Vánoční sloupek? To by chtělo nějaký speciální sloupek, říkali jsme si. A proto jsme oslovili Radka Novotného, šéftrenéra české reprezentace (a bývalého vynikajícího závodníka) v orientačním běhu, zda by nepřichystal nějaké zamyšlení nad uplynulou sezónou a případně by čtenářům přiblížil tu nadcházející. Nakonec na to šel Radovan trochu jinak, ale velmi zajímavě. A záměrně jsme tentokrát vynechali fotografie. Nu, posuďte už sami a přejeme příjemné vánoční čtení!
Láme se to.
Do nadcházející sezóny přeji všem spoustu radosti ze smysluplného konání!
A co nejvíc kultivované zábavy na jevišti, pokud možno opět přístupné i dětem!
Ano, já dneska nemakám a jen tak si v duchu blábolím.
Sedím vlastně na koncertě. A On se s tou basou prostě mazlí. Fenomenální.
Jako totálnímu laikovi mi jazz přináší hlavně příjemné rozpoložení. K vánoční době to báječně pasuje. Ale tahle improvizace už svůj motiv rozvíjí přece jen hodně dlouho a myšlenky se chtě nechtě vzdalují ze sálu. Na Strahově zatím možná zrovna končí besídka našeho sekretariátu. A jestli byla veselejší než obvykle, tak se ani nedivím. Místo předvánočního účetního úklidu připravilo letos ministerstvo pro všechny svazy hru, inspirovanou zřejmě televizní estrádou Den D. Tentokrát však nejde o zakládání cestovek pro plyšáky, ba ani o ponižování blanického samuraje Tomia. V rámci vytvoření stabilních – zdůrazňuji stabilních – podmínek pro financování sportovní reprezentace přišli správci našich společných veřejných prostředků s nápadem požadovat po každém sportovním svazu projekt, se kterým bude soutěžit o státní podporu. Vypsáno 30.11. Termín odevzdání 29.12. Nepošleš jednu z mnoha příloh a ze hry jsi vyřazen – státní dotace na reprezentaci, na které je mnoho reprezentací v menších sportech životně závislých, je pak automaticky nula. Šťastné a veselé! Drakón náš vzor.
Mimochodem, on prý je ze čtvrtiny Čech. Ne Drakón, ale tenhle jazzman. Jen prý nikdo z rodiny neví, kde ten jeho český děda je. Jako běžný Homolka každopádně nevypadá, spíš jako Caesar. Ne ten jeho děda, ale ten jazzman. Děda nevíme kde je… A já ho nějak nemůžu dostat z hlavy. Ne dědu, ale sloupek šéftrenéra, který po mě Honza chce. K tomu slovu mám dost ambivalentní vztah. Ne k Honzovi, toho dávám vcelku bez problémů. Ale ten šéftrenér… To je totiž docela přesná definice toho, co nejsem a co snad ani není žádný z mých kolegů z ostatních orienťácky rozvinutých zemí… Sem tam to sice taky používám, ona se někdy taková přifouknutá funkce přece jen pragmaticky hodí. I když… pokud to přijde z radovana na post.cz, ti oslovení to spíše musí hledat ve SPAMu, což celou věc zase hezky polidští.
…Ovace ve stoje? Už teď, v půlce? Ale jo. Podle spontánních souhlasných výkřiků pána někde vpravo za mnou jsem už vycítil, že dneska večer se před námi dějí opravdu velké věci. Ale na tom Strahově to taky muselo být velké. Jestli se jim to povedlo celé dát do kupy a poslat… A já si tady malicherně řeším ten sloupek šéftrenéra… Ale přece tam nebudu psát, jak hezky vloni běhali a jak to parádně rozbalej příští rok, ne? Přelom roku je přece jedinečnou příležitostí k zastavení. K meditaci… Někdo medituje s basou v ruce, někdo když se na to dívá. Ve vzduchu něco je. Ty prsty na base mluví, stmelují. Dá se i říct, že šíří naději.
Naděje. Ta k přelomu roku taky patří. Šel jsem tuhle pro plínky a z instalace na Ulrichově náměstí na mě promluvil citát:
“Naděje není jistota, že něco dopadne dobře. Naděje je víra, že to, co dělám, má smysl.”
