Jeden z nejzkušenějších českých mapařů Zdeněk Lenhart, který má na svém kontě i dvě bronzové medaile ze závodů štafet na MS v letech 1970 a 1979, se rozepsal pro O-News.cz o pojetí map a dodržování klíče. Chce vyvolat diskuzi, která je podle něho velmi žádoucí a potřebná. A jaký máte na to názor vy?
Nedávno jsem byl na jedné malé mapce přinucen k opravdu důslednému dodržení některých požadavků ISOMu 2017. Přinutilo mě to ISOM důkladně studovat a utvrdilo v tom, že je nesmyslně přísný. Asi nejhorší jsou požadované mezery mezi objekty. ISOM sice naznačuje vstřícnost: „přísná doporučení by měla být spojena se zdravým rozumem“, ale to je jen past. Každý máme jiný zdravý rozum a proti kontrolorovi neuhádám nic. Cílem této přísnosti je maximální čitelnost mapy, důsledkem je nutnost masivní generalizace, zjednodušování kresby. Jednoduchá vzdušná mapa je samozřejmě čitelnější než jemná přesná mapa s mnoha detaily. Jde o to, najít ten správný kompromis. Současný ISOM není kompromis, ale úlet, který snad ani nejde přesně dodržovat. Žádná současná mapa požadavky ISOM 2017 nesplňuje stoprocentně. Stačí mapu prohnat testem nabízeným v Ocadu 2018. Mapová komise IOF už si uvědomila, že přestřelila a v listopadu 2018 vydala opravy. Je to sympatický krok správným směrem, ale bohužel jen okrajový. Ve věci mezer mezi značkami a absolutní preference čitelnosti před přesností, věrností a úplností mapy se nezměnilo nic. Jen neoficiálně prosakuje příslib, že se i to zmírní. Rád bych k tomu přispěl.
Jsem přesvědčen, že absolutní čitelnost a jednoduchost je u mapy pro závody v OB špatně.
Je to proti základnímu principu našeho sportu. My přece nepotřebujeme, aby mapu četli snadno všichni, včetně těch, kteří ji sotva chápou. To je dobré u map pro širokou veřejnost (automapy, turistické mapy). My potřebujeme otestovat, kdo umí s mapou pracovat lépe a kdo hůře, kdo jí rozumí a kdo ne.
Závod v OB má do výsledků spravedlivě seřadit závodníky podle jejich schopností orientace a běhu. Abychom spravedlivě otestovali orientaci, tak musíme před závodníky postavit co nejvíce navigačních problémů. Tak, aby lepší závodník měl co nejvíce šancí prokázat, že skutečně je lepší. A ten horší měl více příležitostí něco pokazit. V tom nám pomůže členitý terén a detailní mapa. Množství detailů dává více míst na kontroly, což umožňuje nejen náročnější dohledávky, ale i lépe vyvážené postupy. Detailní mapa dává lepšímu závodníkovi více šancí na chytré prokličkování obtížnými místy, více možností na obnovení kontaktu s mapou po chybě. Podrobná mapa smazává výhodu místních, ubírá jim z toho, co vědí navíc proti mapě zjednodušené.
Pravda, detailní mapa není tak jednoduše čitelná jako mapa bez detailů, ale to je dobře! Dobrý závodník lépe a rychleji vytáhne ze složité kresby to podstatné, lépe pozná, kdy je třeba detaily ignorovat a kdy naopak je třeba zpomalit až k zastavení a číst mapu velmi pozorně. Špatný naopak čte vše i když to je zbytečné zdržování, nebo naopak nečte tam, kde to je třeba. Každopádně to vše pomáhá odlišit toho lepšího od horšího.
Nevolám po nečitelné mapě, nevolám ani po nepřehledné mapě. Výrazné a důležité věci musí být na mapě nakresleny výrazně a jasně. Vedle nich se však do mapy vejde i spousta dalších informací, které dobrému pomůžou a špatnému zamotají hlavu.
V našich podmínkách vidím jediný pádný argument proti jemné mapě, peníze. Samo množství detailů cenu mapy zásadně nezvedne. S dnešními podklady je to poměrně snadné i pro nepříliš zkušené mapaře. Naopak generalizace, má-li být dobrá, je náročný úkol i pro zkušeného. Významnější je fakt, že detailně vykreslená vegetace zastarává rychleji než generalizovaná. Po pár letech je nutno vegetaci mapovat znovu. Kdybychom však mysleli jen ekonomicky, tak bychom běhali s originálním laserscanem a ortofotem, nebo jen na vrstevnicových mapách, nebo jen po cestách jako MTBO, nebo dokonce bez mapy po fáborkách.
Kam s tím vším směřuji? Vím, že jednotná norma nutná je. Vím, že ISOM nezměním. Nechejme tedy ISOM na pokoji, ať se s ním a s jeho kontrolory na mistrovských závodech kartografové popasují jak dokážou. Ať špičkoví závodníci sami přijdou s tím, že není správné, když geniové typu Thierry Georgiou už nedostávají šanci v podobě složitých map složitých terénů. Vydejme se cestou výše zmíněného „zdravého rozumu“ a sjednoťme se na rozumné míře nedodržování předepsaného měřítka, mezer, minimálních ploch a délek alespoň pro mapy zajímavých terénů, pro radostné závody, v nichž chytrý a zkušený bude díky podrobné mapě mít šanci porazit rychlejšího.
