Mladý závodník OK Kamenice, který letos přešel z kategorie juniorů do dospělých. Účastník tří juniorských MS, na tom posledním ve Švýcarsku vybojoval pěkné 17. místo na klasické trati. Ano, asi jste poznali. Dnešní Sloupek reprezentanta je v režii Vojtěcha Kettnera, který se zamyslel nad boomem členské základy v orientačním běhu.
Rád bych si třeba postěžoval, že nejsem na Stravě, že mi nejdou na hodinkách nastavit dvoje intervaly zároveň anebo že nevím, jakým stehem zašít půl roku starý Inovejty. Zkusím ale něco jiného.
Je krásné, když se něco zlepšuje, roste, expanduje, nejlépe když to jsou peníze, zimní kiláky anebo počet registrovaných orienťáků. 10 000 je slušná meta!
Se všemi novými náborovými akcemi pro nové orienťáky jsem spokojený, větší boom snad můžeme sledovat jen u biatlonu. Jen se ale trošku konzervativně obávám, jestli si navyšováním členské základny nebudeme kopat půdu pod nohama. Jestli to vše, na co lákáme – zdravý, chytrý a dobrodružný sport – bude pochopeno, natož zachováno ba dokonce opečováno. Je to totiž hlavně divnej sport, co si budeme povídat.
Nablejskanej bavorák si na parkovišti leda kvalitně zakeflíte od bahna, nový tenisky si zanesete posekanou trávou ze shromaždiště a bez kvalitně otrhaný karimatky si těžko někde pohovíte. Repelent proti hmyzu je do lesa marnej, větve stromů se vás neptaj, jestli vás můžou poškrábat.
A to je přesně ono.
Vojta na klasické trati na JMS v Norsku 2015. Foto: OK Kamenice
Já chci i nadále u výčepu slýchat, kolik sekund jsem mohl ušetřit, kdybych ten fekální hustník probušil místo trapný obíhačky, jinde zaslechnout diskuzi o diferenciálním počtu nebo kde je teď nejlepší běhat v Krčáku. Chci i nadále obdivovat tatínka pěti dětí, jak s božským klidem a přehledem všechny krásně krmí a odpovídá na nesčetné debilní dotazy. Chci lidi vídat v naprosto ohavných barevných kombinacích dederonu. Chci víc koncertů Roztrhlýho dedáče! Chci Sosnu a Jéňu dál vídat s lahváčem, chci si u Bohouška kupovat karbošneky. Chci i nadále mít z mapových tréninků po Praze nejlepší povědomí o kondici bezďáckých doupat, chci sem a tam křižovat přecpaný asfaltky, když v lese mimo ně je volno. Chci cítit vůni nových toiek, chci pivní na vícedenních, chci prohodit pár slov se všemi kamarády, které na závodech vidím, chci si kupovat libový domácí koláče za deset korun v bufetu k snídani. Chci parkovat blízko shromaždiště, chci spát ve školách na zemi, chci si s sebou na závody stále tahat učebnice, abych si je až v neděli na zpáteční cestu mohl položit na klín a usnout. Chci slýchat pana Klimpla hlásit z tý žlutý borácký kukaně dokud jim normy nezakážou tu konstrukci pro zkorodovaný stav materiálu a nevyhovující statiku používat, chci jezdit na soustředění a nemuset se vracet domů. Chci.
Ale chtít můžu…
Na zářijových celostátních závodech v Hraběticích bylo 1844 závodníků. Je to, co chceme?, zamýšlí se Vojta Kettner. Foto: Jan Balogh
Jak je vidět, o budoucnost se obávat nemusíme. Dokonce už i mladí by raději chtěli zachovat současný stav, nerozvíjeli OB dál, aby se snad více v Česku nerozmohl. Nápadně mi to připomíná doby, kdy “bafíci” bránili orienťákům běhat – povolená byla tehdy jen chůze. Doby , kdy se každý správný pořadatel obával nových pravidel, kdy nebude povinná zátěž a kdy zlovolní proroci předpovídali stovky startujících. Jenže to vše, co bránilo staré pořádky vycházelo od starých zkušených matadorů, zatímco dnes to staré brání mladí reprezentanti :-).