Letos na podzim to budou čtyři roky, co se na shromaždišti MČR štafet a družstev u Červené Vody rozezvonil jedné ze závodnic Kotlářky v kapse mobil. Volala jí Anička Smutná z lesa, která přijela jako záskok na své první štafety, jestli už se může vrátit zpět na shromaždiště, že už se stmívá a tu kontrolu fakt nemůže najít. Ve svém dnešním sloupku vám vicemistryně republiky na krátké trati a čerstvá dorostenecká reprezentantka přiblíží, jaké byly pro ni začátky s orienťákem.

Před pěti lety, poté, co jsem sekla s judem, jsem se rozhodla, že běh by mohl být řešením mého nekončícího hledání vhodného sportu. Sháněla jsem pouze místo pro vybití svého týdenního přísunu energie, takže mě řeči o limitech a víkendových závodech na úvodní hodině atletiky rychle odradily. Rozhodně jsem nebyla ochotná obětovat jednomu zájmu více než hodinku týdně. Rodiče tedy po dalším neúspěchu zasáhli a skoro násilím mě upsali do kroužku orientačního běhu ve Hvězdě.

Na seznamovací hodině jsem moudře zvolila šortky jako ideální oděv do lesa a záhy jsem zjistila pravý význam záhadného slova “hustník”. Doma ihned došlo na pyšné předvádění prvních šrámů, které vlastně kvůli neustálé přítomnosti ostružin nikdy nevymizely. Ještě ten den odstartovala i tradice nechápavých výrazů jako věčná odezva na jakýkoliv pokus o vysvětlení věcí týkajících se orienťáku. Pár výrazů dělá mé rodině problémy dodnes, třeba že shromaždiště není seřadiště, nebo co to sakra je ten “pytlík”. Naštěstí tak zásadní věc, kterou je, že bílá barva značí les, postupně přijali jako fakt. 

Přístup mojí neorienťácké rodiny však nebyl vždy plný pochopení. Člověku, který nezažil žádný nočák, prostě nevysvětlíte, že s čelovkou Petzl toho moc vidět není. Přínosy soustředění jsem občas vypočítávala dlouhé hodiny, než uznali, že mě vlastně na trhání jablek nebo natírání plotu zas tak moc nepotřebují. Navíc jsem ještě po mámě zdědila “orientační nesmysl”, který mi v lese občas pořádně zavaří.

Vlastně jsem za svoje lehce opožděné přičichnutí k orienťáku ráda, protože jsem už neměla potřebu svoji volbu přehodnotit, jako se stalo s ostatními zájmy, které šly do jednoho postupně do kytek. Navíc mě mých 13 let ve Hvězdě automaticky zařadilo do nejzkušenější skupinky už jen proto, že mi tam byli věkově nejblíž, což moji fázi seznamování s mapou ohromně uspíšilo.

Nakonec tu mám sdělení pro nováčky i pro ostřílené pušky: nezoufejte, když se vám nedaří, nikdo neví, kam vás příští sezóna nasměruje a hlavně dělejte orienťák tak, aby vás bavil, protože jaký to má jinak smysl?

Anna Marie Smutná