Maru Kamarytová zvítězila v závodě SP v Bulharsku. Parádní výkon podala v době, kdy na ni čekal doma malý syn Matěj. Jak se dá vrátit po “mateřské” do kolotoče mezinárodních závodů? Co se stane, když se nominují na vrcholný podnik oba rodičové? A jak proběhl závěrečný SP MTBO? O tom všem Sloupek Marie Kamarytové.

Kdo bude hlídat?

Letošní finále SP MTBO zavítalo poprvé v historii do Bulharska. Už na jaře jsem si říkala, že by to mohl být zajímavý zážitek – vyzkoušet si závodit na bulharské půdě, kde jsem ještě nikdy nebyla. Sezóna se vyvíjela po narození syna Matěje kupodivu slibně a podařilo se mi nominovat na MS do Švédska. Nominační závody pro závěrečné kolo měly probíhat na začátku září v Hradci, ale jelikož se Martinka přímé nominace vzdala, byla jsem na řadě v rámci průběžného pořadí SP já. Avšak odjet někam pryč, když už jste máma, není zas tak jednoduché….Od Toma jsem měla doma podporu a nabídl se, že malého pohlídá…Ale aby to nebylo tak jednoduché, chtěl se nominovat také. To se mu nakonec na nominačních závodech podařilo a začali jsme řešit dilema, jak to udělat, abychom mohli odjet oba dva. Naštěstí se nabídly naše ještě pracující babičky a byly ochotné na hlídání obětovat i nějakou tu svou dovolenou, za což jim moc děkujeme! A tak jsme mohli vyrazit na Balkán.

Velká výprava z Česka

Do Bulharska byla naplánována stejná logistika jako na MS do Švédska. Kola a věci se povezou pod dohledem zkušených řidičů Pariho s Matym v dodávce a závodníci se dopraví letecky. To většinou obnáší nakládání kol o den až dva dříve, než se odlétá, na trase Praha – Brno. Jediná nevýhoda pro nás Plzeňáky a Liberečáky byla tentokrát ta, že se odlétalo až z Vídně, což obnášelo o pár hodin více na cestě. Pro Brňáky to byla naopak pohodička s poklidným vstáváním. Letos se jako poprvé uskutečnilo v Bulharsku i MS bikerů do 23 let, takže byl náš tým rozšířen o další místa. Celkem nás odcestovalo i s trenérem a masérem 15. Avšak mnohem početnější české zastoupení měli veteráni, pro které bylo zároveň uspořádáno ještě veteránské MS.

Nová výzva

Myslím, že pro většinu závodníků byl terén velkou neznámou. Z předzávodních novinek jsme se dozvěděli většinou jen to, že se jedná o kopcovité terény s nízkou hustotou cest. Nikdo jsme netušili, jak se organizátoři s takto velkou akcí poperou a myslím, že jsme tím pádem neměli žádná velká očekávání. Den po příletu jsme jeli terén otestovat na model. Zapadlá vesnička v polích naznačovala, že tady opravdu „chcípl pes“. Polorozpadlé domky, nepořádek, volně pobíhající psi a vyjevení Bulhaři. To vše dodávalo MTBO nový ráz. A to mě na tom orienťáku baví, že se člověk podívá do míst, kam se běžný smrtelník nikdy nevydá.

Úvodní sprint

V pátek se jel první závod – sprint, který hostila větší vesnice jménem Kardam. Už na startu jsem si pomyslela: „Hmm, to bude hodně rychlé.“. Jezdilo se pouze ve vesnici, kde převažovaly hlavně šotoliny (šotky :)) a středem obce vedl dokonce asfalt. Chtělo to jet pořád na max. a hlídat si odbočky a postupy volit tak, aby se co nejméně zatáčelo a kontroly byly průjezdné. Při závodě jsem narazila na menší záludnosti v podobě koně přes cestu, polehávajícího oslíka a sem tam zatoulaného psa. Jinak jsem, až na jedno brzké odbočení a jedno vracení se k nepípnuté kontrole, odjela celkem vyrovnaný závod a v cíli jsem byla spokojená s 10. místem. Nejspokojenější v našem týmu musel být vítěz mužského závodu Needy a také Kantys, který si dosprintoval pro bronzovou medaili a o vteřinu ji ukradl bramborovému Vojtovi. Závod jsme zregenerovali u Kuby a zajedli/ zapili (jako všechny ostatní dny) taratorem.

Poradila mi Bulharka

Další den následoval long, jehož centrum pořadatelé zvolili na místním kopci v obci Momino. Na závod jsem se těšila, i když bylo velké vedro a jezdilo se v mých méně oblíbených listnatých lesech.  Na jedničku jsme vypálili po dlouhém asfaltu a hned na druhou kontrolu spoustu závodnic napálila cesta, která nebyla v mapě. Samozřejmě jsem se nachytala také, ale ještě jsem tam nenechala tolik, aby mě to od závodu začalo odrazovat. Jela jsem dál, na čtyřku jsem se rozhodla, že vyzkouším běžeckou formu a fiknu kratší objížděčku lesem (v Bulharsku bylo povoleno jezdit úplně všude), což mi už po 100 m nepřišlo jako úplně nejlepší nápad…No nic, jedu dál. Kontrola č. 5 mi vrtala hlavou už od startu a pořád jsem se nedokázala rozhodnout, který postup zvolím. Nakonec jsem nějakou volbu vybrala, ale realizace se začala stáčet úplně jiným směrem….Určitě to znáte, křižovatka s 5 cestami, vy si to pěkně odpočítáte, odbočíte, jedete dál, všechno jakš takš sedí, až to sedět přestane a vy se pořád hledáte někde v místech, kde chcete být. Našla jsem se až po pár minutách (ano, poradila mi Bulharka :/) a začalo mi docházet, že tento závod už musím ustát hlavně hlavou a nevzdávat to. Další kontrolu jsem jela špatnou volbou, kde se daly ztratit více jak dvě minuty. Srovnala jsem se až za půlkou závodu a snažila se ze sebe vyždímat ještě poslední zbytky sil. Nakonec z toho bylo ještě slušné 14. místo, avšak s obrovskou ztrátou. Needy všem opět ukázal záda a Kantys s Hašanem se seřadili těsně za sebou na 7. a 8. místě.

Největší úspěch

Závěrečný závod letošní MTBO scény byly mix štafety. Večer se celkem rapidně změnilo počasí, dost pršelo a ráno se k tomu přidal silný vítr. Česká výprava postavila 4 štafety a dámská sekce již tradičně závod rozjížděla. Hned po startu byla dlouhá louka, kde jsme se na kole sotva udržely. S Vendy a Val jsme trochu pokazily druhou kontrolu a tak nějak nechtěně jsme tam všechny 3 zůstaly pohromadě a ostatní štafety nám cukly. Perfektně jsme spojily síly a snažily se balík před námi dojet. To se nám částečně podařilo, ale po pár kontrolách nás rozdělily rozdílné fársty. Já jsem byla nasazena do první české štafety a musím říct, že mě to na starý kolena dost znervóznělo. Toto místo obvykle patřilo Martince nebo Verče, ale ty bohužel nemohly dorazit. Tak jsem se opravdu snažila dojet tak, aby to kluci měli alespoň blízko k medailovým pozicím. 8. místo nakonec stačilo k tomu, aby to Needy stáhnul a Kryštof si to jen pohlídal. Pro kluky vítězství nebylo ničím novým, ale pro mě to byl jeden z největších úspěchů, který může přijít i na mateřské. 😉 Takže kluci, díky!

Bulharsko nás nakonec mile překvapilo poměrně bezchybnou organizací a celá světová MTBO scéna se bude těšit na MS, které se zde bude konat za dva roky. Třeba se tam taky ještě podívám. 🙂

Marie Kamarytová