Jiří Zelinka, kandidát do vedení sekce OB a člen klubu O-mikron, který v roce 2012 založil. K orienťáku se dostal náhodou, ale rychle se vyprofiloval v trenéra, pořadatele závodu i mapaře. Jeho jasným cílem je podpora výkonnostních závodníků, chtěl by také zapojit do rozhodování v sekci OB odborníky na různá témata. Příjemné čtení.

Ahoj Jirko, jaká byla tvá cesta k orientačnímu běhu? 

Ahoj Matěji, moje cesta k orientačnímu běhu byla dílem naprosté náhody. Pocházím v podstatě ze zcela nesportovní rodiny. Tatínek hrával v dorostu lední hokej. V době jeho mládí tehdejší TJ ZKL Brno sbíralo jeden titul za druhým a hokejem to v Brně opravdu žilo. Mě ani sestru ovšem rodiče ke sportu nijak zásadněji nevedli. Když ovšem začala sestra chodit do školy, našla si kroužek cvičení v místním centru volného času. Měla ho tehdy na starosti Nina Dittrichová, která vedla i žactvo KBM, což byl „Krajský dům pionýrů a mládeže Brno“, reálně ovšem žákovský oddíl SK Žabovřesky Brno. O prosté cvičení nebyl moc zájem, a tak to Nina vyřešila sloučením se svou orienťáckou skupinou. Po roce, na podzim 1996, jsem pak usoudil, že ten orienťák by nemusel být až tak špatný a bylo vymalováno. 22. března 1997 jsem stál poprvé na startu a od té doby mě to nepustilo.

ORIS na tebe prozradil, že sis na podzim roku 2012 založil vlastní klub O-mikron, co tě k tomu vedlo?

Ano, můj současný klub O-mikron vznikl na podzim roku 2012. Hlavní impuls k jeho založení jsem dal skutečně já, ale ačkoliv nás není moc, nikdy to nebylo jen o mně. Abych se ale vrátil k otázce. Není žádným tajemstvím, že jsem se v roce 2012 nepohodl s vedením svého tehdejšího klubu. Bylo mi 24 let a byl jsem dost velký idealista ohledně způsobu, jakým by se měly věci dělat a především řídit. Sešel jsem se tedy s pár lidmi a zjistili jsme, že je tady potenciál pro vznik nového klubu, v němž dostanu příležitost věci začít dělat od začátku a to tak, jak je považuji za správné. Od té doby jsem trochu dospěl a některé mé názory se změnily, každopádně O-mikron je tu stále, máme v něm velmi dobrý kolektiv, za sebou nějaké ty odpořádané závody, a to je myslím důkaz, že to celé mělo a stále má smysl. A z mého pohledu mám především klid.

Ve svém profilu u kandidatury do Vedení sekce OB se zmiňuješ i o své mapařské kariéře. Mapový portál hovoří o 50 mapách, na kterých ses nějak podílel. Tvé mapy jsou známy svým hodně svérázným stylem (malé generalizace). Je to podle tebe cesta do budoucna? A máš nějakou svou nejvíc oblíbenou mapu?

Podíval jsem se do svého archivu a aktuálně mám na kontě 28 map pro OB s plochou těsně přes 43 km². V poslední době mapuji už ovšem především na svůj závod zimní ligy O-mikron, jehož historie se začala psát v roce 2004, a jehož XVIII. ročník proběhl před pár dny. A právě mapy na tento závod se vyznačují velmi nízkou mírou generalizace, jelikož se v posledních letech konají v extrémních terénech v podstatě nevhodných pro standardní závody v orientačním běhu. Odtud je myslím jasné, že v malé generalizaci budoucnost oficiálních závodů rozhodně nevidím. Na druhou stranu si myslím, že to IOF s požadavky na generalizaci trošku přehání. Jako závodník i mapař zastávám názor, že pokud jsou v terénu tři stejné objekty, tak musí být v mapě také tři stejné značky. A pokud se tam nevejdou, tak místo nich musí být použita značka znázorňující celou skupinu objektů, například skupina kamenů nebo rozbitý povrch. Dost často se ovšem setkávám s tím, že v mapě jsou značky dvě a objekty v terénu tři. To je podle mě zcela špatně. Současné mapové klíče by si ovšem zajisté zasloužily mnohem obsáhlejší diskusi.

Mojí jednoznačně nejoblíbenější mapou je Babí lom od Medi Lenharta z roku 1990. Osobně tuhle mapu považuji za umělecké dílo, kterým Meďa předběhl svou dobu o mnoho mnoho let. Ze svých map si pak nejvíce cením Proklesti z roku 2008. Zmapoval jsem na ní 12,2 km² a lesní originál spolu s finální mapou mám zarámovaný a visí mi na stěně v obývacím pokoji.

