Dnešní sloupek si pro vás připravila členka menšího brněnského klubu Alfa a zároveň juniorská reprezentantka Markéta Mulíčková. Ve sloupku popisuje, co dělala při lockdownech či jak si užila nedávné soustředění v Chorvatsku. Příjemné čtení!

Ahoj, já jsem Marky!

Řekla jsem si, že místo toho, abych hned ze začátku začala nadávat na nynější situaci, pochlubím se vám, jak skvěle jsem se měla minulý týden. Tak jdeme na to!

Poslední týden v únoru pro mě jakožto školačku z Brna (jen tak mimochodem – to je takové to krásné město, které je prostě mnohem lepší než Praha) znamenal jarní prázdniny. To se přece vždycky jezdívalo na TSM soustředění někam do zahraničí, no ne? Haha, kéž by, říkala jsem si letos… A ejhle! Asi týden před akcí, o které jsem absolutně nevěděla, kde a jestli vůbec bude, jsem se radši začala zajímat. Z nevinné otázky, jestli si můžu na příští víkend naplánovat vlastní program, vzešlo, že se přece jede do Chorvatska. No prostě boží zpráva!

Vyplnily se všechny potřebné formuláře, došlo se samozřejmě na testy a v sobotu okolo páté hodiny ráno jsme s teslákama vyrazili. I přesto, že poslední měsíce ze zdravotních důvodů vlastně skoro neběhám, jsem si v lehce odlehčené verzi užila krásný tréninky na super místech. Někde už jsme sice byli v listopadu na úvodním srazu JRD, ale vůbec to nevadilo, aspoň jsem trochu věděla, co čekat.

Soustředění trvalo devět dní… Takže devět dní teplíčka, sluníčka, nějakého toho běhání, snídání venku, chození v kraťasech a velké pohody se super lidma. Samozřejmě došlo i na koupačky v moři (i když já teda nevyužila nabídek každodenního BBA k vodě jako jiní). Zkrátka doko spoko, super všechno, a ještě lepší tréninky – moje obří DÍKY patří Chrobákovi!!

A teď už bych mohla na chvilku přejít trochu k tomu stěžování si, ne?

Můj plán byl, že se z Chorvatska vrátím domů, pobudu si pár dní v karanténě, udělám další test a pak hned adiós s repre do Slovinska! Skvělý, co? Jenže tady přišlo další ejhle. Tentokrát však v horším slova smyslu. Soustředko se z pochopitelných důvodů přesunulo a mně nezbývá než zůstat doma.

Jsem ten člověk, co před pandemií vlastně ani moc nebyl doma. Před rokem jsem se v lockdownu neuvěřitelně nudila a absolutně jsem netušila, čím jde doma zabít čas. Prostě jsem (jako spousta orienťáků) nebyla zvyklá trávit ani víkendy doma. Vlna pečení chleba ani pletení mě nechytla a já se třeba přistihla, jak prostě jen ležím na dvoře na zemi… krize asi. Pak přišly prázdniny a pro mě to bylo jako vykoupení! Spousta akcí, výletů a celkově asi jen dva dny doma. Asi vám nemusím úplně osvěžovat paměť, ale všichni víme, že pak přišel lockdown znovu… Teď už jsem naštěstí v lepším rozpoložení než o minulém jaru. Máme spoustu školy, a dokonce se občas přistihnu, že nestíhám! Velkej nezvyk oproti první vlně.

Tak jo, teď už víte, že se mám docela fajn, že jsem měla nejlepší jarňáky, jaký jsem si mohla přát, a že mě nebaví péct chleba (ale loupáky vám klidně upeču, to né, že né). Už vám stačí jen povědět, že se neskutečně těším, až se zase někdy potkáme na závodech a třeba pokecáme i reálně.

Mějte se a nezblázněte z toho! Čau!

Markéta Mulíčková