V poslední den roku 2016 jsme se rozhodli udělat ohlédnutí nad zajímavými momenty proběhlé sezóny. Svým typickým stylem Jan Schulhof okomentoval 6 událostí, které otřásly orienťáckou obcí.

Jarní skály – krajský úředník v nesnázích

Po dlouhém zimním spánku se život orientačního běžce konečně probudil.  Tradičně první jarní štací je zastávka na hradě Kost a závod Jarní skály, který v poslední době láká stále více závodníků. Jedním z nich byl i náš kamarád, krajský úředník Pavel Schröter, který si nechá říkat Požírač. Jako vždy hýřil Požírač před startem optimismem, rozdával úsměvy a těšil se na první kilometry právě zahájené sezony. Jenže první kilometry mu v ústech ztrpkly stejně jako nezralé jablko. Úvodní pasáž zvládl s přehledem, avšak se zlou se potázal ve vloženém scorelaufu, kde při hledání kontroly č. 35 našel pouze štítek, který ho utvrdil jeho myšlenku „že je správně“ a po prohledání nejbližšího okolí lampion s krabičkou nenašel, tak se domníval, že je chyba na straně pořadatele a vydal se ku další kontrole.

Zmiňovaný scorelauf a proklatá kontrola č. 35

V cíli byl při vyčítání hodně překvapen a rozezlen, když zjistil, že je DISK. Nepomohlo ani vehementní hořekování, které adresoval pořadateli. Z kuloárů se proslýchalo, že štítek tam zůstal z předchozích let, ale to rezolutně popřel pořadatel, který v protokolu závodu uvedl, že kontrola byla správně, avšak štítek byl špatně.

Požírač v akci. Foto: Robert Urbaník

Archeologický nález 

Nález středověkých bot otřásl malou vesničkou Žihle na Plzeňsku.
Nevšední nález se podařil malému chlapci z vesničky Žihle, který se při svém průzkumu zatoulal daleko od baráku až k podbořánským rybníčkům a bažinkám. Zde chlapec našel cosi, co vypadalo úplně jinak než všechno ostatní co kdy znal. Vzal ty dvě podivné věci domů. Jeho otec je vášnivý archeolog amatér, takže ho nález učaroval a ihned kontaktoval příslušné orgány. Sám pak pomáhal při vědecké práci na dvou doličných předmětech a také v místě nálezu. Nakonec se podařilo vědcům dopátrat, že se jednalo o boty středověkého muže. Muž byl přibližně 42 let starý, měřil 160 cm a vážil skoro 80 kilo. Nosil plnovous, jezdil na koni a byl věřící.
O ztrátě bot také vypráví místní pověst, kdy ve 14. století se při dobrodružné výpravě za pokladem utonul jeden z chrabrých rytířů, poté co byl proklet místním černokněžníkem. Rytíř bojoval, seč mu síly stačily, ale záludné bažiny ho stáhly pod hladinu. Od té doby prý zde dochází k záhadným mizením věcí, zvířat i lidí, celé místo je očarováno magií.
Nicméně na sklonku léta se do celé věci vložit Institut tonoucích bot. Zjistil, že boty pochází z 21. století, konkrétně ze závodů ŽB-Čechy, které se v dané lokalitě běžely. DNA testy potvrdily tuto tezi (jednalo se o závodníka Jana Schulhofa), které odpovídá i článek o reklamaci bot. Smutný archeolog amatér se po vášnivé roztržce urazil a výsledkem bylo, že začal zkoumat už jen utonulé ponožky.

Jan Schulhof těsně po doběhu do cíle. Foto: Ondřej Švirák

MČR middle – dopad pořádání v těch nejhorších možných terénech

Stává se to pomalu tradicí, že jsou mistrovství na middlu pořádána v těch nejhorších možných terénech, co si lze představit. To platilo i letos, kdy pořadatelé z Pragy Praha vybrali mapově velmi těžké a fyzicky velmi náročné terény, což se nedělá. Tím ale přidělali vrásky na čele nejen závodníkům, ale hlavně tamnímu obyvatelstvu. Strádají také hoteliéři, kteří přišli o spoustu kšeftů. Nikdo si nedokáže vysvětlit, proč k tomu došlo ihned po konání tohoto závodu. Zde jsou výpovědi místních.

