Sloupek reprezentanta: Eliška Sieglová
Dnes je 18.08.2019

Orientační běh | Sloupek reprezentanta | 12.04.2019

Eliška Sieglová, závodnice SK Praga, byla oslovena na dnešní Sloupek reprezentanta. Tato juniorská reprezentantka v OB neprožívala moc šťastné období, od dubna loňského roku se potýkala s mononukleózou i boreliózou. Jaké sny se ji kvůli tomu rozplynuly? A jaké ponaučení pro ni plyne? Silný příběh na následujících řádcích. 

Za moje roky v Pragovce se ze mě stal, podle mě, celkem slušný mrčoun, ale dám si takový skromný cíl – mrčet v dnešním sloupku jenom přiměřeně. I když teda důvodů k mrčbě by bylo hned několik – třeba že jsem celou minulou zimu trénovala jak ďas a těsně před nominačkama na JWOC mě skolila mononukleóza, že hned po ní jsem léčila boreliózu, táhlo se to se mnou až do prosince, a že když už jsem konečně mohla začít běhat, kolily mě jedny antibiotika za druhýma. Ale mrčby dost! To, že jsem téměř rok nemohla běhat a trénovat tak, jak bych si představovala, s sebou neneslo přece jenom negativní věci.

Ze všeho nejdřív jsem si uvědomila, že upínat se vehementně jenom na jednu věc (pro mě to loni byl JWOC) úplně nemusí nést ovoce. Brutálně jsem navýšila počet naběhaných kilometrů, spousta lidí mě varovala, že to nemusím zvládnout, ale já jsem je neposlouchala. A neposlouchala jsem ani své tělo (v tomto případě se nevyplácí má oblíbená strategie „řeš problém až nastane“) a když jsem na soustředění před Tiomilou dostávala šílené křeče do nohou, Tiomilu jsem i přesto odběhla v pohodě, a odkládala jsem proto návštěvu doktorky do neurčita. Dokopali mě až rodiče a díky tomu mi přišli na mononukleózu i boreliózu. Kdo ví, kdybych tam byla bývala šla dřív, nemuselo se to se mnou táhnout tak dlouho. Běhala jsem ale do únavy a přes únavu i ve chvíli, kdy jsem se měla na trénink spíš vybodnout – a dohnalo mě to. Takže dvě ponaučení: všeho moc škodí, a poslouchejte své trenéry!

Taky jsem si uvědomila, jak moc pro mě o-komunita znamená. Orienťák není jen o výkonech a tréninku, ale je to i strašně moc o lidech – že máte s kým vyrazit v létě do Gruzie nebo v zimě na Mallorcu, že i když skoro rok promarodíte a netrénujete, pořád se máte na koho spolehnout. I přesto, že jsem na podzim neběhala, na soustřeďka jsem jezdila a bylo to vždycky moc příjemné osvěžení. Chtěla bych říct velké DÍKY lidem, kteří nade mnou nezlomili hůl.

Na výpravě v Gruzii. Foto: archiv autorky.

A poslední, a asi nejdůležitější věc, kterou jsem si uvědomila, je to, jak moc mě baví a jak moc mi chyběl sport, který děláme (věřte mi, válet se doma je fajn první týden nebo dva). Jako zlomový bod mého marodění beru přelom ledna a února. Od té doby se ve mně při běhání bily dva pocity – prvně naprostá euforie, že už můžu konečně běhat (a že se snad těším i na dráhu), ale taky frustrace z toho, kde jsem mohla fyzicky být, kdybych celý ten rok trénovala. To se teď ale snažím neřešit a myslím, že definitivně se mi to podařilo vytěsnit po dvou posledních soustředěních – na začátku března s TSM ve Slovinsku a na začátku dubna s juniory v Dánsku. Vidím pokrok mezi mnou v únoru a mnou teď, a taky – orienťák přece není jen o rychlosti. Teď, když běhám pomalu, se mi docela dařilo eliminovat chyby, a z většiny tréninků jsem se sebou z mapového hlediska spokojená.

Teď ještě není důležité se porovnávat s ostatními, ale hlavně sama se sebou, a tam vidím pokrok, který mě motivuje dál.

I přes ne úplně vydařenou sezónu se mi ale loni jeden ze svých cílů splnit povedlo – vyběhla jsem si bod z dráhy a teď se pyšním časem 11:37! Ty ostatní cíle si s sebou přenáším do letošního roku, budu to brát víc s klidem, a uvidíme, jak se zadaří.

Tak ď za pozornost, na viděnou na závodech.

Eliška Sieglová

Eliška je členkou SK Pragy, má již s tímto týmem i několik štafetových úspěchů. Foto: archiv autorky.

Facebooktwitter


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *