Sestry reprezentantky. Obě výborné MTBO jezdkyně. Dva různé pohledy na stejné skutečnosti. Dnes jsme si připravili opravdu královský Sloupek reprezentanta v podání Vilmy a Jolany Králových, který je v dvojnásobném rozsahu, ale o to zajímavější. Příjemné čtení!

Vilma Králová

O přípravě na mistrovství světa juniorů v rakouském Zwettlu
Jak se říká, příprava není nikdy ideální, s tím se každý závodník musí smířit. A ta moje byla letos často k pláči. A taky jsem občas opravdu brečela – mé okolí potvrdí… V březnu jsme odcestovali na soustředění za teplem do krásné Andalusie, kde nám ztuhl úsměv na rtech, když nás po celých 12 dní doprovázel vytrvalý déšť. Pro mě měla Andalusie rychlý konec, když jsem třetí den zalehla do postele s chřipkou, která mě nakonec vyřadila z tréninku na více než dva týdny.
Návrat do tréninku byl pozvolný a o měsíc později vyrazila trochu užší parta trénovat do Maďarska, kde jsme letos měli i mistrovství Evropy. Z Maďarska jsem si odvážela pro tentokrát i antibiotika a tréninkovou pauzu na nějakých deset dní. Od května nám začaly závody ČP, kde jsem žádné skvostné výkony nepředváděla, učila jsem se střídavě na maturitu a přijímačky, a pokud čas dovolil, snažila jsem se co nejvíc trénovat. V půlce června, kdy jsem měla konečně od školy klid, mě ale všechen stres a špatná životospráva doběhli a já si zopakovala na další týden ještě jedny antibiotika. A to bylo mé jaro… loučila jsem se s jakoukoli šancí na hezké sportovní výkony, myslela jsem si, že neodmaturuju, nedostanu se na vysokou školu a k vydržení se mnou příliš nebylo.
Mistrovství Evropy pro mě bylo spíš zklamání. Očekávání nebyla žádná, protože jsem neměla ani natrénováno. Ale stejně mě mé individuální výkony mrzely. Jedinou spásou byly štafety – tam jsme to s Rózkou Kuchařovou a Verčou Grycovou všem natřely. Závěr přípravy před MS se naštěstí vyvedl pohádkově. Strávila jsem více než dva týdny v Alpách, kde jsem se snažila dohnat trénink, absolvovali jsme jedno malé přípravné soustředění ve Villachu a pak jsem jen čekala, ležela a doufala, že forma přijde sama. A stalo se…

Sprint na MS. Foto: Rainer Burmann.

O MS v Rakousku
První závod – mass start se nepovedl. Bylo mi to jasné už den předtím, že to nezvládnu. Byla jsem nesoustředěná, roztěkaná, chaotická a ve špatné náladě. A to ideální závodní příprava není. Přesto můj vstup do závodu nebyl špatný. Po první třetině závodu jsem diváckým úsekem projížděla jako třetí. Ale pak se něco stalo, já otočila mapu a na 10 minut se ztratila. Ani nevím jak. 18. místo – nejhorší výsledek za dobu, co závodím. Na middlu jsem byla nervózní. Chtěla jsem si hrozně moc napravit reputaci. Bezchybný závod to nebyl, to ani náhodou. Když bych citovala Máru – svého trenéra: „Ty jsi snad měla v nohách dynamit, jestli jsi s tímto mapovým výkonem vyhrála.“ Ale věřila jsem svým rozhodnutím a realizovala je tak, jak jsem chtěla. A nikdo lepší tam nakonec nebyl. Štafet jsem se bála nejvíc ze všeho. Do minulého roku jsme měly skvělou Verču Kubínovou, která žehlila naše chyby, nikomu nedala šanci a vždy jsme se nakonec radovaly. Letos to byl můj úkol a já se na něj úplně necítila. Ale naštěstí Verča Grycová i Saša Svobodová předvedly úctyhodné výkony a nebylo co zachraňovat. A týmová radost ze zlaté medaile je prostě nejvíc. Do longu jsem vstupovala asi s největšími ambicemi. Věděla jsem, že fyzicky mám před soupeřkami navrch, což je na klasické trati důležité. Jen jsem při postupu na druhou kontrolu zbytečně zazmatkovala a odbočila na špatnou cestu. Tak jsem se pět minut motala v kruhu a nevěděla, která bije. I když jsem se pak našla a celý závod dělala vše pro to, abych tu ztrátu stáhla, bohužel se mi to nepovedlo. Skončila jsem o minutu druhá a chvíli jsem si říkala, co by bylo kdyby… Ale i tak jsem spokojená. Poslední závod jsem si jela užít. Sprintová jsem nikdy nebyla. Rozhodnout se co nejrychleji, jet co nejrychleji, neudělat sebemenší chybu – to není moje… Ale první dvě kontroly jsem odmapovala dobře, došlo mi, že mi to docela jde, nohy jedou, a tak jsem si řekla, že to zkusím. Po příjezdu do cíle jsem zjistila, že jsem první a moje nejneuvěřitelnější medaile byla na světě.