S těma plínkama v ruce mi to náramně sedlo. Zní to jako evangelium, ale stejně jako to evangelium to napsal pouhý smrtelník. Svým způsobem to definuje idealismus, který mi je blízký a taky k orienťáku odnepaměti patří. I na té reprezentační úrovni. Ten smysl, ideál, si v tom ale každý musí najít hlavně sám, to žádný trenér šéf úplně neošéfuje… Ale snad dává jakýsi smysl snažit se tvořit podmínky, za kterých to reprezentování těm talentovaným bude dávat taky smysl, i když si tím trochu pozdrží začátek konání něčeho pro život a společnost ještě více smysluplného. Ta egoistická, dětinská touha po vyniknutí, po zdolání spatřeného vrcholu, by přece měla včas dostat prostor, pokud se tam někde krčí, ne?
I tahle moje improvizace už se lehce protahuje, už to musí nudit. Tak vám řeknu něco úplně konkrétního: naší největší nadějí pro příští rok je bezesporu Vojta. S odkazem na ten “plínkový” citát je to naděje chápaná v úplně účelovém smyslu – že to prostě nejspíš dobře dopadne. Protože už mu to několik let dává ideově vnitřně velký smysl. Nadějný je i jiný Vojta, zatím menší, kterému to taky dává silný smysl a tak to možná někdy v budoucnu i dobře dopadne. Ale máme i dalšího Vojtu, kterému je trochu víc jedno, jestli to dobře dopadne, ale i tak mu to dává úžasný smysl. A takových je nás, koneckonců, možná většina, což trvale přináší pro orienťák sympatickou naději. Že bude jaký je. Tím báječným “způsobem života”, jak to kdysi definovalo ono legendární motto firmy Sport & Motion. Tou jedinečnou sociální bublinou.
Omlouvám se. Z příměru mi vlivem měřítka generalizace, kvůli zvýšení čitelnosti mapy, vypadli všichni, kteří se nejmenují Vojtěch jako ten poslední přeživší Slavníkovec, který unikl masakru na Libici, aby se nechal o něco později v Pobaltí zmasakrovat pohany, kterým se snažil přinést tu svou… naději. My máme naštěstí těch nadějných mnohem víc, zejména z řad těch, kterým to vnitřně začalo dávat na této úrovni silný smysl, hraničící s vizí. Ti nejzavilejší z nich se příští rok vydají právě do orienťácky už dávno zdařile pokřtěného Pobaltí hledat naplnění té svojí vize při mistrovství světa.
Hmm… tak to se ti povedla rozkošná pobaltská paralela, kauči. I když trochu samoúčelná, nemyslíš?
To jen tak pro zpestření. A věřte nebo ne, běhat umějí i jazzmani. Další skladbu pojali jako klasický kruhový trénink. Stanoviště? Bicí, piáno, basa. Maká se, než ten na bicích uvadne. Pak se sprintuje na další metu. Trio vykazuje neskutečnou aerobní kapacitu, díky které se tahle fáze zase dost natahuje a myšlenky tak už zase berou roha… Ten sloupek… Orienťácky to teď fakt nepůjde. Sloupek je jako útvar vcelku osobní. Intenzivní, glosující, apelující. Mohl bych apelovat na všechny ty naše naděje a jejich osobní trenéry, aby dbali na systematické zvyšování trénovanosti a rozvoj v meziprahovém prostoru, abychom měli víc závodníků, kteří nebudou v dospělých schopní jen snít, ale taky si ty sny při zachování zdraví plnit. Taky bych mohl zase zdůrazňovat sexappeal konceptu kontinuálního plánu nebo výhody, plynoucí z dokonalého vědomého ukotvení základních navigačních technik. Ale na rovinu, to není úplně to, co by mě osobně trápilo právě kolem Vánoc. Nejsme biatlon v čase před olympiádou…
Jsme zábava. Stejně jako jazz, stejně jako ten biatlon. Zábava chutná, když všechno co je pro život důležité klape jak má… Naší znárodněné Gábině by to možná i jezdilo, ale třeba by jí to tak nechutnalo, kdyby se statečně neozvala a nepřipravila se tak o mraky energie, vysáté armádou trollů. Té energie, kterou naopak jako vrcholový sportovec nutně potřebuje shromažďovat. Vystoupit proti takové monstrózní zpolitizované mašinérii chce notnou dávku osobní odvahy a spoustu té naděje ve smyslu té víry, že to má silný smysl… A má. Tohle obdivuju.
A propos – často se tvrdí, že do sportu se nemá tahat politika. To je samozřejmě úžasný koncept, půtky a vády utichnou, sportem k sobě najdeme cestu. Stejně jako prostřednictvím hudby… Ale ten přístup naprosto selhává, když někdo cynicky zneužije sport jako prostředek k manipulaci mas – ostatně, není to zdaleka poprvé a tak už vcelku víme, o co jde. Pak snad není na místě jen pokorně hrát bezstarostné obyvatele té Potěmkinovy vesničky. Sport se sice nemá míchat s politikou, ale právě proto by sport neměl sloužit jako fíkový list… Fandím českému biatlonu!
