V rubrice Na slovíčko s… zpovídáme zajímavé osobnosti českého orientačního běhu. Tentokrát jsme zavítali do společnosti Kitl vyrábějící sirupy a léčivé medicinální vína, kterou před 14 lety založil orientační běžec Jan Vokurka a která rok od roku roste. Povídali jsme si o Honzově filozofii, jeho vztahu k orienťáku, ale také o zajímavých historkách ze života. 

I když se docela dobře známe, snažil jsem se připravit na tento rozhovor a googlil jsem si slovo Jan Vokurka. Máš jednoho velkého konkurenta. Dětského herce narozeného v roce 1968, který byl jasně na první pozici…
…a to mám ještě jednoho, Jan Vokurka je taky velká lékařská kapacita z Hradce Králové. Jsou tu mnohem slavnější Janové Vokurkové. 

Nicméně jsem samozřejmě našel řadu rozhovorů s Tebou. Poskytl jsi ale někdy nějaký rozhovor čistě pro nějaký orienťácký magazín?
Dobrá otázka. Možná ano. Přece jenom běhám orienťák 30 let, vždycky jsem byl angažovaný, ale teď si úplně nevzpomínám. 

30 let s orienťákem. To je spousty let. Jak ses vlastně k orienťáku dostal?
To je pěkná historka. Když jsem byl malý, vyzkoušel jsem strašné množství různých sportů, každý rok jsem testoval nějaký nový. Vždycky jsem ale toužil dělat orienťák. Ale nikoho jsem neznal, bylo to v dobách před internetem, takže jsem vůbec nevěděl, jak se k tomu sportu dostat. V roce 1991 jsem měl na gymplu spolužáka, který mi řekl: ´Já běhám orienťák´. Ale postupně jsem zjistil, že on chodil pouze do turistického oddílu a jednou za rok běžel náborový orienťák, který pořádal Míla Lukavec. Proto jsem začal chodit také do turistického oddílu, což mě teda vůbec nebavilo až do doby, kdy přišel na podzim na řadu orienťák. Běžel jsem ho a byl jsem úplně nadšenej. V cíli jsem šel hned za Mílou s tím, že bych ho chtěl rád začít dělat, ten mě nakontaktoval na trenéra Radka Kunce. Takže jsem se vypravil na první trénink, aniž bych věděl, že jdu do tělocvičny Elitexu Jablonec v Břízkách, který byl zaměřen na lyžařský orientační běh. Standardně jsem přišel pozdě, tělocvična byla už zamčená a já přes to sklo viděl takové staré dědky se spoustou malých dětí, jak tam něco hrají. To jsem si hned řekl: tohle přece není orienťák. Otočil jsem se a šel pryč. U přehrady (v Jablonci nad Nisou, kousek odsud – pozn. red.) mě ale napadlo: co když to ten orienťák je? Znovu jsem se otočil a toto otočení bylo osudové. Vrátil jsem se, dobouchal se. Skutečně to byli orienťáci. A tak začala jedná z mých důležitých životních etap.  

A já myslel, že jsi začal dělat orienťák až na vysoké škole…
To ne, ještě v Jablonci. A díky tomu, že jsem začal dělat orienťák na podzim, tak moje první závody byly v lyžařském orientačním běhu. Největší hvězda Elitexu byl Míra Seidl, který studoval v Jablonci, kde platí, že když nejsi dobrý lyžař, tak z tebe udělají biatlonostu nebo orienťáka. Takže Míra byl velmi nabušenej. Navíc o rok starší, takže jsme byli v jedné kategorii. Mé první závody byly na Zadově. Byl jsem úplný nováček a nikdo se mně nevěnoval. Takže jsem si spletl start a cíl. Bylo šest kontrol, takže na první kontrolu jsem dorazil na šestku. Tam jsem zjistil, že jedu blbě a rozhodl se, že celou trať projedu v protisměru. Když jsem razil pětku, objevil se tu i Míra Seidl, který startoval minutu za mnou. A trochu překvapeně koukal, že mě dojel teprve tady. Nicméně na zbytku trati jsem se hrozně ztratil a dojel jsem asi hodinu poté… 
V roce 1993 jsem pak přestoupil do Ekonomu, kde jsem orienťáku úplně propadl.

