V dnešním Sloupku reprezentanta se vrátíme k poslednímu mezinárodnímu závodu v orientačních sportech na dlouhou dobu. Lenka Mechlová přiblíží, jak vypadal z jejího pohledu náročný závod na klasické trati na ME LOB v ruském Chanty-Mansijsku. Dlouhý závod znamená i dlouhý sloupek, tak si připravte gel, něco k pití, a hurá do toho!
Je sobota 14.3. a stejně jako každý den v ruském Chanty-Mansijsku vstáváme v 9 hodin na budíka, abychom neprospali celé dopoledne, a hlavně, abychom se před závodem pořádně nadlábli. Dnes nás čeká dlouhý závod, klasická trať. Pořadatelé vzhledem k předpokládanému oteplení a měknutí stop zvažovali, že tratě zkrátí. Nechtěli nás však ochudit o zajímavé postupy, a tak se rozhodli, že zachovají tratě v plné podobě a že je zkrátka zvládneme i za cenu toho, že směrné časy nesplníme. Tím spíš je potřeba pořádně se najíst!
Je 10:25 (6:25 SEČ) a píše mi Zdenda (Lenky přítel, pozn. red.): „Dobré ráno, Léňo! Jak jsi se vyspala? Jsi 100% zregenerovaná na dnešní super závod?“ Já s úsměvem na tváři odepisuji: „Cítím se dobře. ? Myslím, že se s tím poperu.“ Ano, jsem si vědomá toho, že závod dnes bude náročný, a o to víc se na něj těším. Čím náročnější závod, tím větší šance na mé straně. Jen se snažím dostat z hlavy, že je to poslední individuální závod mé LOBácké kariéry a že bych chtěla, aby se povedl.
Ještě před odchodem na oběd, kde toho do sebe už nemám šanci moc dostat, protože jsem nacpaná ze snídaně, a navíc začínám mít lehkou nervozitku, posílám obrázky do naší FB skupiny LOBáků. Večer před spaním jsem si přichystala volby na dostupných mapách z předchozích závodů. Moc často se na závod teoreticky nepřipravuji, ale vzhledem k náročnosti místního členitého terénu mám pocit, že nesmím nic podcenit.
12:30 odjíždíme do centra závodů a hned jdeme testovat lyže. Jedny si odnášíme do vlastních boxů připravených na stadionu, kde můžeme při průjezdu arénou přezout. Poté se vracím do naší servisní buňky a šteluji si mapník, který mi vypůjčila Péťa. Na tom mém se při sprintových štafetách vyčvachtala podložka a padal mi ke kolenům. Nevěděla jsem, jestli se na něj bez podložky můžu spolehnout, a tak jsem sáhla po jistotě. Vypůjčený mapník je však jinak vykrojený a při demonstrování soupaže mě nepříjemně tlačí do břicha. Je potřeba ho dotáhnout výš, jo to by šlo. Do toho si v týmu opakujeme všechny úkony, které musíme při průjezdu arénou zvládnout: 1. ve sjezdu k aréně si dát gel, 2. orazit průjezdovou kontrolu, 3. přezout lyže, 4. napít se u Richa, 5. vyměnit mapu. Po připevnění gelů k mapníku a zkontrolování veškerého vybavení se jdu trochu rozjet, ale dnes to nebudu přehánět. Je potřeba si především zvyknout na mapník, do kterého si dávám mapu modelu a pořád do ní koukám. Hlavně i kvůli měřítku, které je zase jiné, tentokrát 1:10 000, takže se za jízdy čte hůř než 1:5 000 nebo 1:7 500, tedy použitým měřítkům při sprintu a middlu. Začínám mít z mapníku čím dál lepší pocit až na to, že se s ním nevejdu na záchodě do kabinky. Teď už jen vyzvednout gpsku a hurá do předstartovních koridorů. Přede mnou Švédka, za mnou Švédka, ale soupeřky jako obvykle příliš neřeším. Jsem připravená na svůj vlastní závod, svoje tempo, svoje postupy.
Je 14:47 a já vyrážím do boje! K1 je v oblasti, kde jsme ještě nebyli. Vrhám se do čárky, která vede docela prudce do kopce. Čeká mě dlouhý závod, nikam nepospíchám. Hlavně si kontroluji, abych se nikde nezapíchla špičkou lyže. Cestu na dvojku mám namapovanou, na trojku se svezu kousek po plné a namapuji si dál. Na čtyřku beru radši objížděčku po plné. Pořád si chci mapovat trochu dopředu a v čárkách to nejde. Okolo to nebude moc ztrátové. Pak trochu mentální oddych v části, kterou znám z modelu. Následuje přejezd velké křižovatky, kterou projíždím už po několikáté. Tentokrát ale z jiné strany. Hups, skok, sakra, dopad na obě lyže, dopad na zadek. Honem se zvednout a pokračovat dál. Co to sakra bylo? Blbej vtípek. Lyže jsou celé, já jsem celá, tak dobrý, dál to neřeším.
