Zima je, doufejme, skoro za dveřmi, a tak si určitě říkáte, kdy už zase vytáhneme na světlo sloupku nějakého toho LOBáka. Dnes jste se tedy dočkali, ale o LOBech vám toho Škodík dnes moc nenapíše. Za to, pokud vám doma zahálí nové kolo…

Nominace na mistrovství Evropy! To ale přeci není nic nového, však už mám za sebou 11 účastí na ME v LOBu. Přesto jsem byl najednou totální nováček – vyjel jsem si přímou nominaci na ME MTBO v Portugalsku. Ale pěkně popořadě.

“Mám to kolo koupit? Má to pro mě význam? Přeci jen nejezdím tolik, jako ostatní. Ale po každým závodě si říkám, že ostatním to kolo určitě jede nějak rychlejš, jinak není možný, že by mně tolik ujeli 🙂 A ta cena, však to je o dost víc, než jsem si dal limit. Ale zase je to celopéro, to mi pomůže v technice, kterou nemám tak vytříbenou jako ti nejlepší.” Tak nějak jsem se rozhodoval loni touto dobou. Zkusil jsem se poradit se zkušenější bajkerkou – mnohonásobnou juniorskou mistryní světa v MTBO: “Kdybys sám nechtěl kolo, tak napíšeš nějakému hudebníkovi a ne magorce, která má speciální místnost na kola…nový stroj, nová chuť trénovat. Lepší stroj, lepší jízda. Krásný stroj, čistá mysl. Nová příležitost – nová hranice limitů.”

Na to prostě nešlo nic říct 😀 a nové, teda spíš skoro nové, kolo bylo doma. A doma doslova – celou zimu na mě čekalo v ložnici a já čekal na první projetí, přeci ho nevezmu do toho deštivého podzimu nebo později do té sněhové břečky. MS v LOB bylo přívětivě už na konci února a zbýval jen odpočinkový březen a mohl jsem vyjet. No stejně jsem nakonec hned druhou vyjížďku byl v dešti.

Jaro proběhlo jako už tradičně ve jménu výletování a nabírání objemových kilometrů běžecky i na kole. Závody se nekonaly, takže nic nebránilo sžívání se s novou geometrií kola. V květnu byly vypsány nominačky na MS MTBO, jež pořádalo Finsko netradičně už v červnu. Bylo mi líto jet se na ně podívat jen jako doprovod a něco najeto jsem už měl (na moje poměry o dost víc než obvykle touto dobou), tak jsem se přihlásil taky. K mému překvapení jsem na prvním závodě nezajel vůbec špatně a pohyboval jsem se na hranici nominace. Do druhého závodu nominaček byly ještě dva týdny, tak jsem vynechal běh a přidal pár tréninků na bajku. No nakonec to stejně nevyšlo, ale vyjel jsem si pozici náhradníka (naštěstí nebyla potřeba), což jsem bral jako úspěch a motivaci směrem k podzimním závodům.

Na plzeňských pětidenních bylo hlavní nezničit tělo nebo stroj, některé etapy byly totiž po přívalových deštích kombinací vodních a bahenních koryt, ve která se proměnily normálně obyčejné pěšiny. Celkové čtvrté místo byl další krůček vpřed a velká spokojenost. V půlce léta jsem rovnou z lobáckého soustředění dojel na závody Českého poháru na severu Rakouska, v terénech MS 2018. Po dvoufázovém týdnu v horách jsem nečekal žádný zázrak, navíc to pro mě byl první závod v MTBO mimo ČR. Dosud se mi nikdy v ČP nepovedlo dostat se na podiové umístění a tady jsem hned první závod na middlu vyhrál. Navíc v neděli na longu jsem byl jen o příčku horší a ve vyhlašovaném součtu obou dní jsem včetně rakouských eliťáků byl druhý, pouze za Vojtou “Needy” Ludvíkem. O tři týdny jsem k tomu přidal bronzovou medaili z mistrovství republiky ve sprintu v Jesenici, kde jsem nechal za sebou pár vteřin i Kryštofa Bogara ověnčeného titulem z nedávného MS právě v této disciplíně.

Pro podzimní nominační závody na Vidnavě na dvojité MČR bylo tedy o motivaci postaráno, zároveň jsem ale sám na sebe vytvořil větší tlak. Teď jsem byl dokonce před závody pasován do role jednoho z favoritů na cenný kov, což bylo něco, co by před sezónou málokdo čekal, já rozhodně ne. Celý podzim jsem strávil s Romčou v rámci její studijní stáže v Innsbrucku, a tak jsem využil místních kopců k závěrečné přípravě. Následoval nekonečný přesun na jedno z nejvzdálenějších míst v republice a za odměnu skvěle připravené závody. Brambora na middlu, titul na klasice a tím i přímá nominace do Portugalska. Byl jsem opravdu spokojený a hrdý na to, co a jak se mi povedlo. Pro někoho to možná byly jen české závody, pro mě to byl úspěch, který srovnávám s mými nejlepšími výsledky na mezinárodních akcích v zimě. Long, MČR a nominačky v jednom, víc už to snad ani nešlo.

Samotné ME v Portugalsku už bylo vlastně pouze takovou třešničkou na vrcholku dortu povedené sezóny. Přestože mám za sebou 11 účastí na ME a 7 účastí MS v LOBu (uf, to jsou čísla), byla to pro mě úplně nová akce. Nové předzávodní přípravy, nové pocity, nový dres, noví soupeři a noví týmoví kolegové, mezi něž se navíc nominovala i Romča. Bylo skvělé zažít atmosféru jiné reprezentace a závodit v teple namísto mrazů. Individuální výsledky (22. a 29. místo na longu a middlu) nebyly žádnou senzací, ale k mé spokojenosti stačily. Konkurence, i když se to podle skvělých výsledků našich barev někdy nemusí tak zdát, je opravdu vysoká. Při závěrečných smíšených štafetách jsem si navíc ještě spravil chuť i výsledkově – chytnul jsem dobré farsty a skvělým výkonem si připsal nejlepší čas dne ze všech startujících a tím vytáhnul naši štafetu CZE4 na neredukovanou desátou příčku. No a CZE1 vyhrála, stejně jako ve všech předchozích smíšených štafetách, které se dosud na ME jely. Holt slušnej tým 🙂

Vypadá to, že pořízení nového kola přece jen nebylo úplně špatné rozhodnutí. Pozvánkou do MTBO reprezentace na příští rok začíná nová sezóna, pro mě ale po kratší pauze spíš návrat do mé dříve jediné, tedy LOBácké. Právě mám za sebou první tréninky na lyžích v Livignu vstříc MS, shodou okolností “zase” ve Finsku. Tentokrát ale termínově až v polovině března, zároveň s prvním MTBO soustředěním na Mallorce. Je jasné, že stíhat všechno bude nyní ještě náročnější než kdy dřív…

Jakub Škoda