Co může zapříčinit propad v jarní sezóně i přes kvalitní zimní přípravu? Železo! O svém výkonnostním pádu a cestě zpět mezi nejlepší píše Eliška Sieglová, členka Nadějí reprezentačního týmu.

Tak jo, přiznejme si to, první část sezóny byla v mém podání jedna velká katastrofa. Po překvapivě pohodové zimě, která šla přesně podle plánů – žádný nemůcky, rýmičky ani zranění – jsem běhala úplnou tužku. Ultradubnovkou (dubnové soustředění s repre) jsem se protrápila a jediné, v čem jsem byla schopná držet krok, bylo ligretto. Vůbec jsem nechápala, čím to je, moje vlastně nezapočatá repre kariéra se zdála býti v zatracení. Brzo však přišel takový menší zázrak v podobě krevních testů a objevení malého množství železa. Jarní sezonu to už sice nezachránilo, ale začala jsem zobat železo a místo sprintových nominaček odjela raději do Švédska využít online výuky a trošku se vzpamatovat.

První náznak toho, že se můj stav trochu lepší, přišel na nominačkách na WOC. Po totálně zazděném middlu jsme se dali do psychické pohody na koncertu kapely Těsně Vedle, s Ondrou jsme si ráno dali kafíčko, a pak to teda letělo. I přes pár chyb z toho bylo pěkné 7. místo a já měla konečně pocit, že jsem se výkonostně zařadila tam, kam patřím – mezi naděje. Jen mě trochu mrzelo, že tento „skok“ přišel v podstatě až na konci jarní sezóny. Každopádně motivace to byla pěkná. 

To, že nabíhání zimních kilometrů bylo dostatečné, se pak začalo naplno projevovat v létě. Začala jsem si neskutečně užívat dlouhé laufy, na kterých jsem překvapivě zvládala držet krok od začátku až do konce. No a na jednom dragouním laufu v Jeseníkách jsem totálně utavila nejenom Trejkyho, ale i Glóňu, čerstvě devátého z MS (nojo, víme, že to je sprintový specialista, ale i tak). No a nebo jsem taky na TSM soustředění ve Švédsku dokázala (v lese) držet krok s juniorama. Prostě to začalo fungovat tak, jak bych si představovala.

Celkově jsem v létě strávila ještě 3 týdny ve Švédsku a těšila jsem se na podzimní sezónu. Byla jsem schopná běhat objemy jako nikdy v životě a trénovala jsem tam fakt kvalitně. Menším zádrhelem těsně před podzimní sezónou se stalo rozseknuté koleno, kdy to na první dobrou nevěstilo nic pozitivního. Naštěstí se to obešlo bez šití, kdy velký dík patří Karlosovi za ošetření. A s trochou opatrnosti jsem zvládla začít běhat ještě před odjezdem z STK ve Švédsku.

Podzimní sezónu, i přes to, že jsem se nikam nenominovala, považuju za vydařenou. Povedlo se mi vyhrabat z jarního kanálu, nezklamala jsem Trejkyho post černého koně na klasice a díky několika svatbám se mi povedlo si vyklikat i nějakou tu bednu. Taky jsem nejvíc spokojená, že v ranku už je přede mnou jenom jedna mamina! Tak doufám, že svůj post v nadějích se mi povedlo obhájit. Snad mi píle, úsilí (a železo) vydrží i tuto zimu a uvidím, co se mi povede vykouzlit příští rok 🙂

Tak dík za pozornost a čus na závodech.

Eliška Sieglová