Trénoval jsi oblastní výběr žactva. Co si z této zkušenosti odnášíš?

To, že jsem trénoval oblastní výběr zactva je pravda pouze napůl. V roce 2012 jsem se chopil pořádání oblastních mapových tréninků žactva v Jihomoravské oblasti. Byla to doba, kdy se v Brně zase začaly počty žáků v jednotlivých klubech pozvolna zvyšovat a bylo potřeba tréninky trochu nastartovat. Oblastní výběr žactva tehdy v podstatě neexistoval, takže jsem zároveň po několika letech uspořádal improvizované oblastní soustředění žactva. Nikdy jsem ale nebyl oficiálním trenérem oblastního výběru. Tato pozice byla valnou hromadou Jihomoravské oblasti obnovena až později. Zkušenost to pro mě ovšem byla obrovská. Především mi to dalo neocenitelný základ pro další trenérskou činnost. A pak jsem si také naplno uvědomil, kolik času a energie stojí to, co jsem do té doby v podstatě jen pasivně konzumoval. Teď ovšem mohu s klidným svědomím říct, že to, co jsem si ze systému jako žák vzal, jsem do něj také vrátil.

Jak bys chtěl ve Vedení sekce zastupovat závodníky tzv. druhého sledu, tedy ty dospělé, kteří jsou v Rankingu někde mezi 80. a 200 místem? Chtěl bys pro ně vytvořit samostatné závody, nebo máš v plánu něco úplně jiného?

Předně si nemyslím, že označení „závodníci druhého sledu“ zcela vystihuje situaci. Celý svůj dospělý orienťácký život se v této skupině závodníků pohybuji, a proto nyní budu situaci popisovat ze svého pohledu. V současné době se i náš sport v podstatě profesionalizuje. Já jako otec rodiny pracující na plný úvazek prostě nemůžu konkurovat reprezentantům jako jsou Miloš Nykodým nebo Vojta Král, kteří se orientačnímu běhu věnují na plný úvazek. Každé soustředění pro mě znamená dovolenou na úkor rodiny. Na mapový trénink mohu vyrazit jen tam, kam jsem schopný dojet po pracovní době. Dlouhodobý dvoufázový trénink je pro mě v podstatě neudržitelný. Přesto jsem schopný natočit 4000 kilometrů ročně a sem tam zatopit i některým závodníkům z širší špičky. Proto si myslím, že mnohem lepší označení je „výkonnostní sportovci“. A tyto výkonnostní sportovce vloni naše sekce jednoznačně hodila přes palubu. Proto jsem se vedení sekce ozval už na podzim se svou obsáhlou analýzou sezóny 2020 a proto nyní kandiduji do vedení sekce.

Osobně největší problém vidím v tom, že závodníci za 80. místem Rankingu vloni nedostali možnost volby, zda se pokusí posunout svou výkonnost nahoru s vidinou možné účasti na závodech MČR, nebo rezignují a smíří se s účastí na závodech oblastního žebříčku. Je velmi nepravděpodobné, že by někdo z výkonnostních závodníků byl schopen najednou bojovat o přední umístění na MČR, ale na druhou stranu i samotná účast na MČR může být pro někoho úspěchem. Vedlejším efektem pak je, že každý motivovaný výkonnostní sportovec zvyšuje konkurenční prostředí pro absolutní špičku. Čím širší skupině výkonnostních sportovců dáme možnost nominace na vrcholné závody, tím více se bude zvyšovat konkurence. A to pro všechny zúčastněné.

Mou základní myšlenkou tedy je nastavit nominační kritéria do závodů pořádaných sekcí OB ČSOS (MČR, ČP, ŽB) tak, aby měl alespoň trochu reálnou možnost startu v podstatě jakýkoliv registrovaný závodník s adekvátní aktuální výkonností. Nyní je právo startu dáno téměř výhradně na základě Rankingu, což je dlouhodobá soutěž, která právě aktuální výkonnost nemusí plně vystihovat, a to zvláště nyní v době pandemie popřípadě bezprostředně po ní. Osobně bych proto na základě Rankingu nominoval do jednotlivých závodů menší počet startujících a zbytek startovního pole doplnil na základě výsledků nominačních závodů, kterými by typicky byly závody stejné, respektive o jedno nižší úrovně, konající se před závodem, pro který by byla nominace platná. V podstatě by se jednalo o jakési rozšíření systému, se kterým sekce přišla v letošní sezóně, kdy mělo být původně možné na závody MČR postupovat ze závodů ČP. Konkrétní podoba systému ale musí být výsledkem širší diskuse vedení sekce, a především jeho shody.

