Bývalý špičkový reprezentant, dvojnásobný bronzový medailista z MS v OB ve štafetách, osminásobný mistr ČSR v mužích, tvůrce mnoha metodických publikací o orientačním běhu, ze kterých se čerpá dodnes, např. Technika a taktika OB, Stavba tratí, Tvorba map pro OB, spoluautor knihy 70 let OB a také velmi známý mapař, který má na kontě stovky orienťáckých map v Česku i v zahraničí a založil a pečuje o archiv map ČSOS. To je je výběr jen z několika nejzajímavějších činností Zdeňka Lenharta, se kterým si povídal Dan Wolf.

Je vůbec nějaká činnost v orientačním běhu, které jsi se za svou kariéru nevěnoval?

Nikdy jsem nedovedl a nechtěl nikomu velet. Takže jsem nikdy žádnou větší akci nepořádal, nikdy nebyl trenérem. Ostatně i ze zaměstnání do důchodu mě vypudilo, že jsem posledního půl roku musel dělat vedoucího pěti lidem. Všichni byli fajn, ale to papírování a starosti kolem …, a nade mnou ředitel psychopat …

Já jsem ale četl, že jsi byl jednu dobu i asistentem reprezentačního trenéra a na MS1991 jsi byl asistentem národního kontrolora, takže bych úplně nesouhlasil, že jsi nikdy velkou akci nepořádal a nebyl trenérem…

Asistent je česky podržtaška, jen roznáší a sbírá kontroly, resp. dělá testovacího běžce. Určitě nevelí a nepořádá.

Když jsi spolu se štafetou vybojoval v roce 1970 bronzovou medaili na Mistrovství světa, tak to byla vůbec historicky první světová medaile pro československý OB. Jak na ten závod vzpomínáš?

Hlubokou vzpomínku mám jen z cesty na start. Den předtím jsem se totálně vyšťavil na klasice a ráno jsem byl pořád víc mrtvý než živý. Cesta na start byla strašná, i pro ten pocit odpovědnosti. Nejmladší, nadějný, a takhle bezvýchodná situace. Ale v závodě to naštěstí povolilo a nic jsem nepokazil. (Štafeta běžela ve složení Lenhart, Beránek, Jašek, Galík a doběhla 14 vteřin za stříbrným Švédskem – pozn. red.)

V knize 70 let OB jsem se dočetl, že se první úsek štafet startoval intervalově, start i předávka na druhý úsek byla někde za kopci a každý úsek se běžel v jiné části lesa. Do druhého úseku se pak běželo hendikepově. To je dneska až nepředstavitelné.

Do té doby se štafety moc neběhaly, a když, tak jednoduše všichni stejnou trať od startu do cíle. Intervalový start byl první pokus, jak na MS předejít zavěšování. O dva roky později na MS u nás bylo zase hejno prvních kontrol bez určeného pořadí. Farsta tehdy ještě pořád byla jen předměstím Stockholmu.

Našel jsem si, že máš na svém kontě 8 individuálních titulů mistra ČSR v mužích – četl jsem něco o MČSSR 1976 na dlouhé trati…

Jo, tehdy jsem vyhrál. To by až tak pozoruhodné nebylo. Vždycky někdo vyhraje. Jenže my jsme tehdy kvůli mlze a vadným svíčkám dojeli z Brna do Jindřichova Hradce pozdě, převlékal jsem se už cestou v autě, na start jsem dosprintoval o 6 min pozdě. A i s tím jsem vyhrál o 8 min, fakticky tedy o 14. Konkurence sice nebyla kompletní, ale o moc slabší taky ne. Mně hrálo do not, že to bylo dlouhé. Tři hodiny dvacet; 29,8 km; k tomu teplo a orientační náročnost.

To je na dnešní poměry neuvěřitelný výkon. Jen pro srovnání, MČR na dlouhé trati už se pěknou řádku let neběhá a poslední long na MS běžel Lundanes za 90 minut a 9 sekund. Jak vnímáš současný vývoj orienťáku a rozvoj hlavně krátkých sprintových disciplín? Baví tě je sledovat v televizi?

Ultralong byl a je regulérní disciplína i v jiných státech, škoda, že u nás byl vyřazen z kalendáře. Máme však rogaining, to je ještě o fous větší extrém. A sprinty? Fascinují mě, zejména sprintové štafety. Absolutní koncentrace, stres ve všech ohledech. TV přenosy kombinované s trackingem už jsou opravdu ke koukání, zejména pro zasvěcené. Ještě zajímavější než přenos by byl dobře dodatečně komentovaný záznam, něco jako v hokeji komentáře s kreslením po obrazovce. V reálném čase není prostor, aby běžný divák pochopil a ocenil všechno to rozhodování, navigování, důvody chyb.

Co vlastně považuješ za svůj největší sportovní úspěch nebo zážitek?

