Další sloupek do naší prázdinové rubriky připravil Adam Chloupek, závodník TJ Slovan Luhačovice a juniorský mistr světa z roku 2013 ve štafetách, které běžel s Markem Schusterem a Michalem Hubáčkem. Jak popisuje svoji kariéru od nuly? Proč v poslední době tolik neběhal? Přečtete si na následujících řádcích!

První červencový den (symbolicky přesně v den Longu na JWOCU 2013, 7 let poté), Picánek: „Připravujeme letní sloupky juniorských mistrů světa. Nenapsal by si něco?“ Tak ouká, udělám mu radost a něco sesmolím. Už jsem dlouho nic nesmolil. Já : „Týjo hustý, že vlastně patřím do této kategorie… ? Moc rád, máš nějaké návodné noty či otázky?“ P.: „Nene, rozsah je na tobě…“ No tak to potěš koště… 

Tímto ti milý Picánku děkuji za možnost si moc hezky zavzpomínat na mé OB repre časy i na slohovky ve škole. A doufám, že to pro tebe, milý čtenáři, bude příjemné počtení a nedostanu od tebe za pět. Vezmu to tedy hezky od začátku.

Kdo za to může, že vlastně dělám OB? 

Jednoduchý. Kazboš! Stačila rodinná dovča v Jizerkách, při tom mě na Saxbu Kazboš uvrtal na fáborky (bylo mi pět či šest), zasel semínko, asi po dalších pěti letech jsem seknul s házenou (byl jsem určitě skvělé perspektivní křídlo) a bylo. SC Jičín (jsem totiž z Jičína), jako úvodní akce desetidenní aklimatizace – soustředění na Svaté Kateřině (velbloudi!), BTčko jako vzor (běhání, pivní a tak) a tadá. Už mě to nepustilo.

Letem světem za dorostem 

Tak jsem tedy začal běhat po lese s mapou, docela mi to šlo, s jídlem roste chuť, a tak jsem k tomu začal sám dokonce i dobrovolně trénovat. Nahoru mě taky tahala „celá naše generace“ a to správný zdravý soupeření. Všechno to začalo na Budislavi s Béďou, nejlepší celogenerační O-potkávačka vůbec… Šlo mi to pak ještě víc a postupnými krůčky jsem se posouval kategoriemi i různými oddíly (ne, fakt to nemám jako koníček). Jinak každý sudý rok byl za cíl alespoň v nějakým závodě porazit Ňufa – no mockrát se mi to nepodařilo, vždycky nás zaříz. Lichý roky to bylo snažší a byl tam sem tam i prostor na lepší umístění. 

Tímto bych chtěl všem mým klubům a lidem v nich a kolem mě moc poděkovat. Právě díky nim jsem se v OB dostal tam, kam jsem se dostal. Zejména podkrkonošské legendě Láďovi Hrubému, který mě v OB provázel už od začátku, zasel ty správné rutiny a byl mým úvodním trenérem až do dorostu. Když nad tím přemýšlím, tak jsem potom už vlastně ani žádného svého trenéra pořádně neměl.  

Hodně mě taky ovlivnil Chrobák za času jeho šéfování výběru dorostu. Naučil mě tři věci, kterými se stále řídím. 1) Když nevíš, tak zastav a mapuj. 2) S výsledkem musíš být spokojený ty sám uvnitř sebe, (proto to ideálně jít mapově čistě) a vědět, že si tam nechal všechno. A to, jak to vypadá ve výsledcích, je věc druhá. 3) Prostě si ty závody užívat. Díky Chrobe. A taky díky moc všem v SK Studenec a přilehlému okolí a všem Turnovákům.

JWOC 2013 

Důležité je mít cíl. Hned po skončení JWOCu 2012 na Slovensku jsem ho našel. „Chci mít medaili z JWOCu příští rok!“ Cíl a motivace byla, solidní tréninková skupina též (první rok na VŠ v Brně) a forma dorazila jako blázen. Jak na JWOC vzpomínám? Životní zážitek, neskutečná atmosféra v domácím prostředí a smíšené pocity. Neunesl jsem svůj vnitřní tlak a touhu po zlatě na klasice a nastal propadák. Alespoň jsem se poučil, že klasika se neběhá na vločkovou kaši (v elitě se mi to ještě pořádně potvrdilo!). Na middlu byla medaile ve vzduchu snad u nás všech, dodnes si vzpomínám na tu moji blbou chybku na poslední těžší kontrolu, co mě stála asi i to zlato. Holt závod končí v cíli. Sprint byl taky čistý průstřel. Naštěstí to napravily závěrečné štafety a můj parádní výkon. Rád si vybavuji ty pocity na průběhu arénou a tu atmosféru celkově, hřeje mě to dodnes. Byl to dobrej den. 

Post-JWOC éra 

Přechod do dospělých mi přišel relativně bez problémů, z juniorů jsem měl kvalitní základ, což potvrdil i můj úspěch na poctivé mistrovské klasice prvním rokem v elitě. Dodnes mě těch 9 vteřin na Šéďu mrzí, ale moc rád na ten závod vzpomínám a beru to jako můj druhý Top OB výsledek. ?  

V zimě 2014/2015 přišly mé první zdravotní potíže a s tím i prostor na přemýšlení. Pořádný trénink bere spoustu času na jiné věci. Pokud chcete uspět na světové scéně a být TOP světový „orientalista“, tak to stojí velké úsilí a musíte tomu spoustu věcí obětovat. U mě šla do popředí i škola a jiné zájmy, mé O-repre ambice jsem pomalu začal věsit „na hřebík“. Když se nad tím tak přemýšlím, tak je zajímavé, že se naše 93ková generace z vrcholového OB už skoro vytratila.

Poprvé jsem si dal větší pauzu od OB v roce 2016, za kterou jsem zpětně rád. Ten rok jsem měl jsem na výběr ze třech sportovní cílů – AMS, ME v Jeseníku či MS do 23 ve Skyruningu. Škola (bakalářka) a další okolnosti dopadly tak, že jsem si vybral běhání po horách. Až s podivem jsem ten rok kromě bakalářského titulu zvládl se Švirdou přeběhnout GR20 za 4 dny, zaběhnout si MS do 23 let ve Sky v Itálii, pár dalších krásných Skyrunningových závodů a splnit si dětský sen – běžet Dolomitenmana (výsledek nebyl zrovna hvězdný, co si budem… )

V posledních letech pak dostala hlavní prioritu škola (pracovní stáž v Dánsku a v Rakousku a doklepnutí titulu) a následný přechod na „pracovní“ model, sport šel tak trochu do pozadí. O to víc mi ale došlo, jak je ten náš orienťák skvělý sport a že mi začíná chybět.

A jestli mám ještě nějaké sportovní cíle? Hlavně si všechno to závodění maximálně užívat. A ambice? Chtěl bych začít znovu více aktivně trénovat, ale jen tak pro radost. A taky se pokusím s mým tréninkem / netréninkem pozlobit ostatní eliťáky a chtěl bych se ještě podívat na pořádné světové skyrunningové závody. Na shromku a v lese se ale rozhodně dál budem potkávat!

Správný směr a dobře zavázaný boty, 
Chlup