Jako lektor mapařských školení chci k tomu konstruktivně přispět. Předpokladem je porozumět, co chce ISOM říci, co od nás vyžaduje. Proto napřed sestavuji něco jako oficiální výklad ISOMu. Zcela v duchu ISOMu odpovědět na otázky, na něž se v ISOMu odpověď špatně hledá. Odpovědět a vysvětlit tak věrně, aby to Mapová rada mohla s klidným svědomím podepsat.
Teprve potom přijde druhý krok, neoficiální výklad ISOMu podle „zdravého rozumu“, co je vhodné dodržovat a co a jak se naopak dá ošidit. To vše na příkladech, obrázcích, stručně a lidově. To už Mapová rada černé na bílém podepsat nemůže. Hledám partnery do diskuze.
Zdeněk Meďa Lenhart
I když mám na tento text jiný názor, nebránil jsem se ho otisknou. Svůj názor jsem Meďovi již poslal.
Často totiž při mapování přemýšlím, jak co udělat, trávím nad tím tolik času. Pak je ale závod a vlastně při běhu zjistím, že to, o čem jsem
dlouze přemýšlel, je pro běžce zcela irelevantní. Musíme se totiž ptát, pro koho děláme mapy, kdo je náš zákazník? Jsou to závodníci. Není to
chodící mapař nebo stavitel tratí, který potřebuje spoustu míst pro kontroly. Jsem rád, že se na českých závodech v posledních letech setkávám s řadou velmi kvalitních map, které čím dál tím více respektují klíč a jsou pro závodníky čitelné, “vzdušné” a pochopitelné. Nerad bych se vracel do období cca před 10 lety, kdy na mapách byly dva druhy symbolů, opticky hustý les atd. a jako závodník jsem se v tom vůbec nevyznal, každý mapař to dělal zcela jinak… Neříkám, že každý mapař mapuje stejně a rozdíly nikdy neodstraníme, ale právě díky standardizaci (tj. mapový klíč), se rozdíly zmenšují. Pokud si každý mapař bude klíč přetvářet k obrazu svému, bude závodník mít obrovsky ztíženou pozici, kdy na každém tréninku a závodu bude muset vnímat mapu zcela jinak. A o to v orientačním běhu nejde. Na druhé straně, některé velmi specifické terény, v Česku to jsou skalnatá pískovcová města, se musí pojmout trochu jinak. Nicméně každá norma nepohltí 100 % případů. Od toho jsou určité výjimky.
Já rovněž nepodporuji, zde prezentované názory Médi. Čitelnost a jednoduchost považuji za správný požadavek v klíči. Více jsem článek rozebral na https://groups.google.com/group/mapariob
(do diskuzní skupiny se musíte zaregistrovat)
Já jsem pro změnu ale pro. Čitelnost tak dobrou, aby ta dokázala od sebe oddělit dobré a méně dobré běžce.
Dovolím si rovnou reagovat na Honzovu větu “některé velmi specifické terény, v Česku to jsou skalnatá pískovcová města, se musí pojmout trochu jinak” s čerstvou zkušeností z Jarních skal. Na pohled úplně triviální postup, vlevo od cesty má začít řada skal, v nich pak kupka, stačí tam vběhnout a dohledat – jenže ty skály v terénu začaly o sto metrů dřív než v mapě! Jasná řada skal výšky tak po prsa, z dálky viditelných, nechápal jsem proč místo nich je v mapě jen hnědá vrstevnice… To mi došlo až po závodě při pohledu do tiráže: mapováno 2012, revize 2019. Nojo vlastně, tehdy pro mistrák někdo rozhodl, že jako přizpůsobení mezinárodním trendům se takhle “malé” skály nebudou mapovat, a od té doby se takto ochuzená mapa přenáší do dalších verzí. Sorry, ale když dám sedm set za startovné plus cestu, abych si zaběhl dobrý závod v pěkném terénu, tak pak opravdu naštve, když dostanu do ruky neúplnou mapu, ve které chybí objekty, které se jinak normálně mapují. Mapa je sice na pohled čitelná a jednoduchá, ale když v ní chybí obvyklé informace, je to mapa špatná! Jak Honza píše “pro koho děláme mapy, kdo je náš zákazník? Jsou to závodníci”, tak z pohledu závodníka říkám, že nemístná generalizace (vedoucí až k vypouštění objektů, které by se do mapy v pohodě vešly a čitelnosti nevadily) je horší než mapa přesycená detaily. A o tom to celé je, to je co chtěl Méďa říci, když volá po zdravém rozumu – zkuste si ten jeho příspěvek přečíst ještě jednou a zamyslet se, jestli nemá v zásadě pravdu…
Mapa, kterou je můj příspěvek uveden, není moje. Ani bych ji jako ilustraci svých názorů nezvolil.
