Máme po prázdninách o opět rozjíždíme sloupky reprezentantů. Jak dnes probíhá cesta k účasti na Jukole a jaké je to obsadit skvělé 25. místo z více než 900 týmů? O tom píše reprezentant Ota Hirš.

Už je to pár let co jsem se díky Dušanovi podíval na první Tiomilu a o něco méně, když mě Danáč prodal do Helsinek a měl jsem možnost zaběhnout si Jukolu. Matně si vzpomínám jaký to byl šok, když se přede mnou rozprostilo orienťácké městečko, kde se tisíce běžců připravují na svůj nejdůležitější závod sezóny. Tyto dny překvapení a prvních zážitků z poznání největší orienťácké události jsou již sice pryč, fňuk, ale i tak se vždy jedná o cosi vyjímečného.

Na jaře se jen koukáte, jak je vstup do Finska cizincům zapovězen, čas levných letenek pomalu ubíhá a až v průběhu letních prázdnin svitne naděje, že byste mohli vyrazit na výlet. Napíšete na whatsapp, že se teda na Jukole objevíte, s tím že víte, že všechny finské nominačky jste prošvihli, v noci jste orienťák neběželi už nějaký ten pátek a na severu jste díky covidu byli tak před dvěma lety. Naštěstí má klub 14 týmů a já jistotu, že se někam vejdu. Všechno pohoda, z třetího týmu se nakonec vyklubal druhý, a z nočního úseku denní, co víc si přát, ale to trochu předbíhám.

• 

• 

V den odletu, necelý týden před závodem sbalíte tašku, naskočíte do letadla, a když přespáváte na letišti, tak hodíte na Instagram pár nezbytných happylife fotek, co tam taky házet jiného. Další den už skončíte v Rovaniemi, městečku na severu Finska na hranici polárního kruhu. S kamarádem Eikou, který je tu už tak popáté vyzvednete auto a přesunete se na ubytko, s nejlepší sprchou a soukromou saunou, kterou jsme jako na potvoru nikdy nepoužili. Zásadně větším zklamáním však byla především obsance čokoládového Oatly v místním supermarketu.

Dorazit několik dní před samotným závodem je zejména pro kolíky, co tu ještě nikdy nebyli, velmi důležité, vytvoří se tím šance na pár tréninků v místních specifických terénech. Ve dne je to všechno pohodička, krásný čistý les bez výrazných tvarů, sem tam bažinka a pár kamenných ploten, co víc si na nenáročné běhání přát. Kouzlo místních terénů se naplno ukáže až s prvním tréninkem v noci, kdy se čistý les stává největším nepřítelem, malé nuace mezi lesem, semiopenem a bažinkou se ztrácí a brzy zjistíte, že umění běžet kilometr rovně jen na buzolu se bude hodit, toho jsem se naštěstí neobával, věděl jsem, že na 30 % se mi to vždy povede. Jaké pak bylo zklamání, že tento běžec, co rád běhá spíše na objekty, bude nakonec muset běžet úsek denní. Hallelujah.

Je sobota. V klubovém táboře probíhá bojová porada. Dostáváme poslední pokyny a startovní čísla. Vyměňujeme si poznatky z tréninků a vlastní moudrá hesla, která nám pomohou překonat nástrahy místního terénu a nervozitu závodní vřavy, kromě mého “čím víc jsi unavený, tím více se soustřeď na mapu” mi utkvělo v paměti především napsané “trust the compass and the result will cum”.

Po poledni sledujeme start holek a nespočet rozhovorů, které moderátor dělá se závodnicemi, kterým se po několika minutách podařilo dostat na mapový start. Našemu sličnému týmu se bohužel moc nedařilo, tak v mezičase aspoň skládáme novou mapu z útržků dámského trackingu, sledujeme kde by mohli být vyběhané pěšinky a kudy by mohly vést pánské tratě. K večeru navštívíme naši klubovou babičku Synnove, které neumí ani slovo anglicky, ale zato mi půjčí na závod emitku, především nám však připraví poslední večeři.