Hory. Když je vidím, chci k nim, když jsem u nich, chci nahoru, když jsem nahoře, nechci dolů. Mně, horolezeckého amatéra, naštěstí párkrát někdo postrčil, popotáhl, ukázal, pomohl. V Tatrách a na pískovcích Venca Zakouřil, v Alpách Tondáš Kusák a Cuplík Hovořák. Ten sice vždy nad čtyřmi tisíci zezelenal a zmlkl, ale díky jemu jsem absolvoval třeba ledovcový výstup na Dom (4545 m, můj výškový rekord).

V loňském roce náš sport oslavil 70 let od prvního závodu na českém území. K této příležitosti vznikla skvělá obsáhlá kniha, na které jsi se autorsky podílel. Jak ten nápad vznikl?

Už jsme o tom psali na O-News před rokem v upoutávkách. Pekka Karvánek, znal jsem ho jen jako jméno, mi zničehonic napsal, že chce dorostencům ukázat mapy všech mistrovství světa, že jestli mám někde schované ty z mé doby. Za pár dní přidal v dalším mailu návrh na spolupráci na jakési jubilejní publikaci, že už to předjednal na svazu a v Žaketu. Brzy přišla i slova jako kříďák a velký formát. Pekkovi zřejmě v hlavě bublají ambiciózní nápady jeden přes druhý, a co chvíli některý vyrazí na povrch jako sopka. Podobně asi vznikla Fudžijama a Kilimandžáro. Já zase nedovedu říkat “ne”. Pustili jsme se do sbírání kontaktů, dali jsme si schůzku v Praze, a už to jelo a nebylo cesty zpět. Pekka hned v počátku ještě přibral Honzu Žemlíka, strážce pokladu ve Zlíně, aby pokryl zejména dobu starých bájí.

Odkud jste sehnali tolik materiálů, dat, příběhů?

Žemlík vyzobal muzejní sbírky, které celá dlouhá léta dával dohromady a všechny okolo tím prudil. Já jsem provětral chatrnou paměť, staré časopisy, ročenky a treninkové deníky, Pekka těžil vedle časopisů hodně i z osobních rozhovorů na závodech. To jsem já nahrazoval mailováním. Obnovil jsem celou řadu dávných přátelství a konečně ospravedlnil haldy papírů doma ve skříních. Výsledky závodů pak už drahně let shromažďuje a dává na Wikipedii Pavel Žemlík, Honzův syn. Hlavní problémy byly jen dva. Celou dobu jsme řešili, jak text osekat a zestručnit, aby se vešel do plánovaných 300 stran. A na závěr najednou jak to celé zase nafouknout, abychom pokryli 550 stran. Nějaká chybka v komunikaci, přebrept nebo co.

Jak dlouho jste na přípravách knihy pracovali?

Ten první Pekkův mail má datum 10.11.2017, poslední korektura odešla do tiskárny 31.3.2020. Malá zajímavost: Za celých dva a půl roku jsem Pekku viděl jen jedinkrát na tom úvodním setkání. Jinak šlo vše přes maily, Google disk a sem tam i telefonem.

Na konci knihy jsou mapy z MČR z každého roku. Ty jsi v roce 1997 založil mapový archiv, který je dnes digitalizovaný a přístupný na internetu. Jak ten nápad vznikl?

To byl jednou v Praze jeden dědeček, jmenoval se Jaroslav Kuchař a toho rodina pověřila doprovodem vnoučat na orienťák. Dědečka ty naše mapy překvapily, nadchly, začal si v nich číst a začal je sbírat. Vnoučata povyrostla a dědečkovi pro radost rozhodila sítě, v Brně se chapadlem stala Lenka Čechová, šikovná juniorka a hned jestli bych jako vysloužilý reprezentant nemohl … Já jsem měl doma hromady map z vlastních závodů i z různých výměn (systematicky třeba Švýcarsko a Švédsko) a nevěděl jsem dobře co s nimi. Ale bylo mi líto poslat je pryč komusi neznámému. Dal jsem si podmínku, že on svou sbírku prohlásí za veřejný majetek svazu, že své mapy nedám jemu, ale vlastně všem, a že se budu rád podílet. To bohužel odmítl. Šprajcl jsem se. Když nechce, nedostane, udělám to sám. Prohodil jsem slovo s Honzou Langrem, předsedou mapové komise, s Radanem Kamenickým, předsedou svazu, s Honzou Žemlíkem, správcem Centra historie OB a stal jsem se “správcem archivu map”. Do základu jsem vyprosil od Miloše Broulíka z Pardubic jeho soupis čítající asi 2300 českých map, spároval to s mou hromadou 1200 map, zveřejnil jsem výzvu, našel hezčí bednu a vzal ji s mapami na WMOC 1998 do Nového Boru. Brzy mi začaly z mnoha stran chodit “pozůstalosti”, vykuchal jsem oficiální sborníky map vydávané mapovou komisí. S PhDr. Kuchařem CSc jsem spolupracoval, ale z jeho strany to bylo poněkud ostražité. Já jsem měl výhodu známého jména, se všemi náčelníky jsem se léta znal… On jako důchodce měl naopak spoustou času, a tak měl pořád náskok, a až do své smrti v roce 2009 byl mým vzorem. Dostal svou databázi dřív na internet, včetně vyhledávání podle mapy. Celou sbírku také naskenoval už někdy kolem roku 2000, já až 2007. Jeho sbírka se nakonec přes Pavla Dudíka dostala až ke mně, ještě pár let jsme se z piety neodvážili do ní sáhnout, ale nakonec jsme ji přece jen rozebrali a několika raritami obohatili svazový archiv. Takže za celý archiv může Kuchař, upřímně čest jeho památce.