Možná by bylo dobré, kdybys doplnil svůj článek tou mapou, kde tě přinutili bez zdravého rozumu striktně dodržet klíč, a to jak v původní, tj. neredukované podobě, tak i ve výsledné podobě po té redukci.
Za mě souhlas s autorem článku, bohužel současné “trendy” jdou asi jiným směrem, otázkou je, jestli je to ten nej… ;(. Občas mi připadá, že něco jiného chtějí závodníci a něco jiného lidi co o těchto věcech rozhodují a to nejen v oblasti tvorby map.
Těch hledisek jak dělat mapu je moc. Rigidní přístup bude požadovat přísné dodržení klíče bez použití zdravého rozumu (jak popisujě Méďa ve svém článku), perfecionistický přístup maximální možné množství detailů terénních i porostových, ekonomický (a tomu se můj pohled blíží nejvíc) takový přístup, který zachová co nejdelší životnost práce na zmapování, tedy co nejvíc terénních detailů (těmi nehnou často ani desetiletí) a rozumně zgeneralizovné porosty (a pokud možno žádné vývraty a stromy v lese a co nejmíň mrňavých a za běhu nečitelných světlinek ať už ve vysokém lese nebo v hustníkách).
A přístup “Pro koho mapy děláme” ? Zde si pomůžu s příkladem z jiného soudku (ale samozřejmě taky z našeho sportu). Před nějakou dobou se začaly prosazovat formáty závodů s hromadnými a hendicapovými starty ve snaze přiblížit se co nejvíc diváckosti a požadavkům televize na jimi požadované “formáty” TV přenosů. Doplácí na to především původní a nejtypičtější podoba OB – tj. samostatný souboj závodníka s terénem, tj. s mapovou a fyzickou náročností klasické (dost dlouhé) trati. Došlo to tak daleko, že i v seriálu Světového poháru klasická trať byla tak omezena, že v některých letech se běžely jen dva (pokud se nepletu) vrcholné světové závody formátu LONG s intervalovým startem. Proti tomuto trendu vznikla iniciativa vrcholových závodníků spoluvedená naší reprezentatkou Evou Juřeníkovou. Nicméně na tuto iniciativu nikdo ve vedení IOF zjevně nevzal ohled, ve jménu Leibnitzké konvence se dál prosazují formáty které mají čím dál tím míň společného se samostatnou prací závodníka. Mám obavu, že jakákoli iniciativa prosadit “zdola” rozumnější podobu mapového klíče dopadne stejně. Ale pokus prosadit zdravý rozum by i tak stál za to, naděje umírá poslední. Otázka je jakou cestu zvolit pro jeho prosazení… Zdravému rozumu by určitě odpovídalo i používání měřítka 1:7500 pro všechny formáty závodů v terénech, které to vyžadují např. právě v našich pískovcích, ale i v terénech s pozůstatky lidské (především těžební, ale i vojenské) činnosti. Tím bychom mohli začít.
Pro mě je i problém, že si dodržení klíče neumím sám zkontrolovat! Měřit pečlivě všechno při kreslení (a taky on line mapování) prakticky nejde. Nevlastníme všichni příslušnou verzi OCADu, kde se to zkontroluje strojově. Existuje i jiná varianta kontroly práce? (plochy umí i nižší verze) Určitě by pak dostal mapař normu do oka snadněji. A neměl pak problém s desetitisícem případů porušení klíče na své mapě po odevzdání své práce.
Extrémní terény (skály) nemají uspokojivé řešení, Buď poruším normu, ale obejitím klíče obvykle zhoršíme čitelnost a srozumitelnost mapy nebo dojde k dodržení klíče, kdy ve skalách tomu zřejmě český závodník navyklý na české mapování skal z prázdninových závodů nebude vždy rozumět,
A příkladem je dvojvývrat (velmi výrazný), který jsem mapoval o víkendu. Přesná poloha z GPS nebyla podstatná. Šlo o to ho správně nalepit na úbočí v údolíčku. I když značku nalepím na sebe, má 75 metrů, v terénu 5! Když nakreslím dvojvývrat jen jedním křížkem, nebude mi český závodník rozumět, i když půjde taky o bodový vegetační objekt (upřesněný v legendě).
Závodník i mapař by měli mapu vidět stejně. O tom má být ta norma pro mapy.
Len do toho! To bude krásne čítanie aj pre nás laikov a sviatočných bežcov. Na mapách pána Lenharta sa krásne behalo, pamätám si ešte na jeho článok spred 20 rokov, že kde je guláš, tam sa má nakresliť guláš, a nie typizovaný porast. Odvtedy sa normy zmenili. Mne sa na týchto nových mapách zdajú vrstevnice príliš hrubé. Potom často prerušované pomocné vrstevnice so spádovými čiarkami urobia členitejší terén úplne neprehľadný. Do toho kamene, hranica vegetácie, malá ryha, nebodaj šráfovanie 🙂 Je to umenie, v ťažkých terénoch je mapár Leonardo Da Vinci.