Skvěle rozjetou MTBO kariéru Veroniky Kubínové zastavil na podzim 2021 otřes mozku. Bolesti hlavy, výpadky paměti, strach a nucená pauza od milovaného orienťáku. Obrovská motivace a svědomitý přístup ale vše špatné zahnaly a nyní Verča opět prohání na bajku světovou špičku. Více v jejím sloupku reprezentanta.

Štěstí, radost a MTBO

“Právě jsem se tu rozbrečela štěstím jak malá holka. Poprvé po otřesu jsem na kole s mapou a poprvé jsem vydržela jet na trailu půl hodiny v kuse. Jsem strašně šťastná, že to jde.” 

Odpovídám kamarádovi na starostlivou zprávu. Přes ty slzy sotva vidím, třesu se a nevím, jak tuhle silnou emoci zpracovat. Je to tři a půl měsíce od otřesu mozku, který se stal na podzim 2021. Do té doby jsem neměla odvahu MTBO zkusit. Cokoliv jsem totiž dělala mi způsobovalo bolest hlavy, závratě, úzkost a strach. Strach, že když zkusím něco, co jsem milovala, budu to nenávidět. O tom ale někdy příště… až seberu odvahu o tom psát.

Po tom tréninku mě zavalila vlna naděje. Budu to zase já, MTBO a kamarádi. Prostě to prostředí, které jsem měla tak ráda a považovala jej za druhý domov. Najednou se každý špatný den lépe přežíval s vidinou, že láska k MTBO se nezměnila. Po deseti minutách běhu mi málem explodovala hlava, ale co, zítra je taky den. Nepamatuju si ani dva symboly po podívání do mapy, nevadí, domů trefím. Celou noc jsem pořádně nespala, no a? Tak to dospím přes den.

Jenže tenhle optimismus postupně vyprchával. Blížily se soustředění a závody. Do toho jsem se vrátila do školy a snažila se “normálně” fungovat. Najednou jsem při závodě zastavila a brečela uprostřed nádherného lesa. Netušila jsem kde jsem, kam mám jet a kdo vlastně jsem. Snažila jsem se potlačit tu nenávist, co se ve mě drala na povrch. To přece nejde abych nenáviděla MTBO, vždyť je to tu tak krásné.

Pauza

Jenže ta zloba, vztek a zoufalost byly zapříčiněné úplně něčím jiným a kazilo mi to dojem z MTBO. Takhle to nejde, takhle to nechci. A tak jsem se na jaře 2022 rozhodla – vzdala se přímé nominace na Mistrovství Evropy, odhlásila se závodů a soustředění a prostě si dala pauzu. Tři dny jsem byla z toho rozhodnutí úplně vyřízená… emočně, psychicky.

V tu chvíli jsem se musela vzdát něčeho, co mi i přes všechno špatné dělalo radost, co mi dávalo smysl a naději, že to můžu být zase já, jak se znám. Ale moje tělo potřebovalo víc času a prostoru pro uzdravení a já mu věřila, i když jsem si v hloubi duše přála něco jiného.

Že ta pauza bude nakonec celoroční, jsem netušila. Věnovala jsem se víc běžeckému orienťáku, kde jsem dokázala lépe vnímat svojí hlavu, co zvládá a co ne. Zažila jsem Tiomilu a Jukolu a tak nějak si plnila sny, na které v závodní sezóně nebyl prostor. Běžela jsem MČR na krátké i na klasice, kde se mi povedlo mít silné kvalifikační závody, ale v neděli už jsem to prostě nezvládla. Žádný stres, učím a připravuji se na další rok, jak jinak a lépe fungovat. Vždyť nás čeká MS v MTBO v Čechách!!!

Jak mapovat jinak?

Celý ten úraz hlavy mě naučil spoustu věcí. Díky němu jsem si zažívala ztrátu koncentrace, sebevědomí na bodě mrazu, věčnou únavu, výpadky paměti a mnoho dalších problémů, které nejsou úplně vhodné pro závodění v orienťáku. Mapování jsem vždy zvládala velmi dobře tak nějak na pocit a najednou mi to nešlo. Najednou jsem přijela na křižovatku  a netušila, kam jet.

Tak jsem na to šla od začátku, rozklíčovala jsem své problémy a začala je řešit. Hledala jsem způsob, jak mapovat jinak, aby to fungovalo.

Vymyslela jsem si pár cvičení, uspořádala soustředění a komunikovala s lidmi. Reprezentanty, dětmi, hobbíky, kýmkoliv. Prostě jsem vstřebávala jakýkoliv podnět, jaký mi kdo dal. A najednou jsem to viděla. Ten neudrží pozornost, přejíždí odbočky. Ten si zase nevěří, udělá chybu, protože to čeká. A ten se zase kochá a ten další si není schopen zapamatovat dvě odbočky. Nejsem zdaleka jediná, kdo s určitými dovednostmi bojuje. A zdaleka nejsem jediná, kdo se chce zlepšovat.

A víte co? Neexistuje jeden návod, který by fungoval kdykoli komukoli. Ten přístup k mapě si musí najít každý sám – vyzkoušet několik stylů mapování, poznat sám sebe a vnímat, jak je třeba v danou chvíli se svojí hlavou pracovat, aby dělala, co od ní očekáváte.

Funguje to

Ani ne měsíc zpátky, v Portugalsku na ME. Zase ta radost a slzy štěstí.

Hned první závod ve mě vyvolat spoustu krásných vzpomínek a emocí. Trochu jsem se v tom vedru vařila a můj fyzický trénink přes zimu taky nebyl nejlepší, ale když jsem jezdila napřímo motokrosem při sprintu, bylo mi úplně všechno jedno. Bavilo mě to a láska k MTBO byla o to větší.

,,To bylo geniální. Vem si moje kolo a jeď si to projet. To musíš zažít,” snažila jsem se po dojezdu sprintu přesvědčit fyzioterapeuta Kubu o kráse MTBO.

S jiným přístupem k mapě, s jinou taktikou než před dvěma roky a funguje to. Každý jsme jiný a každý potřebuje mapovat tak, aby to sedělo právě jemu v danou chvíli.

A tak bych chtěla poděkovat všem support grupám, bez kterých bych byla stále někde v zoufalství. Ať už to byla rodina, přátelé či lidé s podobným příběhem, jejich sdílení a pochopení bylo pro mě vším. A nejvíce vděčná jsem za orienťáky, pro jejich nadšení hledat v lese kontroly, přemýšlet, hledat se a pousouvat se navzdory překážkám.

Těším se na další skupinovou terapii v lese s mapou.

Verča Kubínová