Začátek listopadu, to bylo vyvrcholení juniorského MS v Portugalsku. Vzpomínáte na infarktový závěr štafet? Ema Černá vbíhala za české béčko do pytlíku na stříbrné pozici, pak přišla chyba a napínavé štafety skončily pro Česko bez medaile. Dnešní sloupek reprezentanta se podívá právě do zákulisí tohoto závodu.

JWOC… spooousta skvělých zážitků, několik zklamání a hodně zkušeností!

S tím, že se letos podívám na JWOC jsem moc nepočítala, takže už jen to, že jsem do Portugalska nakonec odletěla, jsem brala jako úspěch a velkou možnost, jak nabrat nové zkušenosti. Těch opravdu málo nebylo, bez některých bych se dokonce ráda obešla, ale o tom už orienťák prostě je. Kdybych měla popsat všechny tři závody, které jsem běžela, měl by článek minimálně pět stránek. Zkrátím to tedy jen na štafety. Lehce se mi o nich psát nebude, ale je mi jasné, že budou zajímat nejvíce lidí, jelikož se jednalo (tedy alespoň podle mě) o jeden z nejdramatičtějších závodů lesního JWOCu vůbec.

Tak tedy… Běžela jsem 3. úsek 2. štafety. Sice bych preferovala 2. úsek, ale se 3. jsem se smířila a v hlavě si to urovnala tak, že mi to bylo nakonec vcelku jedno. Naše 1. úseky běžely skvěle! Janča doběhla na 1. místě a Anička těsně za ní. Lucka (2. úsek) naší štafetu udržela na předních pozicích a já jsem tak do lesa vbíhala na 3. místě s Ritou Maramarosi v ptách. Hlavu jsem měla klidnou, před startem jsem si řekla, že nebudu řešit ostatní a až v cíli se ukáže, na co můj výkon stačil. Této “taktiky”, kterou bych měla mít správně na každý závod, jsem se držela celou první část, a také to podle toho vypadalo. Kdyby se štafety počítaly od startu po diváckou, řekla bych, že šlo o jeden z mých nejpovedenějších závodů.

S Ritou po boku jsem doběhla Finku a tím, že se holky zasekaly v zeleném, jsem na diváckou přibíhala na 2. místě… s čímž jsem ale vůbec nepočítala. Když začal komentátora křičet “Czechia is second! Czechia is second!”, vyplo mi. Koncentrace byla pryč a nohy začaly být rychlejší než hlava. Při pohledu na první kontrolu v pytlíku mi bylo jasné, že nebude vůbec lehká. Joo, kdybych si v té chvíli přibrzdila a dala pořádný směr, mohlo vše dopadnou úplně jinak. To je ale pouze KDYBY a na to si tady nehrajeme :). 

Vběhla jsem tedy trochu bezhlavě do hustníku. Chtěla jsem jít údolíčkem ke kamenům  a od nich ke kontrole. Nicméně mě stáhl lépe průběžný pruh lesa a stočila jsem se k úplně jiným kamenným plotnám. Ano, nesedělo mi to tam. Ano, pokračovala jsem dál a ano…byla to chyba. 

To, že eukalyptový pás je rozhraní porostů mi nedošlo. Zpět jsem to otočila až na světlině, kde mi to nesedělo už ani trošičku.  Vrátila jsem se na plotny a s pocitem právě ztracené možnosti bojovat o medaili jsem uviděla ostatní holky, jak běží ke kontrole. Bylo mi jasné, že jsem se hodně propadla, o to více jsem se snažila holky doběhnout. Přestala jsem si “jít to svoje” a bezhlavě se za nimi vrhla do dalšího hustníčku. V nepřehledném lese jsem je ale ztratila. Nastala tak další fáze hledání, kde jsem. Než abych obíhala všechny kameny v okolí, rozhodla jsem se doběhnout až na cestu. Na ní jsem se pořádně zorientovala a celá zoufalá z dalšího ztraceného času jsem se konečně vydala správným směrem ke kontrole (ke srázku kolem kterého jsem před pár minutami proběhla). Úplný závěr mě donutil vymáčknout ze sebe poslední síly a udržet za sebou alespoň Norku, která se nebezpečně přibližovala. 

Nejsem ten typ, co by dokázal hodit všechno za hlavu, a tak jsem se po oražení cíle nevyhnula slzičkám. Sice z toho nakonec vyšlo v redukovaném pořadí 5. místo, ale já jsem na sebe byla naštvaná a chyby mě hodně mrzely. Naštěstí máme skvělý tým, který drží při sobě. Ostatní mi dokázali zvednout náladu a já se tak přes své chyby pomalu ale jistě přenesla.

Ráda bych řekla, že jsem se ponaučila a long zaběhla bez chyby. 

Nestalo se tak :), tak snad příště! 

Ema Černá