Sloupek reprezentanta: Šárka Sokolářová

od | 25. 2. 2022 | Orientační běh, Sloupek reprezentanta

V reprezentačním týmu Nadějí ji čeká první sezóna, má “orienťácky slavné” přijmení a ačkoli její začátky s orienťákem nebyly nejlepší, dnes je to pro ni sport číslo 1. Šárka Sokolářová v dnešním sloupku prozradí, jak začala orienťákem opravdu žít.

Příjmení, které si spousta orienťáků spojí asi spíš s jedním z nejznámějších českých mapařů. Kdo by mě taky znal, když jsem v dorostu a juniorech byla maximálně tak poměrně stabilním účastníkem A-finále na MČR. 

Nechám vás teď trochu nahlédnout pod pokličku toho, jak jsem s orienťákem začala. Nebo možná spíš toho, jak jsem orienťákem začala žít. Vím, že je to trošku klišoidní téma, ale snad to nebude až tak zlý.

Rodiče vždycky chtěli, abych si mohla vybrat, co chci dělat. Takže jsem chodila do Sokola, na turisťák, jezdila na kole, sjezdovkách, běžkách, hrála na housle a tak. Prostě abych měla aktivní dětství a nestrávila ho u počítače hraním her. No ale teď teda k tomu orienťáku. Začalo to v HRDkách, které jsem šla prý asi tak dvakrát, protože mě to 100 metrů za startem přestalo bavit a začala jsem si stavět domečky pro skřítky. Mamka prý na to pak už neměla nervy, tak mě do lesa poslala samotnou. Vzpomínky mám z téhle doby asi dvě. Jednu na hrozně velkou bouřku při závodě, kdy jsem byla zrovna nejdál na trati a druhou na to, jak jsem těsně před cílem zapomněla na zkracovačku a nějaká holka mě kvůli tomu předběhla. Moje nechuť k tomuhle sportu pokračovala tím, že jsem v D10 a D12 měla povinnost běžet dva závody ročně, vždycky když je pořádal SOK, za který jsem tou dobou běhala. Moc dobře si pamatuju, jak jsem si vždycky den předem snažila vymyslet nějakou nemoc, hlavně abych nemusela běžet.

První dospělácké MČR na klasice, 2021 (foto: Vojtěch Illner)

Dál moje cesta vedla přes touhu stát se skokankou na lyžích. Naštěstí jsem si celkem rychle uvědomila, že bych to asi nedala. Takže nastala změna a najednou jsem chtěla závodit v ledovém korytě na saních nebo bobech, vlastně do teď nevím, co je co a co z toho jsem chtěla dělat. Ale to mě naštěstí taky celkem rychle opustilo a řekla jsem si, že to s tím orienťákem teda ještě jednou zkusím. Zase ani nevím moc jak, ale jeden rok jsem běžela víc závodů, vyběhla si Béčko, našla si kamarády a začalo mě to bavit. Od té doby jsem vždycky ve škole jen odečítala čas, než bude trénink a než bude víkend, kdy zase pojedu na závody. Nikdy jsem se nedokázala tak docela prosadit, na áčkách jsem byla na bedně jen jednou, na nominačkách jsem si snad nikdy nevyběhla ani bod, no a medaili z MČR mám jednu, když jsem byla třetí na nočáku.

Abychom dokončili kompletně moje orienťácké CVčko, máme tu rok 2021. V průběhu jara jsem vystřídala 3 zranění, takže jarní část sezony byla v tahu. Přes léto jsem tam poslala pár vícedenních a nemohla se dočkat podzimní sezóny, hlavně klasiky a družstev. Moje první dospělácké klasika, který jsem se sice hrozně bála, na druhou stranu jsem ale věděla, že mě to baví a že se fakt těším, až si v lese protrpím odhadem aspoň tak devadesát minut. Družstva netřeba víc přibližovat, to je vždycky totální paráda. Jako poslední závod sezony se ještě nabídl nočák, na který se mi popravdě moc nechtělo, ale nakonec jsem se rozhodla jet. Když se podíváte do ORISu, zjistíte jak to dopadlo a částečně taky důvod, proč to tak dopadlo. Hlavní pro mě ale bylo, že jsem po dlouhé době zaběhla závod, se kterým jsem mohla být fakt spokojená. Fyzicky se mi šlo skvěle a nedělala jsem moje celkem klasický hloupý chyby. Tak že bych se začala specializovat na nočáky?

Momentka z MČR na middlu 2021 (foto: Tomáš Bubela)

Ještě před rokem jsem si myslela, že pro někoho jako jsem já, kdo nikdy nebyl v repre a vlastně ani v TSMku, je v podstatě nemožné podívat se do té dospělácké. Evidentně to možné je, jen se musí člověk trochu posnažit, aby si ho někdo všiml. A dobrý na tom je, že můžete jen překvapit.

Jsem sice o spoustu medailí z MČR, o ortézy na obou nohách a o čas na dráze aspoň za 1 bod pozadu, ale musím říct, že s každým repre tréninkem na sobě vidím zlepšení a doufám, že to tak bude pokračovat i dál. Mám před sebou velkou spoustu práce, ale fakt se na to těším. Těším se i na další stínovací šikanu od šéftrenéra, po který jsem sice měla pocit, že jsem hrozně neschopná, zároveň jsem ale viděla, že mě to dost posunulo.

Pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv. Doufám, že to nebyla až taková nuda a že jste se o mně třeba něco dozvěděli. Pokud litujete času, stráveného nad čtením tohoto sloupku, jděte si postěžovat k Matějíčkovi, protože ten mě ukecal v letadle cestou ze Španělska, abych něco napsala.

Šárka Sokolářová

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 20. 5. 2022
a svátek má Zbyšek.