Čtyřnásobná štafetová radost. Foto: Honza Svoboda

O tom, jaké je to mít sestru v reprezentaci
Pro Jolču je to rozhodně horší jak pro mě. 😀 Do kolektivu zapadla velmi rychle a všichni ji přijali dobře.
Já jsem taková ta starostlivá, co má často pocit, že by se měla starat a mít věci pod kontrolou. Ale snažím se držet si odstup a věřit Jole, že je rozumná. Protože kdo by chtěl mít za zadkem otravnou starší sestru… I když to s vámi myslí dobře. A jinak jsem samozřejmě ráda, že všechny věci, co zažívám, může zažívat i ona. Celá juniorská i seniorská reprezentace je dohromady skvělá parta a máme ze společných akcí zážitky, které jsou prostě nezapomenutelné.

O divných věcech, které (ne)dělám před závodem
Jsem chaotická a hrozně zapomnětlivá. Když jdu na trénink, třikrát musím vyjít schody zpět do bytu, než mám všechno… nejdřív hodinky, potom iPod a naposled brýle. Vždycky je to něco. Při přípravě na závod to není jiné. Zvládla bych z hotelu odjet bez treter, mapníku i startovního čísla. A když by mi někdo nepřipomněl, že by bylo fajn si na závod vzít helmu, tak si toho všimnu možná až v cíli, že mi chyběla.
Aby se mi tohle nestávalo, mám nad postelí vyvěšený seznam věcí, co si potřebuju sbalit večer před odjezdem, co budu dělat jako první, až se vzbudím nebo na jaké věci si dát v závodě pozor.
A i když mi přijde super, jak skvěle mám nalinkovaný závodní den a nemůže se stát, že by mě rozhodilo, že polovinu věcí nemám, ne každý to oceňuje. Holky z repre, Róza se Sašou, tvrdí, že jediné, co je na mistrovství světa stresuje, jsem já a mé seznamy.
Promiňte, holky!

Vyhlášení middlu na MS, první individuální zlatá medaile. Foto: Rainer Burmann.

O plánech na příští sezónu
V říjnu jsem začala studovat fyzioterapii na 2. lékařské fakultě a jsem trochu vyplašená, protože studium na vysoké škole asi nebude taková sranda jako na střední. Proto mým cílem do příštího roku je hlavně nezbláznit se ze studia a úspěšně složit všechny zkoušky. Zároveň udělat vše proto, aby šla škola skloubit se sportem a já nemusela MTBO nějak omezovat.  A pokud vše dobře půjde, tak bych ráda pomýšlela na obhájení svých titulů a třeba to skóre ještě vylepšila. Protože pět zlatých ještě nikdo nemá…

Můj největší dík patří Markovi Pospíškovi. Za to, že je ten nejlepší trenér, kterého můžu mít. Za vše, co pro mě dělá a za tu nekonečnou trpělivost. I jeho ženě Majdě, protože vždy poradí, utěší a ošetří bolístky, když padám. Děkuji Vaškovi Šňupárkovi za jeho víru ve mě. A děkuji své rodině, protože ti jsou tu se mnou od začátku do konce. Bez nich by ty medaile postrádaly význam.

