Rozhovor s Ivanem Nagym o slovinském OB a úspěšných závodech OOcup

autor: Matěj Burda | 25. 7. 2020 | Cestování za OB, OB ve světě, Orientační běh, Rozhovory

Každý rok se na konci července vydávají zhruba dvě až tři stovky českých závodníku na slovinský OOcup. Svojí tradicí a oblibou se tak tyto 5denní staly jednou z nejnavštěvovanější destinací orientačních našinců. Letos je tomu jinak, nejistota kolem cestování do zahraničí stále převládá, a tak to prozatím na české zastoupení na OOcupu nevypadá. Když nemůžou Češi na OOcup, tak musí OOcup k Čechům, proto vám přinášíme rozhovor s hlavním organizátorem, Slovincem Ivanem Nagym.

Ahoj Ivane, na začátek mi prosím vysvětli, čím se vlastně živíš?

Primárně organizuji závody a tréninkové kempy, sem a tam taky fotím a nebo dělám kartografické neorienťácké práce.

Jak se tak stane, že se staneš profesionálním pořadatelem závodů?

No, nezačalo to nějak vážně, ale pak mě to zcela pohltilo. První OOcup se pořádal v roce 2002, tehdy jsem začal studovat biologii na vysoké škole. Po studijích, to byl rok 2007, jsem dostal práci ve farmaceutické společnosti, kde jsem vydržel 9 měsíců, nebyl to úplně můj šálek kávy. A tak jsem se rozhodl, že se zkusím uživit organizováním sportovních akcí. Nemělo to být trvalé řešení a už další rok jsem toho měl plné zuby a málem skončil i s pořádáním závodů. Ale jak můžeš vidět, OOcup je tu stále a nejenom to, dnes už i Lipica Open, Easter 4 nebo Bubo cup.

Jak moc ovlivnila covid pandemie vaše závody?

Lipica open jsme naštěstí stihli uspořádat v poslední možnou chvíli. Večer před poslední etapou nás dokonce navštívil policista a navrhoval závody zrušit. Bubo cup jsme udělali podle plánu, ale dorazilo jen 200 lidí. Hlavně, že OOcup je stále ve hře. Změnili jsme datum na 11. – 15. srpna, ale snad se to povede. Vypadá to jako malý zázrak, když vidíš všechny ty zrušené závody kolem. Aktuálně máme 1600 přihlášených závodníků, ale nikoho z České republiky …ale pořád není pozdě se přihlásit! (termín je dnes, 25. července, pozn. red.)

Slovinsko je proslulé skvělými terény, kterou oblast považuješ za nejlepší?

Záleží, který den se mě zeptáš. Ale většinou bych asi odpověděl Krajna vas – Veliky dol. Je to složitý krasový terén, kde je možné vyvinout slušnou rychlost, ze které často pramení velké chyby. Soriška Planina bývala moje neoblíbenější, ale od té doby, co to tam hodně prokáceli, už to není taková romantika, jak bývala.

Soriška Planina
Veliky dol

Jaký nejlepší orientační běžec nebo běžkyně se kdy zúčastnili tvých závodů?

Budu jmenovat jen ty nejlepší: Daniel Hubmann, Olav Lundanes, Jiří Valenta, Tove Alexandersson, Maja Alm, Ida Bobach dokonce Thierry Gueorgiou tady byl. Spousta skvělých sportovců k nám jezdí na soustředění jako Gustav Bergman, Oleksandr Kratov, Svetlana Mironova, nebo česká repre u nás párkrát byla.

Pravda, soustředění… kdy a kam bys nám doporučil jet na soustředění.

V podstatě kdykoliv od začátku března až do konce listopadu. Pokud zimní kemp, pak oblast na JZ Slovinska, kolem Lipice je to nejzajímavější. Nebo ostrov Cres v Chorvatsku. Pokud letní kemp, tak určitě někam do hor.

Vím, že to je voda na tvůj mlýn, ale nelze se nezeptat. Který z OOcupů hodnotíš jako nejúspěšnější?

Jsou různá měřítka úspěchu, ale pro mě byl nejpodstatnější OOcup/2007, když jsem si uvědomil, že je možné uspořádat 5denní závody s 1500 běžci. Dneska to nevypadá jako nic speciálního, ale v té době to pro nás bylo moc. Snad bych řekl, že to bylo odvážné nebo spíš šílené na slovinské pořadatelské zvyklosti. Už po prvním ročníku v roce 2002, když byl OOcup ještě 3denní akce, jsem řekl kamarádovi, že můj cíl je udělat 5denní s 1500 závodníky. Říkal, že jsem blázen. Svým způsobem měl pravdu, protože jsem byl úplně hotový po ročníku 2007.

Jeden z mých nejoblíbenějších ročníků byl 2014. Museli jsme použít velké autobusy na příšerné horské cestě, abychom dostali lidi z centra na start závodu, který byl na severu Velike Planiny, což je nejnáročnější část mapy. Až třetí autobusová společnost tu zakázku přijala, takže to bylo s příchutí, jako když Hanibal přecházel Alpy.

