Jedeme z prohlídky jednoho terénu, kde bude příští rok natáčen přímý přenos Českou televizí. Oba sedíme na zadních sedačkách, je pátek, den začátku voleb. Karel Jonák, dnes vysoce uznávaná autorita při produkci a režii přímých přenosů z orientačních sportů, trochu klimbá. Opatrně se ho zeptám, zda by mu nevadilo, jestli bych s ním nemohl udělat krátký rozhovor. Karel ožívá, hned souhlasí a při povídání je k nezastavení. Je vidět, že ho ta práce nesmírně baví a naplňuje.

Běžel jsi někdy orienťák?
(zasměje se – pozn. red.) Nikdy.

A neláká tě to?
Lákalo, minimálně indiánským krokem si ho projít, ale protože mám aktuálně dva hřebíky a tyč v noze, tak to ještě budu muset nechat chvíli být. Ale musím říct, že s obrovskou chutí společně s Alešem Markem, operátorem televizní grafiky, běháme orienťák virtuálně. Když dostaneme den před závodem mapu nebo než začne přenos, tak strašně rádi říkáme: “Jasný, tady to půjdou rovně. Ti nejlepší to seknou tímto hustníkem, ti horší to budou obíhat atd.”

Karel Jonák (uprostřed) při obhlídce terénu MČR ve sprintu 2018. Foto: Jan Picek (O-News.cz).

A poprvé ses s orienťákem nebo spíš s orientačními sporty setkal při MS v MTBO 2007, které se konalo v Novém Městě na Moravě?
Ne, to není pravda. Jsem rád, že můžu udělat promo orientačnímu běžci Mílovi Klimánkovi, který nám dělal vedoucího na dětských táborech, tehdy ještě možná pionýrských. Míla Klimánek nám tam dělal azimuťáky, stavěl lampiony a byl velký odborník. Je pravda, že pokud se azimuťák počítá jako orienťák, pak jsem ho běžel. Několikrát. Ale s mapou v lese ne. Pamatuji si na tu dobu, já jsem dělal závodně házenou na slušné úrovni, a vždycky se tam probíralo, jaký sport je nejnáročnější. Míla byl zastáncem toho, že orientační běh je nejtěžší sport, protože za hranicí kyslíkového dluhu musí přemýšlet, aby se dostal z lesa, natož aby vyhrál. 

Pak byl až ten rok 2007?
Ano. Svědomitě můžu prohlásit, že to byl nejhorší přenos orientačního běhu, když si to tak promítám zpětně. Hned další rok jsme dělali Bohnice (MČR ve sprintu v červnu 2008 – pozn. red.) jako zkoušku na Mistrovství světa, které se konalo v Olomouci.

Podívejte se zpětně na přenos z MČR ve sprintu v Bohnicích 2008, první PP z OB v ČR.

Nebyl tam žádný jiný přenos v TV na zkoušku před MS v MTBO 2007? Trochu si “osahat” tento specifický sport?
Když už jsme u těch historek, začátek přímých přenosů v TV z orientačního běhu je nedorozumění. Do televize přijde hodně zástupců sportu. Samozřejmě režisér nebo ti jeho pracovníci nemůžou rozumět všem sportům. Tady se v tom Novém Městě postavili do lesa nějak různě kamery a závodníci kolem nich jezdili, takže to moc nebyl smysluplný přenos. Ale proběhlo to. Posléze se šlo do České televize vyjednávat podmínky a formát vysílání z Mistrovství světa v roce 2008. Jonák dělal loni orienťák, tak mu ho dáme znovu, bylo rozhodnutí ČT. Požadavky tehdejšího Českého svazu orientačního běhu byly takové, že chtěli mít sprint živě a z ostatních nějaké záznamy, highlighty nebo jakýkoliv neživý formát. Což pro režiséra znamená více práce, sebere více času. Přímý přenos, který je nejen unikátní pro diváka, tak je také méně práce a času pro režiséra. A tak jsem řekl: Když tam máme tolik techniky, tak já bych to udělal celé živě. Šéfredaktor Ota Černý to akceptoval, odešli jsme z kanceláře, oba jsme se těšili, jak to bude skvělé. Pak jsem se ptal kluků (myšleno představitelů Českého svazu orientačních sportů a pořadatelů MS v Olomouci – pozn. red.), zda bych si nemohl půjčit nějaká DVD z loňského MS, abych viděl, jak to dělají venku. Aby došlo k nějaké synchronizaci. Honza Skřička tehdy říkal: To bude asi problém, my žádný DVD nemáme. Já na to: Nevadí a mohl bys požádat nějakého kamaráda ze zahraničí? Honza se jen ušklíbl: On to ještě nikdo nikdy živě neudělal… To byl počátek přímých přenosů v orientačním běhu v Česku, potažmo podle našeho formátu i ve světě.

Karel Jonák přebírá cenu z rukou Petra Klimpla za propagaci orientačního běhu pro veřejnost. Foto: Petr Kadeřávek (www.kade.cz).

Ale podařilo se to skvěle.
Musím říct, že obrovský kus práce tady udělal právě Honza Skřička, který tehdy byl autorem nebo alespoň silným spoluautorem televizního konceptu. Měl jsem z toho velký strach, ale nakonec se to podařilo. Chodilo plno děkovných dopisů do České televize,  poprvé a asi naposled mě Ota Černý pochválil. Fakt to nikdo nečekal. Norové si nás chodili fotit do přenosového vozu a tak…

Pokud vím, tak jsi byl hned osloven dělat přímé přenosy i o rok později, v roce 2009 v Maďarsku, ne?

