Jonáš Hubáček, Bára Vyhnálková, Jana Peterová a Johanka Šimková – kvarteto reprezentantů, které si letos střihlo objemovou přípravu v Keni. Pojďme se lifestylovým pohledem podívat na strasti a slasti přípravy v mekce běhání – Itenu.

Jonáš Hubáček: Začal jsem nepokorně, ale příprava mě hodně nakopává

Holky říkají, že poprvé to vždycky bolí a s tou Keňou je to úplně stejné. Já jsem tu ale už podruhé a tak se ty bolestivé dojmy z velkých porcí naběhaných kilometrů zas tak nedostavují. I když prej kdo nemá fotku pod obloukem “Iten – Home of Champions”, tak jakoby tu ani nebyl a já ji z roku 2021 nemám. Takový ten wow efekt, kdy člověk vidí ject na motorce 5 černých už bohužel nemám, ale aspoň si to lehce připomínám pohledem na tváře holek, které tu jsou poprvé. 

Letos jsem teda už věděl do čeho jdu a co si tu můžu dovolit ke svému tělu. A jsem i přesvědčený o tom, že tělo si pamatuje loňskou přípravu v Keni. Momentálně nemám trenéra, takže moje trenérské skill se omezily pouze na kopírování a mixáž loňských tréninků. Začal jsem nepokorně zkrácením aklimatizace. První týden jsem naběhal 135 km, potom 180 km a třetí týden 202 km. A čtvrtý týden už bude zase odpočinkovější. A lehce překvapivě jsem ani nezačal pociťovat žádná přetížená / bolestivá místa. I když máme za sebou 3/4 pobytu (text byl sepsán již o uplynulém víkendu, pozn. red.), tak už teď hodnotím přípravu opět velmi pozitivně a hodně mě to nakopává na letošní závodní sezónu, i když tak je ještě docela daleko. A jsem tedy přesvědčen, že příprava v Africe je velká nezbytnost.

Bára Vyhnálková: Zatím žádná nabídka k sňatku

Jeden důvod, proč se vrátit do Itenu, u mě vyčníval nad všechny ostatní. Ano, někteří tuší správně – nejvíce se mi stýskalo po mém harému místních fešáků, které jsem tu za loňský pobyt nasbírala. První nové známosti se letos objevily velmi rychle. Začalo to už při vybavování našeho ubytování, kdy jsme se během chvíle ocitli u souseda jednoho mého kamaráda (btw. oba maratonci s PB asi 2:11 a 2:08), přičemž soused nezaváhal a nezištně nám zapůjčil dvě matrace, které mu doma z nějakého důvodu přebývaly.

Vím, že mí instafollowers netrpělivě očekávají bláznivé příběhy jako loni, ale bohužel, letos to taková paráda není. Nabídka k sňatku? Dosud žádná! A to i přesto, že borců se vyskytlo celkem dost. To máme coache Jamese, který „Surely feels really good being my friend“, učitele Lima, který po mě chce přednášku pro jeho žáky, nigerijského fotbalistu Josepha, který mi potřebuje „Show some important things in the Bible“, Benarda, který se zná s Natalií Gemperle, nebo třeba mlaďáka Denise, který se mnou hodlá jít běhat a na hike k vodopádu, přičemž silně pochybuju, že by to mělo zůstat jen u toho.

Někteří jsou v pohodě, někteří méně. Čas od času se pak vyskytne nějaký expert, který mi to tu zpestří ještě o něco více než obvykle, jako třeba 2:12 marathoner Joseph, který se ke mně jednoho dne přidal na klus (který tím okamžikem přestal být klusem), a který mě potom nutně potřeboval doprovodit domů, načež mi ještě přislíbil návštěvu. A pak jednoho dne skutečně dorazil, ovšem uvítal ho Jonáš, na kterého jsem stačila houknout, že rozhodně nejsem doma. Nedaroval mi to zadarmo, chvíli to vypadalo, že ho i pozve dovnitř, ale nakonec si chvilku pokecali a pak ho vypoklonkoval.

Tak uvidíme, jak to půjde dál, až mě tady ostatní za týden nechají samotnou. Snad kromě více či méně diplomatických variací na „ne“ potrénuju i tu fyzičku, aby mi to pak na jaře lítalo aspoň tak, jako loni.