Přiřazen mi byl nakonec druhý tým, úsek šestý, tedy ten předposlední a plánovaný start mezi pátou a šestou ráno. Pro mě to znamená přeskočit v televizi start Jukoly, zalézt do zatemněného pokoje a pokusit se nabrat co nejvíce spánku. Budíček v 2:30. Během snídaně zkontrolovat pořadí prvního a druhého týmu, zatím se držíme pěkně, oba týmy do 25. místa z asi 900 štafet. Vzít si nachystané věci a ještě jednou jít pozdravit Synnöve, zatímco exuju “ranní” kafe.

• 

• 

Přijíždíme do arény, každý klub má jednu cedulku se kterou se dostane až na nejbližší parkoviště. I sem však dorazil český styl a vlivem šikovného padělání máme cedulek 5, takže se nemusíme třepopat až z dáli a ale po výstupu z auta to máme dva kroky do arény. Slečna, co za nás včera běžela Venlu a dnes už bude jen vyklusávat pro 14. tým nás zkušeně zavede k oddílovým stanům. Ještě po cestě potkávám český klubík a nastává čas na trochu té nefinské socializace. Bandaska se právě vrátil z lesa, třepe se čajem jako s chrastítkem, ale závod se mu poved a dostáváme potvrzení, že les i tratě jsou pěkné.

Pomalu se blíží i můj čas, po rozběhání se přesunu k registraci a pokračuju k předávce, dostávám informaci, že mám ještě tak 15 minut. V předávkovém území potkávám Vojtíka, jehož týmu Koovve se tento rok zatím moc nedaří, oba se však už nemůžeme dočkat. Nakonec na něj vybíhám s pár minutovým náskokem.

Na mapový start je to daleko, každá trať má ostatně více než kilometr po značené trase. Stejně tak na jedničku mě čaká 2km dlouhý postup přes nejasné bažiny. Kopám do toho jako blesk a samozřejmě za chvíli netuším, kde že to vlastně běžím. Dávám se do kupy a pokračuju asertivně na buzolu, nakonec vybíhám na louce s bažinou a zase se chytám, ale toto zaváhání nebylo zadarmo a už mě dobíhá o pár minut právě Vojtík, se kterým si čekneme kódy a pár dalších kontrol pokračujeme bok po boku. Následně už to byl jen poctivý závod, ostatní se někam ztratili, a já již poučen z cesty na první kontrolu jsem neztrácel kontakt s mapou a užíval si krásný severský orienťák. Jediným překvapením byla nízká startovní čísla která se občas mihotala kolem, kdy jsem si se svou 48 na dresu připadal mezi probíhajícíma dojkou a desítkou až nepatřičně. Stejně tak překvapen byl Čumáček (tímto jménem byl Anetkou obdařen Tomáš Křivda), který mě chudák musel předbíhat nadvakrát, ale nemohl se dobrat okamžiku, kde že to vlastně chyboval, ach ty farsty.

• 

• 

Nakonec jsem po úvodním nejistém fak-apu na jedničku zaběhl solidní závod a předal na krásném 19. místě, já byl spokojen a dle počtu pochval od kamarádů z Helsinek, klub taky netratil. Mohl jsem si oddychnout, že dostanu zaplaceno za letenky i příští rok a pak se hned přesunout na sledování týmu prvního, který bojoval o medaile. Všeho všudy se z toho vyklubal jeden z nejúspěšnějších ročníků, sesbírali jsme za poslední desítky let historické 3. a 24. místo. Vzhledem k počtu startujících týmů je zde pomyslná velká bedna vyhlašována pro top 25, takže jsme se dokonce vešli na pódium, kde nás svou přítomností poctil i samotný pan Král.

• 

• 

Strastiplnou cestou zpět vás už nebudu zatěžovat, já se těším na finské mistrovství ve sprintu a ve štafetách a co se týče tebe, tak pokud budeš mít možnost se někdy podívat na sever, či rovnou na Tiomilu nebo Jukolu, tak rozhodně neváhej.

Ota Hirš

Ostatní foto: archiv Oty Hirše