Reprezentant Vojtěch Sýkora si o uplynulém víkendu střihnul Kbelskou desítku v parádním čase 31:04. Jak moc by měl člověk v rámci vrcholového orienťáku atletit? Má člověk vůbec lézt na dráhu, když bude nakonec závodit hlavně v borůvkách? Nejen o tom v dnešním sloupku reprezentanta.
Sobotní ráno – zbytečně brzo vstávám a říkám si, co za šaškárnu jsem to zase vymyslel. Mohl to být velmi pohodový víkend s dlouhým spánkem, jednou kvalitní dvoufází a nedělním chill laufíčkem, ale ne, já se zas musím někam přihlásit a teď mě čeká kdo ví kolik přes půl hodiny asfaltového utrpení. A ještě k tomu v Praze, no potěš.
Jak moc by měl člověk v rámci vrcholového orienťáku atletit? Má člověk vůbec lézt na dráhu, když bude nakonec závodit hlavně v borůvkách? Ani na jedno vám rozumnou odpověď nedám, na oboje bude lepší se ptát Vojcka nebo Glóni (tedy spíš ano). Můžete si ale počíst příběh o jednom komplikovaném vztahu mezi reprošem a hladkařením.
Moje první seznámení s atletikou a tartanovým oválem bylo vskutku hororové. Mohly to být tak starší dvanáctky, když jsme v Brodě na stadionu Lapač měli jeden ze dvou tréninků v týdnu – Štěpánův taťka tomu šéfoval a samotné běhání bylo fajn, to ne že ne, ale atletická abeceda a z ní speciálně odpichy byly můj největší nepřítel. Při každém tréninku jsem je musel opakovat a měl jsem z toho nakonec solidní hrůzu. Jako malý jsem byl totiž ještě nešikovnější než teď a zvládnout ten podivný pohyb, aby vypadal jakž takž důstojně mi trvalo několik let. Nešikovný jsem sice pořád, ale odpichy už docela zvládám a zbytkem mé motorické neschopnosti už snad trpí jen Šedis, když mě vidí hrát fotbal.
O pár let později už to na dráze bylo lepší – Staník měl jiné věci na práci a čtyřstovky nebo delší nádhery jsme si kroužili spokojeně jen se Štěpánem, či za starých dobrých časů i s Kukátkem. Na ovál jsem začal chodit i místo těláku a za těch krásných gymnaziálních let byly mé oblíbené kiláčky nosným tréninkem týdne. Navíc v Brodě je vstup zcela volný a žádní atleti neexistují, takže jediný, kdo mi mohl na dráze zavazet byli malí fotbalisté a jejich pitíčka odložená vedle trávníku. Tady nastalo zlomové období – Štěpa mi přestal utíkat, ba naopak.
V Brníčku to je s tartanem těžší. Čtyřstovkové ovály většinou někdo hlídá, minimálně nějaká mrčící paní na vrátnici. Na dvoustovkové už se to dá, na mém poslední dobou oblíbeném je spadlý plot. Každopádně se mi to ale během těch let v hlavním městě Moravy nechtělo řešit, na cyklostezky to bylo i blíž, a tak za první 4 roky na univerzitě jsem se na dráhu dostal prakticky jen při nominačních trojkách. Nebudu z korelace hned tlačit kauzalitu, ale náhodou i osobáček z dráhy už teď oslaví své čtvrté výročí, což je nesmírně smutné. Ještě jako mladý a perspektivní jedinec jsem si na nominačkách na dospělou Evropu na jaře 2018 slovy Radovana „dofičel v prvním balíku za skvělých 8:48 (nejrychlejší junior od dob Tomáše Prokeše?)“. Že jsem ze sebe asi vymáčkl maximum tenkrát možného a od té doby běhal dost podobné časy v mnohem horších stavech je asi dost pravděpodobné, že trénink některé ty roky i díky různým nabodáváním končetin (2x) nebyl úplně optimální, je jisté.