Janča Peterová: Iten mě překvapil. Prostě taková keňská Florida

Co já dělám v Keni? Já? V Keni? Já? Tenhle semestr jsem to ve škole trošku hecla co se týče zkoušek a praxí, a tušila jsem, že s úderem 14. ledna budu mít padla. Věděla jsem, že chci někam do tepla. Zimu mívám ráda, ale letos mě prostě nějak štvala. Naskytla se možnost jet na fyzio stáž na Srí Lanku, jednak tam získat nějaké zkušenosti a podpořit finančně místní nemocnici, jednak si užít teplo a koupačku. Moc běhání by tam nebylo. Jenže zároveň do toho přišel zoufale průměrný reproš Jonáš Hubáček, že jede do Keni. Ale Keňa je taky teplo. A Keňa je běhání. A mě to běhání fakt baví. Měnila jsem názor asi padesátkrát, ale Keňa zvítězila. Sešlo se to i Barče a Johance, a tak se zrodilo keňské kvarteto 2022. I tady ale získávám trošku těch fyzio zkušeností, Hubáček rád masáže, ale keňská je moc bolístková, Šimková se zase uvolila dělat mi probandku na bakalářku (za což ti Johanko mocmoc děkuju!). Takže tady krom běhání plaším praktickou část bakalářky, něco z toho asi možná i bude. 

No a teda jaká je Keňa? Boží. Jsem nadšená. Počítala jsem, že se mi bude běhat blbě, neběhá. Počítala jsem, že budu mít sračku, neměla jsem. Počítala jsem, že budu trochu hladovět, no tak to vůbec, baštíme si tady místní parády, kafíčko si člověk udělá, sušenky k němu taky najde, no a ta halda totálně levného ovoce, to je ráj. Dat máme celkem dost, postahované nějaké filmíky, za sousedy skvělou Simču s Pavlem taktéž z Česka, takže zábava je. Očekávala jsem, že jedu do nějaké úplné zadnice světa, ale ono ne. Před pár lety to tu tak prý bylo, ale každým rokem se to tu vylepšuje, teplá voda, elektřina, chodníky, jídlo a drogerie v obchodech… Překvapilo mě to. Roste to tu, Iten začíná být asi čím dál tím profláklejší. Prostě taková keňská Florida. Už nám zbývá jen poslední týden, z toho je mi trochu smutno. Ale nohám to rozhodně bude stačit, ještě když hned pokračujeme na repre soustro do Španělska, bude to taková pěkná záplata toho, že Keňa končí.

Johanka Šimková: Moc si toho nepamatuju, ale holkám se podařilo dostat mě do itenské nemocnice

Jedna velká Naděje chtěla moc na soustřeďko do Keni, ale potřebovala dělat na bakalářce. Aby mohla jet, potřebovala pokusného králíka, jenž má spoustu zranění, o kterých by bakalářku napsala. Vyměnila jsem tedy lyže za běžecké boty a s radostí kývla na soustřeďko u rovníku. Od příjezdu bylo vše naprosto skvělé. Dokonce i mé dlouhodobě problémové koleno si hodně chválilo místní teplé počasí a ani jednou se neozvalo. To se ale Janče vůbec nehodilo do bakalářky, tak jsem pátý den ulovila místní měňavku. 

Večerní třepavka moc na fyzio rehabku nebyla, tak jsem tomu trochu pomohla a nad ránem sebou sekla. Janča dostává za A z první pomoci a Barča za místní konexe. Moc si toho nepamatuju, ale holkám se podařilo dostat mě s pomocí Keňanů v pět ráno do itenské nemocnice. Test z krve na stanovení diagnózy, kapačka na čtyři hodiny, injekce paracetamolu do zadku a decentní kontrola rozseklé hlavy. Forma vyhodnocení snímku z rentgenu byla celkem úsměvná, doktor se podíval proti světlu na A4 negativ a vyhodnotil, že je vše v pořádku.

Následoval týden s antibiotiky, kdy přestal fungovat efekt paracetamolu a já zjišťovala, co všechno jsem si vlastně přivodila. Krom rozseklé hlavy jsem měla slušně naraženou kostrč, záda i krční páteř. Nebyla jsem si jistá, jestli to do konce pobytu vůbec rozběhám, ale Janča totálně bodovala a po týdnu jsem zpět v tréninku. Od té doby si tedy znovu Keňu naplno užívám a Janča si splnila praktickou část bakalářky.