Čas maturit, řady důležitých závodů a také nominaček na mezinárodní akce. Právě toto období je nyní na svém vrcholu, a tak jsme rádi, že  juniorská reprezentantka Klára Nechanická si našla čas na napsání Sloupku reprezentanta právě o tom vše, co ji potkalo a co ji ještě čeká. Příjemné páteční čtení! 

Když mi přišla nabídka napsat Sloupek reprezentanta, moje první reakce byla: „Já teď nic moc nestíhám, ale zkusím to.“ Evidentně jsem to stihla, protože jinak byste nic nečetli. Tak přeji příjemné počtení a snad vás moc neunudím. Poslední tři týdny mám (a ještě mít budu) opravdu náročné. Skloubit maturitu s čímkoliv je hodně těžké. Ale vezmu to popořadě a od začátku, protože můj hektický život začal dříve než před třemi týdny.
Když jsem jela loni poprvé na MED, říkala jsem si, že příští rok na JWOC už nemám a že maturuji, tak se budu učit. MED mě ale nadchl natolik, že jsem se rozhodla to zkusit. Moje noha se ale rozhodla, že mi to trochu zkomplikuje. Není moc lidí, co si dokáží přetrhnout vaz v kotníku cestou na start. Tak mě na podzim místo JECu čekaly dva měsíce bez jakéhokoliv sportu. Stal se ze mě poprvé v životě student, který nemá skoro žádnou absenci ve škole (vyjma tělocviku) a víkendy tráví doma.

Na loňském MEDu v Bulharsku. Klára úplně vlevo. Foto: Marek Cahel.

Na život bez orienťáku jsem si začala zvykat a pomalu se smířila s budoucím životem orienťáka-hobíka. Když tu mi najednou přišla pozvánka od Košíka do juniorské reprezentace. Dost dlouho jsem tomu nemohla uvěřit, ale moje odpověď zněla ANO (taková nabídka se neodmítá). Tak jsem začala trochu běhat. Na prvním JRD soustředění jsem si sice z ortézy na kotník uhnala zánět achilovky, ale orienťácká komunita mně pomohla zase znovu začít trénovat, i když to nebylo lehké. Zimu jsem strávila na lyžích, běháním ve sněhu (jen na Vysočině se vám stane, že všechny cesty ve vašem okolí se promění v lyžařské tratě), přípravou na maturitu a každoměsíčním juniorským soustředěním. Postupem času se mým cílem stal letošní JWOC v Dánsku.
Za tři měsíce druhého pololetí se mi díky soustředěním podařilo nasbírat takovou absenci, že by byla slušná i na celé pololetí. Ale k maturitě mě pustili, takže dobrý. Svaťák mi začal brzy, což ale neznamená, že se stíhám učit. Tiomilu jsem sice letos oželela, ale nic dalšího už ne. Moje ambice při plánování byly velké. Všichni mi říkali, že jsem blázen a že to nedám. Já si řekla, že se hecnu a nějak to dopadne.

Sprint na MED 2018 znamenal pro Kláru Nechanickou 22. místo. Foto: Vojtěch Netuka.

Ze svých ambiciózních plánů jsem teď už sice vystřízlivěla, ale k ničemu mi to není, protože většinu jsem již absolvovala. Mezi mými čtyřmi částmi písemných maturit (ano jsem ten typ blázna, co si dobrovolně dal Matematiku+) jsem si zaběhla v Praze finále juniorského maratonu. Další víkend v Šumperku dráhu a víkendový trojboj, který byl první částí nominaček. S vědomím, že to asi moc slavné nebude a že mi už o nominaci vlastně ani tolik nejde, protože ta náročná zima plná dřiny mě naučila, že orienťák není o sportu, ale o těch báječných lidech co vždy stojí při vás, ať se děje cokoliv, jsem do toho dala vše.  A výsledek? Jedním slovem úžasný.
Poslední týden před maturitou je zároveň ladění na MČR ve sprintu, paráda… Protože kdo jiný než orienťák může maturovat v pondělí ráno. Tak makám, co to jde a ono to NĚJAK dopadne! Protože, kdo se vzdá před bojem, nikdy nevyhraje!

Klára Nechanická