Jana Kosťová je jedna z nejúspěšnějších českých reprezentantek v Trail-O. Má všechny možné cenné kovy z MS, uspěla i na ME v Trail-O. Jsme rádi, že nám mohla některé specifické odlišnosti této disciplíny přiblížit v dnešním Sloupku reprezentanta.

TrailO mě baví. Kdyby ho nebylo, k oreinťáku bych se už asi nevrátila. Přičichla jsem si k němu (OB) kdysi na prvním stupni základky, ale nikdy jsem se nedostala k tomu orienťák fakt běhat. Tím „fakt“ myslím u toho začít přemýšlet a neběhat jen po cestách (skončila jsem někde u D10 tuším, zdravím Hradec Králové..). S novou érou na vozíku se mi k tomuhle krásnýmu sportu zase otevřely dveře.

Trail oreinteering je celkem vtipná disciplína. Hned na první pohled. Viděli jste všechny ty mega soustředěné výrazy? Hledala jsem nedávno nějakou svoji trailovou fotku, do profilovky event advisera pro mistrovství Evropy v TrailO (2020 ve Finsku). Když se pekelně soustředím a snažím se zjistit, co že to stavitel vymyslel za chyták na dané kontrole, umím vyrobit 100 a 1 šílenej obličej. Nejen já. Je to plejáda různě nechápavých výrazů nás všech, co máme rádi hledání řešení, čtení terénů a map. Někdy se podívejte na fotky z trailových závodů. Je to ale známka toho, že se člověk fakt vydává na maximum. Mám ráda tu možnost, a na vrcholové úrovni i nutnost, vyloučit všechno kolem a soustředit se jen na ten kus lesa, pár lampionů a mapu. Je to skvělá očista od všech ostatních radostí světa. A šance natřít to i choďákům. Nepopírám, i to mě na tom baví a posouvá mě to dál, motivuje mě to k tomu zlepšovat se. Mám hendikep – neběhám po lese. Nepracuju s mapou tak často jako většina ostatních a ta zkušenost mi pak trochu chybí. Na výsledcích je to znát. Hlavně na těch TempOvých (rychlostní verze trailu). Tam odpadá většinou zbytečné hraní si na trailové blbosti, blíží se mnohem víc orienťáku. Rychle se zorientovat, pochopit, najít to správné místo. Připomíná vám to něco? Super. V Tempu je pro mě velký úspěch, když se na velkých závodech dostanu přes kvalifikaci do finále. To se mi už dlouho nepovedlo, naposledy – na letošním ME – jsem skončila kousek pod postupovou čarou. V Čechách je ale čím dál těžší se nominovat i jen do reprezentace – těch rychlých a dobrých je tu víc a víc. Budu muset máknout, abych se ještě někdy do nominace na TempO vůbec podívala. Výzva.

PreO na WTOC 2018 – den první .

V PreO – naší klasice – mi to jde trochu líp. Mám čas projít si trať ve svém rytmu, dát kontrolám tu potřebnou péči, ale ne zase přílišnou, to si potom člověk koleduje o zbytečné problémy. Je mým štěstím, že většinou najdu tu správnou míru. Na závodech typu MS a ME závodím v klasice v Para kategorii už od roku 2011. Nejsou v ní jen vozíčkáři, závodníci mají různé typy hendikepu a dobrá polovina startovního pole chodí. Někteří dokonce ani nevypadají, že by nějaký hendikep vůbec měli. To je ale na diskusi jinde. Upřímně, konkurence v Para není tak velká jako v Open kategorii. I když nás tam závodí třeba 40-50 (v Open bývá závodníků tak 2x víc), obávat se můžu jen asi 10-15 lidí. Je fajn odvézt si medaili, o tom žádná, vnitřně ale stále srovnávám svůj výsledek s kategorií Open – tam jsou ti fakt dobří a mám pořád co dohánět.

Dneska jezdím na závody s určitou vnitřní povinností urvat v klasice v Para kategorii minimálně velkou bednu, ne-li rovnou medaili. A zatím se mi to daří – letos na ME na Slovensku se mi nepovedlo porazit jen Rusa Shmatova a se štafetou jsme to dotáhli dokonce nejvýš. Do Lotyšska na MS jsme pak jeli s velkými obavami. Ze stavitelů, mapařů, organizátorů… Ale nakonec se z toho vyklubalo jedno z nejlepších MS vůbec, krásné terény, fungující organizace… Sice na mě zbyla zase jen brambora v individuální soutěži, ale se štafetou jsem si spravila chuť a domů jsme si odvezli stříbro. Jen ty koberce nebudu moct chvíli ani vidět – kvůli sjízdnosti jimi organizátoři vyložili tak 80 % tratě (lesní pěšiny plné kořenů na písčitém podkladu). Už asi nebudu nikomu tvrdit, že trailO eliminuje fyzickou složku výkonu, alespoň tedy pro nás na vozíku.

Jana Kosťová

Stříbrná medaile ze štafet na WTOC 2018