Jsou úspěšní. Celý svět už si navykl, že vláčet s sebou na běžkách pušku je normální. Ale frontman kapely s basou? To je hodně jazzové. Z pohledu klasického bandu skoro dekadentní. Tenhle mág tomu ale dokáže i od basy dát silný výraz. Stejně jako třeba Dan Bárta, který tu předskakoval a prsty mu zase poletovaly jako křídla jeho oblíbených vážek. Ale on to má snazší, nemusí držet tu basu, s tou se vážky přece jen špatně loví… A basou neulovíte ani nilského komára, takže jí nepotřebuje ani jiný frontman – pan Bárta, ten egyptolog, jehož myšlenky, bohužel, v poslední době začínají dávat čím dál větší smysl, i když z nich zrovna moc naděje nepryští. “Dekadence jako příznak úpadku.” Před tím neuteče, zdá se, ani ta nejtrénovanější civilizace.
Ale my neutíkáme. Sedíme a mlčíme. Nasvětlené to tu dneska mají dobře, i z jedenácté řady je vidět na prsty, lze číst výraz a jazzmani přitom ani nemusejí mít tmavé brýle, které by je odstřihly od publika. Ale to nasvětlení je vlastně normální – na jeviště je dobře vidět, od toho je to jeviště, že? Jeviště udává tón. Vystoupení na jevišti má čarovnou moc dodat na legitimitě i těm největším nejapnostem. A tak mi teď, o Vánocích, při pohledu na ty naše tři bezstarostné rošťáky a při vědomí toho co v poslední době sledujeme na té naší hlavní scéně, připadá prostě hodně důležité aspoň trochu písknout do éteru i něco jiného než hřejivou koledu.
Nedávno jsme při jedné tréninkové debatě dospěli k tomu, že jsme tu v posledních zhruba dvaceti letech pod vlivem otevírání nových dimenzí orienťáckého výkonu trochu pozapomněli na klasické tréninkové koncepty, které dobře fungovaly v 80. a 90. letech. Teď je znovu objevujeme a trochu se i divíme, jak se mohly tak vytratit. Ale člověk prostě zapomíná, generace nejsou dokonale provázané. A díky tomu se podobné jevy mohou opakovat stále dokola. Tu zapomeneme správně využívat meziprahový prostor, a jindy si zase třeba nejsme schopní uvědomit, na čem stojí společnost, že bez kolektivní úcty k nepsaným pravidlům nastupuje anarchie a po ní diktatura, proč životně potřebujeme rejpavé a nezávislé novináře, že ten upachtěný proces politické volby nelze nikdy bez následků nahradit dozorčí radou, že lidská svoboda je v ekonomické terminologii “vzácný statek” se vším, co to obnáší, a že…
Blik! Plná světla do hlediště. Proč? Chtějí se taky pobavit, páni jazzmani? Tak to se jim povedlo. Lidé se otáčejí, pátrají po příčině nebo alespoň využívají příležitost a okukují své sousedy. S tím sloupkem jsme teď už celkem daleko za branami sportovišť… Tak nevím, to se přece moc nenosí, nějak se občansky vyjadřovat, vždyť se máme skvěle… I když se kola dějin stále opakují, tak každá epocha je přece jen něčím unikátní. Tak proč by třeba právě ta naše nemohla být unikátní tím, že posvátný hrad okupuje Darth Vader a rodiče kárají děti slovy “nebuď jako Miloš”?… Jenže jak říká náš masér: “tohle fakt nechceš”… Tak proč vlastně rozsvítili ta světla? Středová ulička vypadá klidně, galerie taky. Ještě to omrknu na druhé straně… Ejhle. Hned za mnou sedí dredy. A pod nimi Ivan Bartoš. OK, beru to jako znamení, že celospolečenské atmosféře se aktuálně prostě nedá utéct.
Ale už je tu další skladba. Světla zase zhasla, mysl se občerstvila a tóny už si ji zase naplno přitahují. Avishai Cohen v přídavku dokonce procítěně zpívá a část publika se nenechává dlouho pobízet a nadšeně – zdánlivě bezstarostně – tančí v uličkách…
Do nadcházející sezóny přeji všem spoustu radosti ze smysluplného konání!
A co nejvíc kultivované zábavy na jevišti, pokud možno opět přístupné i dětem!
Pro O-News.cz
Radek Novotný
Jedna z nejlepších věcí, co jsem poslední dobou četl a pod které bych se vesměs podepsal…