Přede mnou je podstatná část trati, která skýtá spoustu voleb. Snažím se mít vždy namapováno a rozhodnuto dopředu. Většinou se mi to daří. Větší pozor při realizaci postupů si dávám v místech, kde jsem poprvé. Stejně tak jsem opatrnější i ve sjezdech, které ještě neznám. Některé jsou opravdu lahůdka, připadám si jak na bobové dráze. Naštěstí ze žádné začátky nevypadávám a za každou těžší odbočkou (hlavně ve tvaru T) se nahlas pochválím. Fakt mám radost pokaždé, když se vyhnu hrozícímu karambolu. Daří se mi realizovat všechny postupy dle mého plánu a blížím se k aréně. Ve sjezdu otevírám gel, moc mi to nejde. Hlavně si dávám pozor, abych vybrala zatáčku. Snažím se z gelu dostat maximum ještě před kontrolou, ale dojíst ho musím až po oražení, to má přeci přednost. Projíždím kolem lyží a přemýšlím, zda tu mám odhodit skoroprázdný obal. Nechci tu dělat nepořádek, dovezu ho až za začátku k Richovi. Mezitím z něj do pusy ještě vytlačím poslední zbytky. Obal odhazuji a od Richa beru pití, mám docela žízeň. Dám si raději dva loky místo jednoho, ještě nejsem ani v polovině závodu. Richo volá: „Jedete s Petrou dobře. Jeď i dál chytře.“ Nebo tak nějak… Výborně! Mám to dobře rozjeto, tak teď jen nezpomalit a pečlivě přemýšlet nad volbami.
Vyměňuji mapu a vydávám se opět na kopec do čárek. Zouvám lyže, v tomto závodě poprvé. Nenazouvám je ani na rovinkách, dokonce ani na kontrole a pokračuji pěšky až na hřbet, kde se po více jak 200 metrech konečně rozhodnu pokračovat na lyžích. Tenhle postup jsem vymyslela dobře. Držím se nahoře a neztrácím výšku. Následují postupy na známých místech z modelu, opět prostor pro mentální oddych. V tom se mi do hlavy vloudí myšlenka: A sakra! Nevyměnila jsi lyže! Všude bylo spoustu bordelu a ty nemáš čisté lyže! No nic, teď už nad tím nesmíš přemýšlet, na stadion se přeci vracet nebudeš! Radši si zase pořádně rozmysli další volby! Začínám být nerozhodná, nejsem si jistá výběrem některých voleb postupů, ale nemá cenu nad nimi dlouze přemýšlet, zas tolik časově rozdílné snad nebudou. Hlavně nepolevuj. Předjíždím soupeřky zkopce, ujíždím jim do kopce. Pořád se cítím fyzicky výborně. Přede mnou je opět bobová dráha, jen pak nesmím zapomenout odbočit. Přesně vím, jak odbočka vypadala již z prvního kola. Auuuu! Sakra, co tady dělá ten strom? Nepadám, pokračuji dál, ale cítím tupou bolest v předloktí. Sakra! Párkrát píchnu a bolí to fest. Naštěstí se dál musím soustředit na každou zatáčku a v přehledných místech se rozhodovat nad dalšími volbami. Zouvám lyže podruhé. Ze stop je patrné, že 100% závodníků tu šlo po svých. Za kontrolou nazouvám, abych zase po 100 metrech zouvala. Tentokrát jdu delší úsek pěšky a snažím se u toho koukat do mapy. Nazouvám společně s Lisou Nenonen, která tu na křižovatce už nějakou dobu stojí, asi neví, kde je. Na dalším větvení razíme kontrolu. Pokračujeme dál, snažím se tempo trochu stupňovat. Cíl ještě není na dohled, je čas na tekutý gel. Ten dávám na rolbovce, bohužel ale do kopce. Ruce chvilku odpočívají a makají jen nohy. Po dopití do toho šlápnu, Lisu před sebe nepustím, co kdyby mě zdržovala. Přeci jen jsem jí dojela a cítím, že ještě sílu mám. Na dalších postupech už toho moc nevymyslím. Počtvrté zouvám. Už v tom mám praxi, tak mi to jde i za jízdy. Počtvrté nazouvám a povzbudím ještě Káťu Černou, kterou míjím. V poslední spleti skútrovek se nebojím zastavit a ujistit se, že opravdu chci odbočit doleva. Teď už je jen potřeba valit po plných, co to jde, odpočinout si ve sjezdu na sběrku a dotlačit to až do cíle. Vyčerpaná padám na zem a mapník mi slouží jako schovka před kamerou.
Po chvíli jsem schopná se zvednout a přijmout poděkování od Lisy, že jsem ji vytáhla z velké chyby. Vyčítám čip a průběžné výsledky mi potvrzují můj výborný pocit ze závodu. Beru lyže do ruky a zjišťuji, že je neunesu. No jo, ta ruka, asi je fakt naražená. Lyže tu nechám v cíli, vrátím se pro ně, až si odpočinu, převleču se, občerstvím. Doploužím se do buňky a užívám si skvělého pocitu z mého výkonu. Péťa už je taky v cíli a je tak hodná, že mi okamžitě tejpuje ruku, aby mi příliš neotekla. Ještě nás čekají štafety, ruka musí být zítra schopná zase makat. No, mám problém se převléct, ale euforie z dnešního závodu to přebíjí. Do buňky přibíhá Anežka a informuje, že jsem šestá. Nevěřím! Jako vážně? Asi by to mohl být konečný výsledek, prý je v cíli už i Trapeznikova. Vyklusávám a ke skvělému výkonu mi gratuluje Daisy Kudre. Gratulaci přijímám a ptám se, jak je na tom ona. Prý šestá, šest vteřin za mnou. Takže jsem pátá? Jo. Trapezniková je disk. Uvědomuji si, že jedna kontrola nerazila, ale druhá jednotka ano, to bude asi ten problém. Trapeznikové je mi líto, protože tu má ohromnou formu a na middlu to mapově totálně zazdila. Ale já jsem pátá! Poprvé v životě v individuálním závodě na velké bedně! Prostě paráda! ?
Tímto děkuji, že jsem se mohla k tomuto skvělému závodu prostřednictvím sloupku ještě jednou vrátit a vybavit si všechny důležité i méně důležité momenty na trati.
Všem vám přeji pohodu v této dlouhé „zimní“ přípravě a věřím v brzké setkání na nějaké o-akci.
Lenka Mechlová
0 komentářù