Poslední den toho Mistrovství světa v Olomouci přišel za mnou Maďar, že za rok dělají MS a abych jim dal telefonní čísla. Dodržel slovo, pozval nás a jeli jsme hned tam. Byl jsem tam já, hlavní kameraman, střihač, Honza Skřička a maďarský přenosový vůz, takže to bylo hrozné peklo. Ale měli jsme další zářez na pažbě.

Pak jsi byl osloven IOF k nějaké větší spolupráci na přímých přenosech z MS?
Ne tak úplně. To bylo takové mezidobí, kdy Norové si to dělali sami (MS 2010), ve Francii (MS 2011) to dělali Švýcaři. To byl bohužel docela průšvih. A na dalším MS (2012) si to Švýcaři také dělali sami. Jirka Šubrt a Ivan Matějů byli ale tak laskaví, že mě vzali na všechny tyto MS, zprostředkovali mně všechny kontakty na prezidenta, viceprezidenta IOF a všechny organizátory. Tam se právě zrodila ta budoucí spolupráce z ME 2012 a dál. Byl jsem také pozván na HLES (High level event seminar, seminář pro pořadatele mezinárodních závodů – pozn. red.), abych ten náš televizní koncept a formát přednesl a seznámil s tím Council a další.

Přenosový vůz – Lipnice nad Sázavou, červen 2017. Foto: Jan Picek (O-News.cz).

To se bavíme o jakém roce? 
To bylo myslím někdy v roce 2011 nebo 2012.

V roce 2011 byl také velmi povedený Světový pohár v Liberci.
Tam mám další úsměvnou historku. Řekli jsme, že se to pokusíme trochu rozhejbat a dali jsme Radkovi (Dufkovi – pozn. red.), našemu populárnímu běžci, kameru a řekli: Běž za tím závodníkem. Pak přišel po závodě Göran Andersson a řekl památnou větu od jednoho švédského závodníka: Mám strašnou příhodu z lesa. Běžím sám, vím, že okolo mě nikdo neběžel. A najednou za sebou slyším kroky. Tak tedy zrychlím a říkám si, kdo mě doběhl. Stále ho nemůžu setřást. Tak se otočím a on běží za mnou kameraman. To nám taky dost pomohlo při dalším jednání.

A ten zlom byl další rok?
Přesně tak. Po nepříliš podařených letech (2010-2012) přišlo ME ve Švédsku (2012), kde jsme ukázali hlavně švédským televizím, že to snad trochu umíme. MS ve Finsku (2013) si dělali Finové sami, oni mají trošku jiný formát, ale umí to taky velice dobře. IOF jsem pak byl osloven udělal televizní přenosy z MS 2014 v Itálii. Tam byl problém s financemi, ale nakonec to klaplo. Mezitím už probíhaly rozhovory se představiteli skotského OB (MS 2015).

Momentka z MS 2016. Foto: IOF.

Když to trochu přeskočím, tak pak jsi dělal i MS 2016 ve Švédsku i letos v Estonsku.
Ano. Aby to nebyl jen takový suchý výčet, chci říct, že ve Švédsku jsme poprvé použili dvě běhací kamery najednou. Kromě toho, že máme toho Radka Dufka, tak máme i švédského kameramana Carla Magnussona a dali jsme mu speciálně upravené GoPro. To byl po letech pro mě velký posun. Mít např. obrázky “head to head” Tove Alexandersson, to byla podle mě televizní bomba. Letos musím hrozně pochválit organizátory, byli skvělí. Měli jsme tentokrát záběry z karantény, warm up zóny atd. Takže se snažíme stále na tom formátu pracovat a zdokonalovat ho.

Už jsi to trochu zmínil. Máš nějaké další sny nebo cíle, kam ten přenos posunout dál?
Nevím. Ono probíhá řada věcí v zákulisí. Třeba optická struktura (nemusí se tak používat kabely), je ohromný krok vpřed a dává svobodu stavitelům. Nevím úplně, kam dál by to mělo směřovat. Samozřejmě drony jsou super, jednou jsme je použili na 10 sekund, než spadli a rozmlátili se o zem. Vadí mi na nich dvě věci: pro přímý přenos jsou s ohledem na počasí a výdrž dost nespolehlivé a pak také to, že to dělá placaté obrázky. Co si myslím, že by se určitě dalo vylepšit, tak je GPS tracking.

Lyžařka Šárka Strachová a její spolupracovníci na dokumentu. Vlevo je scénárista Martin Moravec, vpravo režisér Karel Jonák. Foto: Česká sportovní/Pavel Lebeda.

Ty děláš přenosy z fotbalu, Velké pardubické, Ski Classics. Co je specifického na orienťáku?
Když dostaneš zakázku třeba MS v basketbalu, tak víš, ať přijedeš kamkoliv, že tam bude hala, dva koše a hrát proti sobě 2×5 lidí. Fotbal to samé. Zatímco ten orienťák je zajímavý v tom, že se přijde na holou louku a musí se to celé připravit a vymyslet znovu. Každý přenos z orienťáku je úplně jiný.

A jaký je tvůj oblíbený sport?
Orieňták je v mém žebříčku hodně nahoře. Velmi rád dělám horská kola a fotbal. Pak jsem vděčný, že můžu být u Jizerské 50 a celého seriálu Ski Classics. A taky u Velké pardubické. To je hrozně speciální věc, kterou dělalo jen málo režisérů. O výjimečnosti této akce svědčí to, že se vysílá na ČT1. Jako jediný sportovní přenos.

Jaké další přenosy budeš zajišťovat v dalších letech?
Nemám podepsané ještě smlouvy, ale s ohledem na to, že mě pozvali na obhlídky, tak MS v Lotyšsku příští rok, SP v Norsku a Česku (2018), MS v Norsku (2019).

A pak MS 2021 v Česku.
To by bylo krásný. Kruh by se uzavřel.