Johanka Šimková, bývalá dorostenecká reprezentantka v orientačním běhu, která se ovšem v posledních letech specializuje především na lyžařský orientační běh, kde je již stabilní členkou reprezentačního kádru. Jaká byla její příprava na letošní sezónu? Jaké má cíle směrem k nadcházejícímu mistrovství světa? Jak dokázala či nedokázala využít skvělé tréninkové podmínky ve Finsku? A jaké má zkušenosti s finským zdravotnictvím? O tom všem se Johanka rozepsala v dnešním sloupku reprezentanta.

Johanka Šimková na trati závodu LOB. (Foto: Orienteering.lt)

Většina orienťáků si po družstvech naordinovala volno, já vyrazila na čtyřměsíční tréninkový pobyt do Finska. Tamní LOBáci se mohou chlubit možností lyžovat na sněhu již od konce října a já se chtěla na tomhle luxusu trochu přiživit. V září se mi podařilo odstátnicovat na bakaláři v Hradci a magisterské navazující mi mělo začít v Brně až od února. Když mi do klína spadla možnost bezplatného bydlení ve finském Rovaniemi, měla jsem jasno. Všechno úsilí pošlu směrem k LOBáckému MS. Chtěla jsem zjistit, kam jsem schopná se výkonnostně posunout, když budu mít alespoň na pár měsíců srovnatelné tréninkové podmínky, jako mají seveřani a Rusové celý život. Cíle jsem si stanovila vysoké, motivace nechyběla.

Vše se vyvíjelo nad očekávání dobře. Na soustředění s finskou reprezentací jsem stíhala holky, které mají medaile z MS. I na prvních závodech jsem jela srovnatelně s těmi, kteří jezdí ve světové desítce. Bohužel to ve výsledcích nebylo vidět, neboť mi v prvním závodě umřela EMITka od pořadatelů=DISK a další závod byl v průběhu kvůli nepřízni počasí zrušen. Pro mě bylo důležité, že jsem cítila od minulé sezóny velký pokrok ve všech směrech.

Nejnáročnější tréninkové období jsem zakončila v prosinci soustředěním s českou repre. Po něm přišlo období regenerace a já se těšila na lednové závody. Jenže, po regeneračním týdnu jsem se pořád necítila dobře. Po několika dnech rozpačitého trénování nemoc propukla. První týden jsem brala optimisticky, však týdenní nemoc formu nezničí. Jenže z toho nebyl týden, ale tři. To už jsem nad věcí nebyla a mračila se na celý svět. V lednu byly v Rovaniemi naprosto perfektní podmínky pro trénink. Místní OB oddíl najel neuvěřitelně skvělou síť skútrovek, které denně projížděli. Každý týden nový trénink. A já musela ležet v posteli. TO (ne)chceš! Aby toho nebylo málo, s nástupem na lyže začal brečet pravý kotník, že lyžovat jako nebude. Už jsem chtěla celou sezónu odpískat a zříct se nominace na ME, které se mělo konat za tři týdny. Když se však podařilo naší repre fyzio Janče Kuncové najít způsob, jak kotník ošálit, aby při lyžování nebolel, radost z lyžování zvítězila. Rozhodla jsem se na ME jet. Sice v kanální formě, ale kdo ví, třeba to na nominaci na MS bude stačit.

Stačilo. ME bylo hodně technické a mně se kromě sprintu podařilo zajet mapově slušné výkony. Aby se závody neobešly bez zdravotních potíží, zkopla jsem si před dnem volna prst. Bolelo to jak čert, nemohla jsem se obout do lyžařské boty. Fyzio Janča zase vše zachránila a já zvládla absolvovat všechny závody. Celkově byly mé výsledky samozřejmě za mým předsezónním očekáváním, ale po takovém výpadku jsem nic jiného nečekala. Bylo třeba radovat se z maličkostí a tím pro mě bylo vylepšení svých nejlepších výsledků ve všech disciplínách.

Trénink po ME naštěstí proběhl bez zdravotních komplikací. Fyzička sice není tam, kde by bez téměř měsíčního výpadku byla, ale teď je třeba pracovat s tím, co je. Důležité je udržet zdraví, ustát to psychicky a ty výsledky se třeba jednou dostaví.

A jedna rada do života pro čteřáře O-News.cz. Pokud nevíte co s penězi, skočte si ve Finsku k doktorovi. Vezme vás jedině soukromej, řekne si o 85 éček za 15minut a dostanete antibiotika na virové onemocnění.

Johanka Šimková

Foto: Czech ski-o team