Kolik orienťáckých map aktuálně archiv čítá?

Zrovna minulý týden jsem to psal do výroční zprávy. Ve formě výtisku je to 9964 map, z toho 8767 originálních výtisků a 1197 kopií, převážně z digitálních dat.

A to máš originály všechny doma v krabicích?

V jednom velkém šupleti pod postelí. Školený archivář by to spočítal na 2 běžné metry, plus asi metr a půl zahraničních. Od každé mapy dostávám ideálně tři výtisky, z nich jen první jde pod postel do archivu ČSOS, druhý do muzea ve Zlíně a třetí do Národního archivu v Praze.

Přes mapy jsme se dostali k mapování. Přeci jen po skončení kariéry jsi znám především jako mapař. Dočetl jsem se, že tvá mapa Holedná vydaná 12. dubna 1970 byla první mapou systematicky mapovanou po celé ploše. Jak pracoval Méďa mapař v roce 1970 a jak pracuje nyní?

Tak předně, sláva průkopníka patří Ing. Stano Nosálovi za jeho diplomku na katedře kartografie VUT Praha, mapu Hornopožárské polesí z roku 1969. Byla to první opravdu detailní mapa (i když 1:25 000) podle tehdejších standardů IOF. Možná měla trochu ošizené okrajové camprlíky, víme, jak se dokončují diplomky. Nicméně stala se vzorem. Moje “lovely” Holedná vznikala až pod dojmem jeho mapy, v mladickém nadšení jsem si vyhrál i se zbytečnostmi. To mi zůstalo dodnes.

Mapuješ dnes digitálně na tablet?

Digitálně ano, ale na mobil. Používám openorienteering Mapper. Od roku 2016, už asi sedmou verzi. Jen finální podobu mapy upravuji v Ocadu, přece jen je to dosud jasný a vyžadovaný standard.

Tvůj archiv čítá stovky map, kde jsi uveden ty jako mapař. Většina leží na Moravě. Ale mapoval jsi i břidlice, pískovce, na Slovensku, v Rakousku, ve Francii, ve Švýcarsku, ve Španělsku, ve Skandinávii. Jaký terén je nejtěžší na mapování?

Každý, v němž je výrazných věcí, překážek a průchodů více, než se vejde do přikázaného měřítka mapy. Každý, v němž není dobře vidět (a to ani nahoru na satelity GPS) a v němž se dá jen prodírat. U nás například divoké zarostlé pískovce.

Na svém kontě máš i několik map v Izraeli. Pokud vím, tak je to hodně vojenský stát, není problém tam detailně mapovat jejich území?

Spíš naopak. Oni dobře vědí, že na satelitních snímcích se dá přečíst i nápis na krabičce od cigaret, tak tohleto neřeší a podklady poskytnou naprosto špičkové, o takových se nám zde jen sní. Zažil jsem tam jiný paradox. Přišel jsem k pastvině a vykázal mě mladý beduin, hrdý pastevec, že je to jeho majetek. Respektoval jsem to a vycouval. Ráno jsem přišel po cestě k jejich táboru, obklopilo mě hejno děcek, somrovaly o pastelky. A mezi nimi i ten včerejší. Hrdost a respekt? Kdesi v prachu cesty.

Existuje ještě nějaký terén, který by sis chtěl zkusit zmapovat?

Nenaskakuje mi žádný druh terénu, který bych už někdy aspoň okrajově nemapoval. Včetně písečných dun, ledovce či termálních lázní. Víc teď toužím po opravě jednoho záludného kolene, abych mohl vůbec mapovat.

Kde jsi se dostal k mapování ledovce? Tam závodníky pustili?

Bylo to v Saas Fee ve Švýcarsku a šlo o čelo ustupujícího ledovce, v podstatě kamenné pole podložené ledem. Všude kolem hučela voda, kameny byly nejrůznější velikosti, úplně jsem tam ztratil odhad vzdálenosti, hlava se mi točila. Byl to ovšem jen maličký okrajíček velké a velezajímavé mapy. Při revizi po 10 letech už ledovec z mapy úplně vycouval.

Mapaři často vypráví zajímavé historky, na co vše v lese nenarazí. Určitě jich máš také spousty. Co se ti první vybaví na téma veselé historky z mapování?

Bohužel nejsem Donutil, abych na požádání dokázal vysypat historku. To musí přijít samo, pak se rojí jedna přes druhou. Ale jak otevřu oči nebo spláchnu, tak jsou zase fuč. No snad někdy …

To nevadí, tak třeba příště. Děkuji moc za pěkné vyprávění! A přeji pevné zdraví a aby koleno nezlobilo.