Máme pátek a to je prostor pro další sloupek reprezentanta, tentokrát od Jany Knapové. Popisuje, jak vybojovala titul z MČR na klasické trati, které se konalo uplynulý týden v Pusté Rybné.

Jak vypadala moje cesta ke zlatu? Trochu jinak, než byste čekali. Kdybyste se mě pár dní nazpět, jako kamarádi u piva zeptali, jak to vidím letos s MČR na klasice a jaké mám ambice, pověděla bych vám, že už toho letos bylo hodně, že jsem z toho psychicky unavená a navíc si nevěřím, že na to teď fyzicky mám. Na výsledky musíte makat, ale ukažte mi někoho ze špičky, kdo tak nedělá nebo nedělal. A všichni vyhrát nemohou, takže co vlastně pak hraje roli?

Ať chceme nebo ne, ať si to připustíme nebo ne, je to v hlavě. Zní to zcela naruby, ale ano, svoje první individuální zlato jsem si vyběhla, když jsem si pro něj nešla. Klasika byl závod, který jsem běžela, protože jsem chtěla, nebyla to povinnost, necítila jsem potřebu nikomu a hlavně sobě cokoliv dokazovat. Věděla jsem, že stojím na startu, protože mě baví takto strávit neděli. Jestli jsem se rozcvičila 30 nebo 5 minut bylo irelevantní, jestli budu na stupních nebo desátá bylo irelevantní, jaká byla příprava a jak se cítím, to vše bylo irelevantní. Vystartovala jsem. Cestou ke startovnímu lampionu jsem se začala z ničeho nic smát. “Dobré sci-fi”, říkám si. Možná ale právě tohle byl ten moment, kdy jsem zase pocítila, proč v lese opravdu jsem. Nepodala jsem žádný výkon z říše snů, do kopců jsem nemohla možná ještě víc než jiní, pár chybek jsem taky sekla. Ale stačilo to.

Fyzicky na tom nejsem letos tak dobře jako loni, ale dá se velmi dobře čerpat z předchozích let a pořád si jsem schopná, když na to přijde, střihnout volněji tréninkově půlmaraton a vstřebat to. Úplně marná tedy nebudu. Horší je tomu uvěřit. Zkrátka někdy vede cesta ke zlatu jinudy. Jakmile si nalháváte, že na to nemáte, když se pro vás závod stane povinností, je to cesta, která buď nikam nevede nebo se při ní hrozně natrápíte.

Jana Knapová dobíhá pro mistrovský titul. Foto: Petr Kadeřávek.