Loňská medailistka ze Světových her a Mistrovství Evropy Terka Janošíková se v letošní sezóně musela poprat s nejedním zdravotním problémem. Teď to ale vypadá, že je opět v TOP formě, bakalářský titul má v kapse a už netrpělivě odpočítává posledních 46 dní do startu Mistrovství světa!

Život je nezastavitelnou horskou dráhou. Jako malá jsem je v zábavních parcích zbožňovala a s přibývajícími roky života se stávaly mou každodenní součástí…

Skvělá zimní příprava bez výpadků, tříměsíční příjímací řízení na magisterské stadium, úspěšný první závod sezóny na jihu, v druhém si odrážím bohužel patu, co se se mnou pár týdnů vleče. Trénink naštěstí v rámci možností jde, sice s limity, ale udržuji se. Kolem Velikonoc se zase dostávám zdravotně na sto procent a ambice směrem k prvnímu kolu SP jsou vysoko.

Pár dní na to mne ale skolí těžká viróza, která se navzdory úplnému klidu vleče mnohem déle, než je zapotřebí. V životě už jsem si pár nemocmi prošla, ale takto závažnou, kdy mé tělo bylo už hodně za hranou i při naplňování základních lidských potřeb, to byla hodně výživná zkušenost. Nakonec jsem se naštěstí zvládla zmobilizovat a cesta na světáky už byla v energické pohodě. Jupííí, je to na dobré cestě, Norsko čeká…

Co ale přetrvávalo, byl dozvuk respiračních trablí, které se v průběhu longu propsaly do zanícení v oblasti chodidla. Radost z dobojované, sice né úplně vyvedené klasické trati, byla do noci a do dne vystřídána ostrou bolestí. Jede se dál, víkendový middle a štafety čekají. Fyzička se lepší každým dnem, záchvaty kašle přicházejí méně a méně, ale bolest chodidla je v nepřímé úměře… Ještěže ty technické výkony to pojistily. Norská katastrofa to nakonec nebyla, ale od původních představ hodně daleko, ponaučit se z toho a jede se dál.

Pár dní po návratu dostávají mé plíce svobodu. Chodidlo ale potřebuje více pozornosti. Bakalářská práce odevzdána. Pozornost se vyplácí a zánět ustupuje. První bezbolestné běhy narušují obavy z mírně bolestivé achillovky na straně druhé, nepodcenit to! Bezstarostný odjezd na Tiomilu se nekoná a pár dní před štafetovým dnem D se mi ještě přidává na seznam naražené koleno. Říká se tomu smůla nebo nějaká znamení? Těžko říct, ale má lékárnička je už po těch všech strastech, připravena na všechno, stejně tak jako já.

Klubový den D. Rozklus je téměř bezbolestný a obavy z dlouhého úseku nechávám na toice. Naše finské holky na prvních dvou úsecích drží klubové jméno ve hratelné pozici. Výběh z hokejové arény do perného dne a stíhací jízda zahájena. Nejprve doklepnutí silné dvojice a jedeme dál. Kontroly naskakují, záda předchozího balíku se ukazují, gel lepí pusu a občerstvovačky se daří o pár metrů míjet. Naštěstí je tam ještě jedna pro mne se svatou vodou. Chytám xtý dech a cítím se s každým krokem lépe a lépe. Ve finišovacím koridoru dlouhém jako jedno atletické kolečko se ještě daří z nohou vykřesat jiskru a vběh do arény na čele našeho balíku, respektive aktuálním třetím místem byl asi tou nejkrásnější záplatou za krkolomnými uplynulými měsíci. Finální sedmé místo našeho týmu přineslo nezapomenutelně krásné emoce na hraně slz a neprotestující achillovka dodává zase velkou naději.

V pondělí, kdy mi telefon ukázal přesně 50 dní do MS, se mi k tomu všemu ještě povedlo obhájit závěrečnou práci a po necelých pěti letech dofinišovat i tento bakalářský ultra long. Mám tak potřebnou vstupenku na další studijní závod, pro změnu finský, jenž startuje na konci léta. Předtím ale mnohem důležitější milník, z 50 dnů už jsou zase 4 dny fuč a já silně věřím tomu, že ten můj vláček horské dráhy bude za těch 46 dní na tom nejvyšším vrcholu. Dostat se tam vyžaduje vždy hodně energie, ale ten pocit stavu beztíže stojí za to!

Na viděnou o víkendu v Jeseníkách!

Terez Janošíková