Na základě toho, co jsem napsal je zřejmé, že striktní odseparování výkonnostních skupin závodníků považuji za zcela nevhodné a upozorňoval jsem na to i ve své výše zmíněné analýze sezóny 2020. V postkovidové době se to ale bohužel bude nabízet jako jedno z nejsnazších řešení problémů s omezením počtu startujících v jednotlivých závodech. A mým cílem je právě tomuto zabránit.

V tvém širokém záběru můžeme nalézt třeba i pozici šéfredaktora žabiňáckého časopisu Polaris. Jaká byla dráha redaktora?

Už je to hodně dávno, co jsem byl šéfredaktorem Polarisu. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem redakci předal dál někdy na konci roku 2007. Polaris jsem měl na starosti necelé tři roky a vzhledem k tomu, že tehdy byla v Žabinách skutečně vynikající parta, tak jeho tvorba byla především potěšením. Na ty méně příjemné věci, jakými byly probdělé noci před uzávěrkou nebo nedodané články se pak vcelku snadno zapomíná. Předpokládám ale, že tohle zná každý „novinář“. Mým hlavním cílem tehdy bylo nastavit pokud možno co nejvyšší obsahovou kvalitu, rozhovory se například dělaly naživo na diktafon, vycházelo deset čísel ročně a Polaris měl velký mediální dosah i za hranice svého mateřského oddílu. Proto mě trochu mrzí, že nyní vycházejí už jen čtyři čísla ročně a upustilo se od vydávání tištěné verze. Dnešní doba prostě tištěným médiím moc nepřeje a všichni se přesouváme do poněkud neosobního virtuálního světa internetu a sociálních sítí.

Z tvých vizí mi přijde, že bys chtěl mít v Sekci OB víc placených “odborníků”, aby se mohli aktivněji věnovat řešení problematik a třeba i metodiky. Jaké by měly být zdroje na financování těchto pozic?

Zdá se mi, že tady došlo k drobnému nepochopení, toho, co jsem se snažil ve svém profilu kandidáta vyjádřit. Rozhodně nejsem pro vytváření dalších placených pozic v rámci svazu nebo sekce. V našem sportu máme tu obrovskou výhodu, že se v něm pohybuje velké množství inteligentních vysokoškolsky vzdělaných lidí. Ať už právníků, ekonomů, manažerů, lékařů nebo vědců různých oborů. A tyto lidi je potřeba aktivně vyhledat a nadchnout pro občasnou práci pro svaz, respektive sekci. Když pořádáme závody, tak to také děláme v naprosté většině případů „aktivisticky“ a veškerý zisk jde našim klubům. Stejně tak si naprostá většina našich klubů neplatí své trenéry. Nikdo o těchto věcech nepochybuje a nikdo na orientačním běhu nechce zbohatnout. Chápu, že v současné době je trendem vše profesionalizovat a tím pádem i platit. Já bych ale rád přesvědčil kompetentní lidi, že pro svůj sport reprezentovaný v tomto případě sekcí OB je potřeba, stejně jako pro svůj klub, udělat občas i něco nezištně. Moc bych si přál, aby to v sekci a jejích jednotlivých komisích fungovalo tak, že k diskusi nad konkrétními problémy budou vždy přizváni i (neplacení) odborníci ochotní se zapojit do diskuse a prezentovat například (neplacenému) vedení sekce svůj odborný názor. Na druhou stranu je ovšem nutné přesvědčit i členy vedení sekce a jednotlivých komisí, že nejsou a ani nemohou být odborníky na všechno, a že je dobré věnovat svůj čas analýzám sestaveným externími odborníky.

Chceš na závěr něco vzkázat našim čtenářům, mezi kterými mohou být potenciální delegáti Shromáždění sekce OB?

Dnešní doba je složitá, ale je potřeba se k ní postavit čelem. Jsme zvyklí na tratích našich závodů řešit při vysoké fyzické zátěži velmi komplexní problémy. To vidím jako nejlepší předpoklad pro to, abychom současnou situaci úspěšně zvládli jako jedni z prvních a vyšli z ní ještě silnější. Důležité je ale myslet pozitivně a neuchýlit se k hledání důvodů proč některé věci nelze dělat. Místo toho je potřeba hledat způsoby, jak je realizovat. Celý život se snažím tímto heslem řídit a pokud budu zvolen do vedení sekce OB, tak ho hodlám aplikovat s vynaložením maximální možné energie i tam.

Díky moc za rozhovor!