Vlaďka Vysoká, členka místního zastupitelstva
No, co vám budu povídat. Je to smutné. Na těch závodech jsem byla. Šla jsem se s vnučkou podívat, jak to tam probíhá. Bylo to zajímavé, jak tam všichni  běhali a lidi jim fandili. V  sobotu v noci jim pak ulítly stany, to mně jich  bylo  tuze líto. V neděli jsem sekala zahradu a plela len, tak jsem se už podívat nešla. To bylo tady u nás vše ještě všechno v pořádku. Po závodech se ale dostal na ty internety ten článek, tam to asi začalo. Četli jsme ho tady všichni. Nejspíš se článek dostal někam do světa a od tej doby se sem lidi bojí jezdit.

Pavel Majer, místní hoteliér
Podívejte, no podívejte! Vidíte to? 1,2,3 a to jsou jenom moje auta. Nemáme tu žádnýho hosta. Venku je hic, sluníčko a nikdo sem nechce přiject na rekreaci. Už dva měsíce tu nikdo pořádně nebyl.  Od těch závodů to jde pěkně z kopce. Přišla jen vzpruha, když se tady jel nějakej etapovej závod na kolech. Nějak Tour de Sudy nebo co. To prej měli cíl tady někde a hodně lidí se tu ubytovalo. To jsme mysleli, že se blýská na lepší časy, ale byla to jen taková labutí píseň. Ale jinak je tu bída. Zlevnili jsme. Jsme skoro pod cenou, ale nikdo nejezdí. Uvidíme, jestli vůbec přežijeme zimu. Prej je to tím článkem, že tu máme nejhorší možný terény.  Už se psalo na Lesy ČR, ať s tím něco udělají, ale zatím žádná pomoc.

Jirka Usušil, houbař
Mně to nevadí, aspoň je víc hub. Co je letos kozáků. Furt nosím plný koše, to už leta nebylo. Jen dole v Dobrej Vodě si stěžují. Ta jejich voda nějak nejde na odbyt. Dřív tam byly fronty a teď tam o živáčka nezavadíš. Mluvil jsem s Láďou, ten to tam má na starost. Vůbec neví, co s tou vodou má dělat. Doma už to nikdo nechce pít a ono to pořád vyvěrá a vyvěrá.

Podle místních prý veškerý problém pramení v tomto článku.
V redakci přejeme obyvatelům lepší zítřky.

Hrníčková stavba tratí na Eduardovi

Ti z vás, kteří v roce 2015 běželi Mistrovství na krátké trati, si jistě vzpomenou na záludný terén, kde bylo plno terénních detailů, které byly nemilosrdným sítem v honbě za chvílí slávy. Bohužel v roce 2015 jsem se s tímto terénem nedokázal úplně popasovat, a tak jsem vyrazil na odvetu, ve které jsem doufal, že mi to půjde lépe. 3 etapy v tomto terénu slibovaly zajímavý orientační zážitek. Na mapách, které byly nazvány Eliáš, Rovnost a Svornost najdeme spoustu prohlubní, rýh i kupek, které prověří mapový um. Na druhou stranu lze zde najít i prudký svah s pár kameny a fekální příměstský les. Atmosféra těžkého terénu na nás dýchla hned na prvních 4 kontrolách, kde nás stavitel poslal do „toho zajímavého“. Po zbytek první etapy úroveň pozvolna klesala. Druhá etapa připravila porci zajímavého orienťáku po vyprahlých lukách a kopřivách. “Tudy ne, tady jsou hrníčky,” znělo z úst překvapených závodníků, kterým znemožnil přístup ke kontrole č. 20 rozsypaný porcelán. Jak bylo posléze zjištěno naším štábem, tak se tento vývozní artikl proslulého karlovarského porcelánu nacházel na mnoha místech po celém lese, což bohužel ovlivnilo stavbu tratí, protože se pořadatelé chtěli vyhnout těmto místům, kde byl porcelán rozsypán. Řídili se heslem “bezpečnost na prvním místě”.
Proč se v oblasti nachází tolik rozbitých hrníčků je všem záhadou. “Lidem prý nechutná čaj a tak hrníčky ledabyle vyhazují do lesa,” zní z přilehlých vesnic. K tomuto názoru se přiklání také známý čajolog Milan Heřmánek, který platí za kapacitu ve svém oboru. Celá věc s hrníčky se vleče již delší dobu.