2016 byl pro mě taky moc důležitý rok, protože to byl první mezinárodní OOcup se závody pořádanými v Rakousku-Itálii-Slovinsku. Museli jsme zařídit autobusovou dopravu pro závodníky od skokanských můstků v Planici (Slovinsko) na Lago di Fusine (Itálie). Do toho přišly změny na poslední chvíli s pořadím etap a startovními časy, protože do Slovinska přijel Vladimír Putin a jeho návštěva způsobil chaos silničních uzavírek. Řekl bych, asi zatím nejlépe uspořádaný OOcup.

A samozřejmě předloni, OOcup 2018 ve Francii, ten byl velmi speciální, protože to bylo poprvé, co jsme uspořádali komplet mezinárodní závody a dorazilo 3000 běžců. Byla to velká výzva a naštěstí i úspěch. Spolupráce s tamějším orieťákem Nicolasem Greffem byla perfektní. Hned po závodě jsme oba řekli: “Pojďme do toho znova!”

Proč přesouváš tvoje závody do Francie 2018/2020 / Švédska 2022?

Hlavně asi na rozbití rutiny. Musím se přiznat, že i pořádání závodů tě někdy může trochu nudit. Takže, nová země znamená neoběhané terény, zajímavé lidi, netradiční okolnosti a další výzvy. Vždycky jsem chtěl nabídnout lidem něco nového a po tolika letech to není ve Slovinsku tak jednoduché. Beru to tak, že závodníci, kteří přijíždí na závody, chtějí vidět zajímavá místa, ne jenom nové závodní prostory. Ve Slovinsku máme spoustu lesů a mnoho z nich jsou perfektní pro orientační běh, ale když se podíváš na ubytovací kapacity, turistickou atraktivitu, dopravní přístupnost, sezónní vegetaci, stupeň ochrany přírody, najednou si uvědomíš, že žiješ v zemi nekonečných lesů, ale možností pro takové závody jako OOcup je omezené množství. Nicméně pořád mám ve Slovinsku pár velmi zajímavých prostorů pro budoucí OOcup.

Když máte tak náročné terény, proč nejsou slovinští orienťáci úspěšnější na mezinárodní úrovni?

Na začátek musí říct, že zrovna teď máme jednu velmi slibnou orienťačku, Katju Babič. Loni byla 6. na EYOCu. Právě ona je aktuálně největší nadějí slovinského orienťáku. Ale jinak bych řekl, že to selhává někde mezi motivací pravidelně běhat a nácvikem orientačních dovedností. V posledních letech jsme měli pár borců, kteří byli na slušné běžecké úrovni. Bohužel nikdo z nich, alespoň co vím, se dostatečně nesoustředil na mapovou techniku. Jsem si jist, že dřív nebo později se ve Slovinsku někdo objeví, kdo prolomí ledy mezinárodní elitní úrovně. Možná to pak bude jednodušší pro všechny další.

Zpátky k tvým závodům, jak velký je tvůj organizační tým?

Záleží, jak moc je závod komplikovaný. OOcup normálně děláme ve 20 – 40 lidech, vyjma záchranky a případného cateringu. Minulý týden jsem v 7 uspořádali Bubo cup na ostrově Cres, mohlo nás být vlastně 5 na tak malý závod, jaký byl letos (ti 2 nadbyteční byli Češi, kteří přijeli na dovolenou, ale chtěli prostě pomáhat, pozn. red.). Myslím si, že jsme docela slušně sehraní, a protože těch závodů děláme hodně, každý přesně ví, co má dělat. Tři z nás – Jaka, Sandi a já – připravujeme věci dopředu a zbytek týmu se k nám přidává až den před prvním závodem.

Proč vlastně vždycky vídáme na tvých závodech tolik Luhačovických dresů?

To je dobrá otázka. Všechno to začalo v Grcu 2009! V roce 2008 přivedli čeští mapaři Michala Bialožyta, aby pomáhal s roznosem kontrol. Rok na to pak Michal přibral pár kluků z Luhačovic. Od té doby jsou Luhačovice velmi důležitou součástí našeho týmu. Těžko si můžu představit naše závody bez velké čtyřky: Zdeněk, Kiri, Bača a Jiří. Nejen kvůli práci kterou odvádí, ale taky pro atmosféru, kterou vytváří. Z velké části je díky nim taková zábava závody pořádat! Bohužel, v posledním roce nebo dvou mě hrozně štvou. Dospívají. Manželství, děti, regulérní zaměstnání a nevím co ještě 🙂 Jo a GRC 2009. Není to, co si myslíš 🙂

Parta organizátorů OOcupu na finské Jukole

Takže, kdy děláš další závody?

OOcup/2020 ve Francii, 11. – 15.srpna. Ještě máte poslední šanci se přihlásit!

Jak se vlastně dají zmapovat vaše bláznivé terény.

Tak jdeš ven a… mapuješ. Ne, vážně. Krasový terén je možná náročný na orientaci, ale v době LIDAR dat, to není opravdu tak komplikované zmapovat. Většinou jsou tvary docela přímočaré, nejvíce problémová je interpretace kamenů, vrstevnice jsou vcelku jednoduché. Před LIDAR daty to bylo mnohem náročnější, protože základové mapy byly často velmi špatné. Občas jsme používali pouze letecké snímky nízké kvality, takže se to téměř rovnalo čistému papíru. Podle mě, kvalitní měření a dobrá vizualizace vrstevnic bývaly nejdůležitější dovednosti, zatímco dnes se zdá podstatnější schopnost udržet mapu přehlednou od příliš podrobného LIDAR zmatku…