Ondřej Vystavěl, odchovanec oddílu OS SK Prostějov, celkově osmý v loňském Žebříčku A, syn Dušana Vystavěla (člena rady IOF), ale hlavně reprezentant v lyžařském orientačním běhu. Jak asi začínáte tušit, Ondra se dnes rozpovídal o tom, jaká byla z jeho úhlu pohledu světová Univerziáda, ze které se před pár dny vrátil zpět do Česka. V silné konkurenci se Ondrovi povedlo během ní dvakrát proniknout do první třicítky nejlepších závodníků.

Ondra na Univerziádě v Rusku.

O čem jiném by měl být můj sloupek než o Zimní univerziádě, když právě sedím ve vládním speciálu z Krasnojarsku. Byla to rozhodně velkolepá akce, umocněná ruskou snahou o dokonalost se předvést před zbytkem světa. Třeba nahazování sněhu ve vesnici, abychom se cítili jako v pravé sibiřské zimě (slogan ZU). Pravda, po návštěvě Putina, kvůli které jsem se nedostal dvacet minut na pokoj, už nechali vylézající hlínu osudu.

No k té bezpečnosti, na zahajovací ceremoniál jsme museli jet čtyři hodiny dopředu a při každé cestě na sportoviště (patnáct minut jízdy, s kontrolami třicet) byla zapečetěna i nádrž na naftu, obchůzka se zrcátkem a psem se stala naprostou samozřejmostí. Osobní auta musela otevřít i kapotu, co kdyby náhodou. Čtyřnásobná kontrola akreditací při cestě z buňky do šaten s tréninkovým číslem popsaným nápisem Athlete byla také náročná.

I přes veškerou snahu vojáků jsme se však mimo oplocený areál přece jen dostali. Při stíhačce a middlu jsme naštěstí poznali i jiný terén než skútrovkami protkané smyčky standartek, které jsme po prvních trénincích znali nazpaměť.

Závodní program nebyl vůbec nabitý, tři až čtyři závody v šestnácti dnech strávených v Rusku nabízely spoustu prostoru nejen k tréninku, ale i k fandění ostatním českým reprezentantům. Právě výborná parta asi stovky českých závodníků byla pro mě tím největším kouzlem. Každodenní pokec u jídla ve velké jídelně byl zajímavou sondou do zákulisí ostatních sportovních odvětví.

Ondra byl součástí české výpravy na Univerziádu. Letěli českým speciálem. Foto: Přemysl Vida

Možnost posilnit se nám byla odepřena pouze čtyři hodiny denně. Jídlo se nevydávalo od jedné do pěti ráno. Půlnoční druhou večeři, stejně jako ranní svačinku při cestě z podniků jmen Bromen a Cirkus v off seasonu bylo tedy možné zahrnout do programu. Ze sto deset metrů dlouhého pultu bylo ze čtyř kuchyní (Evropa, Asie, Rusko, Halal) vždy co vybírat. Jen nekonečné fronty způsobené tím, že na talířky jsme si porce nemohli nabrat sami, ale naložily nám je kuchařky. Ukázalo se, že výběr prstem je nejlepší dorozumívacím prostředkem, který ale občas z důvodu nepřesného míření vedl k nafasování jiného jídla.

Nejpočetnější medailovou sbírku získala „překvapivě“ domácí sborná, která ve svých řadách měla pramálo studentů. Druhou Jižní Koreu porazili o devadesát osm medailí, když zvládli posbírat necelou půlku všech medailí (sto čtrnáct). Naše výprava obsadila dvanácté místo se šesti medailemi (1-2-3). U srdíčka nás – LOBKY (jak nás překřtilo vedení ČAUSu) – nejvíce zahřála bronzová naší Péti.

Určitě to pro mě byl životní zážitek, který se už nemusí opakovat, ale dojem jsme jako sport na zástupce FISU (Mezinárodní federace univerzitního sportu) udělali dobrý, tak snad v Luzernu v lednu 2021 znovu!

Ondra Vystavěl