Mapa hrníčkové 2. etapy. Zdroj: MA Jakuba Makovského

Obchodní potenciál štafet na Moravě

Trochu jiný pohled nabízí následující řádky, které nás zavedou za pult jednoho ze stánkařů, který provozoval svou živnost na Českém poháru štafet u Velké Bíteše. Zajímavostí bylo, že tržby některých stánkařů byly rekordní, a proto neunikly naší pozornosti. Pro dnešní rozhovor jsme pozvali majitele stánku s podkolenkami, náplastmi a fenistilem, pana Kryštofa Zalepila.

Dobrý den. Máme za sebou víkend, který přinesl závody u Velké Bíteše. Jak se víkend z tržního pohledu podařil?
Tak musím přiznat, že prodeje byly fantastické. Všechno šlo hodně na dračku. Hlavně podkolenky, náplasti a fenistil. Manželka nestačila jezdit do Kauflandu pro nový náplasti (smích – pozn. red.).

Takže jste dokázal pružně reagovat na vzniklou situaci.
Přesně tak. Ačkoliv to tak zprvu nevypadalo. Říkali jsme si, že prodáme pár věcí a pojedeme zase domů, ale co čert nechtěl, jak začali dobíhat první závodníci, tak šli místo k výčepu do fronty k nám a brali to všechno plnými hrstmi. V sobotu jsme měli dobrou zásobu, ale když přiběhly druhé úseky, tak jsem poslal manželku pro autolékárničku, kde vždy střežím pár náplastí. Ty byly taky v cuku letu pryč. Takže jsme pak museli doplnit zásobami, které jsme nakoupili v Kauflandu. V sobotu nám to stačilo tak tak.

A jak jste se dokázali připravit na neděli?
V Kauflandu už všechno došlo. Podomní prodej je zakázán. Ale nějak jsme si poradili a věci sehnali a na neděli se připravili. Bylo toho dost. Ale když jsem viděl, v jakém zbídačeném stavu přibíhají ti závodníci, tak jsem věděl, že děláme dobrou věc. Musím také poděkovat pořadateli, že vybrali pro nás takto lukrativní terén. Byly to pro nás žně.

A jak to vidíte do budoucna? Chystáte se na nějaké závody?
Zatím jsem kalendář moc neprojížděl. Ale jestli bude zase nějaký štafetový víkend na Moravě, tak tam určitě vyrazíme.

Fotka vypovídá o stavu nohou Jakuba Kamenického před zakoupením podkolenek. Zdroj Instagram: Jakub Kamenický

Neobvyklé tréninkové metody Jana Flašara

Jan Flašar je znám svou tréninkovou pílí, když především jeho technika zvaná “dvakrát měř a jednou řež” slaví v poslední  době nebývalý celosvětový úspěch. Tato technika spočívá v proběhnutí daného úseku nanečisto, a posléze zahlášením od jeho tréninkového kolegy “uvidíme, jestli je ražení v pořádku”, která slouží jakou spouštěcí mechanismus, kdy Honza automaticky detailně prostuduje mapu a své předchozí postupy, načež se vydává do již známé oblasti a snaží se odhalit chyby, které udělal v prvním kole.
Tuto techniku měli mnozí z nás možnost vidět v praxi na Mistrovství družstev v Dolním Prysku, kdy Flaška z rozhlasu zaslechl známé “uvidíme, jestli bude mít Flašar ražení v pořádku,” detailně se zahleděl do mapy, aby zjistil, kde chyboval v prvním okruhu a vydal se načisto do terénu. Tam teprve zjistil, že v prvním okruhu vynechal kontrolu č.7, a tak vlastně tato jeho velice tvrdá tréninková metoda vedla k tomu, že družstvo PGP nebylo DISK. Tvrdá práce v tréninku se vyplatila.

#průzkum terénu. Zdroj: FB Přiznání orientačních běžců

GPS záznam: http://www.tulospalvelu.fi/gps/20161009a1/?v=m3