Vilma Králová

Jolana Králová

ME ve Zwettlu patřilo k prvním velkým závodům Jolany Králové.

O přípravě na mistroství Evropy dorostu ve Zwettlu
ME ve Zwettlu patřilo k mým prvním velkým závodům. Nikdy jsem cíleně netrénovala, jezdila jsem pro zábavu a netušila jsem, že bych se mohla dostat do reprezentace. Moje příprava začala soustředěním v Andalusii, kde jsem měla hlavně nabrat objemy. Jelikož jsem nikdy předtím na silničce nejezdila, bylo to pro mě docela těžké. Pak jsem se do toho dostala a pár set kilometrů najela. Sice to hodně bolelo, ale dala jsem to. Co se mapy týká, myslím si, že jsem na tom dobře. A to hlavně díky tréninkům v nočním OB od Adama Chromého, které jsem přes zimu absolvovala. V dubnu jsem odjela doladit mapu na MTBO camp do Dánska. V dalším měsíci začal ČP MTBO, kde se mi celkem dařilo a nominovala jsem se na mistrovství Evropy. Tehdy jsem si uvědomila, že bych měla něco dělat. Ne jen jednou týdně sednout na kolo. Proto jsem se obrátila na Pariho, jestli by mi neudělal tréninkový plán a nepřipravil mě na ME. A musela jsem začít. 5x týdně na kolo (intervaly, kompenzace, mapa), a k tomu i XCO. Bohužel jsem ani do jednoho závodu nevystartovala, protože jsem se vždy už při projíždění trati „zrakvila“. Nic víc už se dělat nedalo, a tak jsem odjela do Zwettlu.

O ME v Rakousku
První den, kdy byl závod s hromadným startem jsem nezávodila a už jen ta atmosféra mě celkem vyděsila. To se projevilo i na mých výkonech. Před každým závodem v předstartovním koridoru jsem dostala strašný strach. Nohy nešlapaly a hlava vůbec nemyslela. Myslela jsem, že jakmile vystartuji, tak to ze mě opadne, ale bylo to ještě horší. Je velký rozdíl závodit v ČP a na ME, tedy alespoň pro mě. Ale byla to pro mě zkušenost a na dalších velkých závodech už to snad bude lepší.

O tom, jaké je to mít sestru v reprezentaci
Z počátku nic moc, teď už to jde. Vilma je celkem dost starostlivá a připadalo mi to, jako kdybych tam měla druhou mámu. Bylo to pro mě dost otravné, občas jsme se spolu chytly a výměny názorů byly ostré. Vím, že to se mnou myslela dobře, ale se mnou to není jednoduché. Teď už je to v pohodě a vždy mi pomůže. Toho si hrozně moc vážím.

Jaké je to mít sestru v reprezentaci?

O divných věcech, které (ne)dělám před závodem
Před ME jsem byla dost nervózní a dostala jsem od mámy náušnice pro štěstí. Vždy v koridoru jsem si sáhla do kapsy od dresu, abych se ujistila, že jsou při mně. Teda v tom koridoru jsem je ihned ztratila, možná proto se mi nedařilo. Další den mi je ale Meloun od pořadatelů donesl. Jiné rituály nemám, ale třeba ještě přijdou…

O plánech na příští sezónu
Žádné plány nemám, co přijde, to přijde. Závody jsou dané, já se na ně připravím, jak nejlépe umím. Když se zadaří, budu ráda, když ne, tak se svět přeci nezboří.

Jolana Králová