Impulzem, že by se možná přece jen dalo s tím něco dělat, byla Praha. O prázdninách loňského roku jsem si tam vesele skoro měsíc stážoval, a kromě čtení Duny jsem měl i příležitost se přidat na několik tréninků ke slavnému Kerteamu, jímž za ty roky prošla a stále probíhá značná část pražských reprošů. Ukázalo se, že v dobré skupině to může být i sranda. Glóňa mě pak ještě překecal si dát místo middlových ostružin u Hluboček (promiň Víčko) akademickou pětku a tou mě finálně chytnul. Čas byl důstojný a zážitek nad očekávání.
Loni jsem se tak přidal ke kolegům Miloši Knedlíčkovi a zoufale průměrnému (nebo průměrně zoufalému?) reproši Jonášovi a hupsnul do dresu VSK Univerzita Brno. Ne teda, že bych s ním hned plánoval drtit závodní tartan. Důvod mi byl k srdíčku mnohem bližší – MČR v běhu do vrchu (nahoru i dolu) a nenulový potenciál nominace do Thajska. Peklák byl se svými 12 kilometry a 800 metry převýšení dost výživný, a kromě bradavek mi solidně ostrouhal i sebevědomí. Plán, inspirován skyracem na Ještědu, byl jasný – chytnout se první skupinky, nahoru to zuby nehty vydržet a dolů si jakožto zkušený orienťák se zálibou v sebězích odpočinout. Ale překvápko. Tady ti satani to dolů umí taky (přece jen, byly to pěšinky, a ne kamenná pole) a první kolo odvisené za pozdějším vítězem Jáchymem Kovářem mi dalo solidně do nosu. Inu, v cíli byla nominace doslova na dohled, a přesto nesmírně daleko. Thajsko pak ale samozřejmě zrušili, že. Na podzim jsem si ještě loupl krásně bahnivé mistrovství v krosu, na kterém mi ovšem po nemoci došlo takovým způsobem, že by mě mohl odtáhnout ukrajinský traktor.
Bohužel, kalendáře ČAS a ČSOS se moc nekamarádí, a tak příležitostí, kdy se provětrat bez koukání do mapy, moc není. Orienťák je jasná priorita, samozřejmě. Při koukání do termínovek ale vyskočil tenhle víkend hned se dvěma asfaltovými desítkami – Horálovskou a Kbelskou. Po nějakém tom váhání jsem si řekl, že udělám radost Roudňákovi, přiskočil do auta k Zajdovi a Švejnymu z VSK/AKBK a fičel si do Prahy. Na startovní čáře se jako zástupci orienťácké sorty potkáváme kromě zmíněného Roadieho i s Čumákem (Martinem Roudným a Tomášem Křivdou, pozn. red.). Nepokorně se nacpeme přímo do první řady a s 1100 dalšími asfaltuchtivými běžci se vydáváme vstříc pražské periferii. Plán držet první crew a nekoukat na hodinky mi kazí pravidelné značení po kiláku i vedoucí vozidlo s velkou časomírou. Trošku překvapeně tak koukám, že pětkou probíháme o dvě vteřiny pomaleji než můj loňský osobák z dráhy a v cíli to není o moc pomalejší. 31:04 beru všema deseti, vyklikávám si akademickou medaili a už frčíme zpět do Brna. V neděli pak ten chill laufíček – 158‘.
P.S.: Jonáš teď hecuje blížící se MČR v běhu na 10 000 m, což po jeho anabázi ve Slavkově hodně cením, i já jsem zažil situace na hraně.
Vojtěch Sýkora
(úvodní foto: Tomáš Bubela)
Pěkný čas i pěkné čtení. A mám radost, že mezi o-chlapy je dost odvážných poměřit se i s atlety. U o-bab zatím marně čekám na nástupkyně Ady Kuchařové nebo třineckých O-ladies, které měly odvahu postavit se na start s atletkami (jejichž úroveň není většinou světová). Hodně by jim to pomohlo. Budu doufat.