zpraví své mladší kolegy. To u mne platí dvojnásob). Takže jsem si postupně vypěstoval zajímavou úchylku objíždění závodů v – řekněme – zajímavých zemích. Na mistrovství Balkánu jsem byl už dvakrát (A pojedu určitě někdy zas!), byl jsem v Moldavsku, v Ázerbájdžánu, se slovenskými kamarády jsme vyhráli mistrovství Rumunska ve štafetách… Zkrátka, čím exotičtější vlaječka u závodu na orienteeringonline.net nebo v Eventoru, tím lepší. Ale pozor, zájezdy pro skandinávské důchodce, kdy se tito nechají vysypat z letadla někde v Karibiku a oběhnou si sprint v parku, neberu. Přijde mi to děsivě neautentické. Takže když se naskytla příležitost zastavit se při návratu z pracovní cesty (Když jede geolog do And, je to pro něj něco jako Disneyland.) na mistrovství Jižní Ameriky v Kolumbii, váhal jsem jen chvíli.

• 

• 

• 

Jihoamerický orienťák se pochopitelně teprve rozvíjí, ale v plenkách už dávno není. V Brazílii se závody konají celkem pravidelně (měli tu už WMOC a armádní MS) a coby největší jihoamerická země jsou na tom logicky nejlépe. Ale i Kolumbijci, Argentinci a Ekvádorci se občas objeví v Evropě na akcích typu MS. Jihoamerické mistrovství se koná každé dva roky a letos to byl již pátý ročník, v Kolumbii poprvé. Nicméně i tam mají běžně svoje národní mistrovství na všech tratích (ano, i KO sprint), někdy i jako závod WRE. A nesmíme samozřejmě zapomenout na Světové hry, které se v Cali konaly před deseti lety. O tom, že kolumbijský orienťák půjde ještě nahoru, svědčí i fakt, že trenéra reprezentace jim dělá Fin. Velká část obyvatel Kolumbie žije ve výškách přes 2000 m n. m. takže myslím, že potenciál, a hlavně spoustu červených krvinek místní závodníci určitě mají (Mimochodem, kdo třeba před 25 lety slyšel o nějakých ekvádorských nebo kolumbijských cyklistech?).

Letošní mistrovství Jižní Ameriky se konalo v okolí města Marinilla, které leží v horách nad Medellínem (Ano, znáte ze seriálu Narcos, ale o tom se tady radši moc nemluví). Nadmořská výška přes 2100 m n.m. znamenala nejen vyšší náročnost běhu, ale zejména taky velice příjemné počasí mezi 20-25 °C, bez deště. Ještě, že tak – někam dolů do džungle bych nejel a navíc mám strach ze stonožek a komárů anofeles. Tady naštěstí převládají krávy a kávové plantáže.

Celé mistrovství bylo pořádáno jednak místními orienťáky (někteří z nich měli jakžtakž zkušenosti z Evropy), ale mapy a předpokládám i nějakou konzultaci jim poskytovali Skandinávci nebo třeba Maďarka. Všechno bylo plánováno jako světový závod, nicméně realizace byla občas taková jihoamerická. Takže třeba kategorie DH21E měly (úplně zbytečnou) karanténu, do které se ale nehlídal vstup a na záchod se stejně muselo chodit s ostatníma. Na druhou stranu, integrální součástí vstupu do karantény byl stánek s místním kafem – za zhruba 5-10,- Kč v přepočtu.

• 

• 

• 

Zajímavé bylo už zahájení celé akce, které se večer konalo na náměstí v Marinille a kromě toho, že po boku místních politiků řečnil i sám prezident IOF, asi nevybočovalo z běžného průměru. Ihned po skončení oficiální části ale následoval silniční běh na 6 km po centru města, to se asi na šampionátech jiných kontinentů normálně nekoná. Najednou se prostě na náměstí objevilo takových 200 lidí v běžeckém oblečení (Není náhodou tohle návod pro táty a strejdy bafuňáře, jak lampiony efektivně popularizovat v místě konání?). Pochopitelně neorienťáků, protože běžci s mapou se nevysilovali před nadcházejícím sprintem. Chvíli se ve mně pral ten veteránsky zodpovědný orienťácký Jekyll a punkově neuspořádaný atletický Hyde. Pak řekl Hyde „YOLO“ a šel si na ubytko pro boty. Samozřejmě, byl to výborný nápad, bez přípravy běžet po 3:30/km ve 2100 m n.m., po 2 hodinách spánku a 7 hodinách v letadle. Na druhou stranu, kdy jindy si člověk zaběhne závod řízený policejní eskortou v neprůstřelných vestách skrz lepší, ale i ty horší části kolumbijského města? Naštěstí se pak vyběhlo za město, tam už nesvítily lampy, přišly kopce a trochu jsem se ztratil, takže jsem mohl bez hanby zpomalit. Třetí místo jsem sice uhájil, ale o lepší orienťácké výsledky jsem se připravil už předem – Hyde zmizel a zpátky domů se belhal zas jen ten veterán Jekyll.

