Podzim definitivně nastoupil v plné síle a mnoho lampionů si rádo zavzpomíná na teplé letní dny. Jedním z nich je i juniorská reprezentantka Bára Smolková, která si pro vás připravila sloupek reprezentanta, ve kterém vzpomíná na konec léta strávený na JWOC v Turecku.

Zdar!

Tak sezóna nám už skončila, ale vzpomínky na ni stále zůstávají. Za sebe můžu říct, že si v této sezóně asi nejvíc cením účasti na JWOCu v Turecku, na nějž bych se nejradši zase vrátila. Bylo to takové pohodové prodloužení prázdnin, kde jsme samozřejmě museli podávat své maximální výkony a připravovat se na jednotlivé závody. Za to všechno jsme si ale mohli skoro každý den dopřát pohodu u bazénu a vlastně takový ten prázdninový mód… Dokud nepřišel další závod 🙂

Před celou akcí jsme byli asi všichni zvědaví, jak to tam bude vůbec celé probíhat. Jaké to bude v Turecku jako takovém, ale také jak Turci celou tuhle mezinárodní akci zorganizují. No, chvílemi to bylo docela vtipný. Tak tady máte pár tureckých highlightů.

Krávy, psi a želvy

Nebyl trénink, kde bychom se nesetkali s nějakým zvířetem. Některým z nás takové nečekané setkání i zkazilo celý postup. Třeba při nejdelším postupu na klasice se musel člověk vyhýbat stádům krav, zatímco turečtí pořadatelé si tam v klidu seděli na občerstvovačkách. Toulavých psů v lese taky pár bylo. Ale potkat na tréninku želvy, to se vám v Čechách nestane! 🙂

Na trénink 20 min… krát 2

K turecké dopravě asi tolik: Na silnici jsou vyznačené dva pruhy… No a? Turci si udělají čtyři. Na kruháči má přednost ten, kdo si jí zrovna vytroubí, přechod pro chodce tady taky nikomu nic neříká, lidi si tu chodí na procházky po krajnici na dálnici a do toho všeho ještě někdy nějaká ta kočka nebo pes (nebo nejlíp kráva). Pro neturecké řidiče jistě silný zážitek. Díky tomu se nám někdy cesta na tréninky trochu protáhla.

Vlajky a vyhlašování vítězů

Vyhlašování vítězů nebylo jen o tom, zatleskat těm nejlepším. Obzvlášť turečtí vlajkonoši a „vlajkozvedači“ se postarali o to, aby na ně byla stržena veškerá pozornost. Při každém hraní hymny nastoupil jeden z pořadatelů a pokoušel se vytáhnout tři vlajky medailistů nahoru na stožár. Někdy ale kladka nebyla zrovna ve formě a vlajky se nahoru nestihly dostat ani do konce hraní hymny.

Lehce trapná situace nastala ve chvíli, kdy se při vyhlašování klasiky na stožáru objevila bulharská vlajka místo maďarské. Kuba na to šel pořadatele upozornit, ale žádný z nich nevypadal, že by se mu tahle nepříjemná situace chtěla řešit. Posílali si tu informaci jako tichou poštu, která nakonec doputovala k odpovědné osobě. Ta se k tomu postavila velmi chytře a vlajku obrátila o 90 stupňů. „Ale tady jde o to, že tam jsou ty pruhy jinak poskládaný…“ Nakonec pochopili a trvalo možná skoro 10 minut, než někdo přinesl skutečně maďarskou vlajku. A vyhlašování mohlo začít.

Mapování…

…bylo místy docela specifické. Nejvíc nás zaskočil asi první modelový trénink. Prý máme jít klidně pěšky, a hlavně to tu pochopit. Proč pěšky? Snad to zvládneme umapovat i za běhu, ne? Už při vkročení do lesa a identifikování prvního „kamene“ jsme pochopili, proč máme jít pěšky. Mapované tu byly i takové malé kamínky, některé jako kámen, jiné jako srázek, asi jak se zrovna mapaři chtělo. Z lesa jsme se vraceli lehce zmatení.

Co se týče modelu na sprint, měli jsme z toho místy pocit, že mapař se do města ani nepodíval. Některé schody (často vedoucí do privátu) zmapoval, některé ne a vyber si. Některé schody se proměnily třeba i v žebřík. Po této zkušenosti jsme vlastně moc nevěděli, co od toho pak máme při závodě čekat.

Všechny tyto aspekty (a hodně dalších) ale dělaly pobyt tady o to zajímavější. Neříkám, že by to byla jinak nuda, ale díky těmto a dalším zážitkům na to budu ještě dlouho v dobrým vzpomínat.

Bára Smolková

Všechny fotografie: archiv Barbory Smolkové