Vzpomínáte, kdy naposledy byly v reprezentačních týmech ČR sestry společně? Zatímco Michaela Dittrichová začíná první sezónu v dospělých, její sestra Lucie se prokousává juniorským týmem. A právě ona pro vás sepsala sloupek reprezentanta.

Ahoj, pro ty, kdo mě moc neznají, jsem Lucka a běhám za takový menší “rodinný” oddíl na Moravě – za Kroměříž. Možná to tak moc nevypadá, ale i když jsem se zatím zrovna moc soustředění s juniorskou repre nezúčastnila, tak jsem její členkou :).

Je konec března, závody jsou tu co nevidět, ale pořád ještě docela daleko. Možná na někoho právě přichází menší jarní běhací krize. Na mě ale ne! Čím to bude? Teď by se možná hodilo několik rad, jak se téhle krizičky vyvarovat. Ale s tím vám bohužel moc neporadím. Čím to tedy je, že na mě zatím žádná tréninková krize nedolehla? Mohla bych vám tady vypisovat, jak šel zimní objemový trénink přesně podle představ a všechno bylo ideální. Tak to ale bohužel moc nechodí, a tak i můj trénink měl přece jen menší zádrhel, nebo ten zádrhel byl trochu větší?

Psal se konec července 2022 a já byla na soustředění ve Švédsku. Nějak mě začal bolet nárt, ale to je přece normální, každého občas něco bolí a většinou to jednoduše přeběhá. To jsem udělala i já, bolest více méně odešla a všechno bylo oukej. Pak přišly první áčka a noha začala bolet znovu. Teď ovšem o level víc. Nenadělám nic, musím dát od běhání chvíli pauzu. Pauza trvala přesně týden, protože hned týden od áček ve Zlíně bylo MČR na klasice. Tak jo, závody jsem nějak odběhla, bylo to dost střední. Noha nespolupracovala, a tak následovala další vynucená pauza. Vynechala jsem ČP štafet, pak i JEC v Německu v domnění, že noze dám klid, a bude zase v pohodě. To se skoro i povedlo. Po téměř třech týdnech neběhání už noha přestala bolet, a tak jsem vyrazila na poslední závody – družstva. Družstva si totiž přece nechceš nechat ujít! Odběhnuto, ale dost nepříjemná bolest je tu zase. Co s tím? Po doktorech jsem teď chodila víceméně už měsíc v kuse a nikdo mi zatím nic neřekl. Poslední možnost – magnetická rezonance. No jo, čekací doba byla holt trochu delší, a tak jsem si až na začátku listopadu vyslechla vcelku nemilou diagnózu. Únavová zlomenina os naviculare (taková menší kost mezi nártem a kotníkem, co se prý hodně blbě hojí…). Musím říct, že tohle fakt nechceš slyšet na začátku nového tréninkového období. Bohužel, nenadělám nic, úrazy ke sportu holt patří.

Následovala operace a šroubek v noze (a ne, Anetka již ověřila, buzolu zmagnetovat nemůže). Poté asi měsíc nechodící sádra a další měsíc o berlích. Vyhlídky od doktora byly, že bych mohla znovu začít pomalu běhat zhruba 4 měsíce od operace, když vše půjde dobře. Fiiiha, docela dlouhá doba, ale co já, jakožto člověk zvyklý neustále něco dělat, budu dělat? Řeknu vám, že tolik času na povinnou četbu a učení jsem snad nikdy neměla. Samé jedničky ve třeťáku na gymplu v prvním pololetí, myslím, můžeme uznat ;).

Jak si možná někdo může představit, žít “jen s jednou nohou”, byl docela oříšek. Jeden z největších problémů třeba byl, osprchovat se bez toho, aniž byste si namočili sádru a zároveň nebyla koupelna pod vodou. Nemluvě o tom, že jsem se po vlastních vlastně nikam nedostala, takže mě musel neustále někdo někam vozit.

Sádra byla konečně po měsíci dole a mé největší přání k Vánocům nebyly nové běhací boty, ale trenažér na kolo. Děkuji Ježíšku, dárek jsem dostala. A tak po odhození berlí – začátkem ledna, jsem mohla začít nohu zase pomalu zatěžovat = jezdit na kole, plavat a chodit (chodit se asi zapomenout nedá, ale je to divný pocit, po 2 měsících jít po vlastních nohách). Začaly 2 měsíce fakt nudného pokusu aspoň o nějaký trénink. Točit kilometry na kole v obýváku je ale ovšem opravdu dost psycho (nedoporučuji). No nic, byl tu konec února, já už měla trochu běhací absťák (naposledy jsem běžela na družstvech) a konečně se blížil ten den D, kdy jsem mohla jít zkusit klusat. Cože, běh? co to je? Byl to ale fakt fajn pocit, zase běžet, a bez bolesti! Byla jsem spoko, jak malé děcko.

Slova doktora: „když ale asi začneš zase pomalu běhat, tak tě začne bolet vše okolo, protože ta noha teď nebyla zvyklá vůbec nic dělat”, se bohužel vyplnila. A tak den před mým prvním repre soustředěním ve Francii (asi 2 týdny poté, co jsem mohla pomaličku začít běhat), mě začala bolet achilovka. Bohužel zase nenadělám nic, a tak jsem většinu tréninků jen obklusala nebo odchodila. Ale jinak musím říct, že to tam bylo fakt moc hezký! I když odpadky, jedna velká dopravní zácpa a chaos v centru Paříže mě zrovna dvakrát nenadchly.

Nyní, týden po soustředění ve Francii, achilovka už nebolí, a tak začínám zase pomalu běhat. Teď je pro mě ale hlavní prioritou, dát se především pořádně do kupy.

Závody jsou za necelé 3 týdny, a jak jste možná již odtušili, já nemám naběháno prakticky nic. Tak uvidíme jestli mé naplavané kilometry v bazénu a natočené kilometry na kole k něčemu budou.  Každopádně už se fakt moc těším! Tak jo, snad vás mé povídání úplně neuspalo. Buďte zdraví a na prvních áčkách snad Ahoj!

Lucie Dittrichová