Sprint se odehrával v městečku Guatapé a jako takový byl nejlepším dokladem, že tamní šampionát je akcí na světové úrovni. Místo běhu po turisty přeplněných uličkách jsme zamířili do areálu školy, kde se vyskytovaly průchody v několika úrovních, švábi (Ve smyslu umělých překážek, jinak byla škola vzorně uklizena!) a zmatení závodníci. Takže objektivně to byl asi dobrý sprint, ale mně se to nelíbilo (Všechny zájemce o zlá, nepěkná slovíčka ohledně moderních sprintů tímto odkazuji na svoji Stravu.) a hrozně mě bolely nohy.

• 

• 

• 

Další den následovala klasika v národním parku Arví. Přiložená mapa ukazuje, že po lese se člověk příliš neproběhl, díky velmi zahuštěnému keřovému patru, které bylo tvořeno jakýmisi vždyzelenými neopadavými dřevinami a kapradinami, v patře stromovém dominovaly borovice a cedry (Závodní prostor byl asi v 2500 m n.m., takže to nebyla úplně taková ta klasická tropická vegetace, spíš něco jako v jižní Evropě.). Dvě kontroly nebyly tak úplně na svém místě, ale zde jsem mohl zúročit své dlouholeté zkušenosti z jihočeského orientačního běhu, zejména pak z Vodňanského kapra, a někde náhodně v kolečku schovaný lampion vyčmuchat. Stejně tak mi vždycky šel běh po pěšinkách (Při jednom z nemnohých opuštění cesty jsem málem šlápl na dlouhého a tlustého zeleného hada. Prý ale nebyl jedovatý, to jsem se ovšem dozvěděl až v cíli.). Takže jsem nakonec v lese doběhl většinu svých soupeřů a asi o dvě minuty vyhrál. A protože to bylo mistrovství a WRE, vyhlášení bylo pompézní, oficiální a s hymnou. „Kde domov můj“ působí v jihoamerických podmínkách maličko nemístně, protože každá místní země má jako hymnu samozřejmě pořádný vojenský marš. Většina závodníků z Ekvádoru, Paraguye a Brazílie je v armádě, nebo aspoň v námořnictvu, takže při hymně se stojí v ukázkovém pozoru a zpívá se.

Program mistroství byl zakončen krásným middlem na rychlých polootevřených pastvinách, což byl terén, který byl snad nejpodobnější těm evropským – někde na Slovensku nebo v Rumunsku bychom něco takového určitě našli. Nejdůležitější tam bylo správně kličkovat mezi vysokými ploty z ostnatého drátu, což mi moc nešlo, takže jsem lepší umístění opět přenechal rychlonohým nebojácným Brazilcům. Dává to smysl, v armádě se prostě ostnatého drátu bát nemůžeš.

• 

• 

Coby jeden ze tří Evropanů ve startovce H21E jsem byl pochopitelně za exota – všichni se i přes jazykovou bariéru zajímali, jak to vypadá u nás v lese, jestli se v Česku mluví španělsky a kudy že jsem to šel na tu trojku. Ovšem i ostatní místní obyvatelé byli velice srdeční, slušní a přívětiví. Obecně jsem byl hodně překvapen vysokou kvalitou služeb, čistotou a bezpečností (Obyvatelé třeba takové Sicílie nechť mi prominou, ale tam je to o dost horší.). Určitě bych se příště nebál sem vzít obě své dcery. Na druhou stranu, dole v Medellínu už to taková pohoda nebyla, autobusové nádraží vypadalo ještě trochu hůř než to v Brně a v parku prý na vás občas někdo vytáhne pistoli. Ale určitě už jsem byl v životě i na horších místech. Všem, kteří nedělají orienťák jen kvůli rankingu, můžu tuto akci (ale i další závody v Kolumbii) jenom doporučit. Za dva roky se MJA koná v Chile.

Jo, akorát se naučte víc španělsky něž já, půl roku na Duolingu stačilo jen tak tak!

• 

• 

• 

Foto: archiv Jana Flašara