Říčanská závodnice a zároveň členka A týmu reprezentace přispěla do naší páteční rubriky Sloupek reprezentanta. Jak vnímá členství v reprezentaci? Dozvíte se níže!

Jaké to je v dospělé repre? Když jsem na podzim 2018 vyrážela na úvodní sraz, byla jsem z toho trochu rozpačitá. Já, co sice objela všechny EYOCy a JWOCy, ale jinak se x let plácala se zraněním a od sedmnácti běhala způsobem „zrovna to tolik nebolí, jdu klusat“, skutečně mířím na akci reprezentace? Jako té opravdové, dospělé? Co tam jako budu dělat? Hlavně, ať nestartuju na konci, ať na mě nemusí všichni čekat.

Nakonec tohle ani pak další soustředění snad nebyly až takové tragédie, ale žádné hvězdné představení to taky nebylo. A Šéďa určitě musel několikrát silně zapochybovat, že mi pozvánku do repre poslal oprávněně. Třeba loni v Norsku, když jsem vyběhla z mapy. Nebo když mě tam stínoval, padaly rady jak pro totálního začátečníka a já si připadala jak nejvíc marná desítka.

Ale bylo i pár světlých momentů a na podzim jsem povýšila dokonce do A-týmu. To už zní tak nějak víc oficiálně než U23, což, spolu s promluvou do duše od všech tří trenérů, mělo za následek jakési uvědomění si situace a já se to pokusila vzít trochu víc vážně. Prvním rokem v dospělých jsem totiž spíš opět tak nějak proplula. Na tom, co mi jednou v šestnáctkách někdo řekl – že v ženských stačí na členství v repre vydržet až do dospělých – sice asi něco i bude, ale na žádné úspěchy to rozhodně nestačí. Takže kupříkladu mám poprvé v životě tréninkový plán a neběhám si, jak se mi zrovna (ne)chce.

A abych konečně odpověděla na otázku z úvodu – v dospělé repre je to boží, stejně jako v dorostu nebo u juniorů. Atmosféra je možná o něco vážnější, ale to hlavně na trénincích. V mezičase se občas dějou věci, jak kdybychom dospělí zdaleka nebyli. 🙂

Barbora Vyhnálková