Co považuješ v orienťáku za svůj největší úspěch? Co ti do života dal?
V devadesátých letech byla trička “Orienteering – way of living”. To je nejlepší slogan všech dob. Když jsi jednou orienťák, tak je to životní styl se vším všudy. Orienťák mi dal do života hrozně moc ve všech oblastech, včetně byznysových. Mám řadu skvělých kontaktů mezi orienťáky, to jsou hrozně chytří lidé, většina vysokoškoláci. Co se týče osobnostní oblasti, pak je podstatné vědět, že orienťák je vytrvalostní sport. Ta vytrvalost je hrozně důležitá i v životě a v podnikání. Spousta lidí to po prvním podnikatelském neúspěchu zabalí. Po tvrdé ráně je nutné se zocelit a pokračovat dál. Orienťáci to v sobě mají. Překonávání překážek, nevzdat se a jít dál.  

Krásně jsi mi vyfoukl připravenou otázku (smích – pozn. red.). Chtěl jsem se právě zeptat na to, zda Ti jako majiteli firmy Kitl pomohl orienťák při budování společnosti a možná i její filosofii?
Jasně. Určitě je to firemní kultura. Když přijdu mezi orienťáky, cítím se tam dobře. Jsme jedna rodina. Máme všichni podobné vnímání na svět, hodnoty a zážitky. Neplatí to jen v Česku, ale i v zahraničí. Podobný koncept se snažím uplatňovat v naší firmě. Možná i proto zaměstnávám asi 5 orienťáků.        

Řídíš středně velkou firmu, vytvořil jsi několik map, byl jsi ředitelem MČR na krátké trati v roce 2010. Neměl jsi někdy také “bafuňářské choutky”? Být např. ve vedení našeho svazu?
Ještě Tě opravím, mám jeden větší zářez. Stál jsem u zrodu České asociace horského orientačního běhu a rogainingu společně s Tomášem Prokešem. Z mé hlavy je zkratka HROB. To považuji za svůj největší marketingový úspěch v dějinách orientačního běhu. 
Ale když se vrátím k Tvé otázce… Sice jsem mapoval, ale byl jsem mizerný mapař. Chci tím říci, že když je někdo dobrý orienťák, tak to neznamená, že bude dobrý mapař. A naopak. Můj největší “mapařský úspěch” byl ve Slovinsku, kdy jsme na rychlo dělali mapu pro CISM. Nezmapoval jsem tam jeden závrt a stavitel postavil trať přesně přes ten závrt, který neexistoval. To byl hroznej průser (smích – pozn. red.). 
S tím MČR na krátké trati… To mi dali za úkol Tatraňáci a já jsem si řekl: Fajn, pojďme to pojmout trochu byznysově. Ale v pozitivním smyslu. Uvedu příklad: Do města přijede tisícovka orienťáků. Musí se někde ubytovat, někde se najíst. Je podle mě hrozná škoda, když klub jim prodá pouze startovné a víc se o ně nestará. Tentokrát jsme hodně spolupracovali s ubytovateli a nabízeli skvělou cenu, dělali vlastní domácí catering, … Ono se to nezdá, ale těmito službami jsi schopný zdvojnásobit až ztrojnásobit svůj příjem. A to téměř bezpracně, je to o šikovnosti tvého týmu. Když tam každý nechá tisícovku za služby, to už je milion korun za víkend. V tom jsem viděl svoji přidanou hodnotu, ale myslím, že za těch 10 let se to už trochu posunulo.    

Jak kde. I v dnešní době se nedělá vše podobně efektivně. Ale neodpověděl jsi mi úplně na otázku. Láká tě “druhá strana barikády” v orienťáku?
Ve svém životě stále bilancuji a mám to-do list, kde je aktuálně asi 50 položek včetně napsání opery nebo pilotního průkazu na letadlo. Mezi těmi položkami je také to, že bych se rád zapojil do bafuňářství v orienťáku. Bohužel jsem absolutně vytížen podnikáním. Takže ještě chvíli to bude trvat než skončím s podnikáním. Sny mám velké. Chtěl bych se dožít sta let, tak snad to vše stihnu.

Ty jsi ale celý profesní život nevěnoval budování firmy Kitl, tvé předchozí kroky byly spjaté s Nestlé a v tvých 26 letech jsi byl brand manager značky Kit Kat. Jak se Ti to povedlo dosáhnout na tuto metu už v tomto mladém věku?
To je další dobrá historka. Podle mě totiž všechno v životě na sebe navazuje a jedna vede k druhé. Moje první práce byla v SOARE (jedna z dominantních firem vyrábějící šumivé sekty – pozn. red.), která byla zde v Jablonci. Přišel jsem na pohovor do firmy a řekl jsem řediteli, že by udělal velkou životní chybu, kdyby mě nevzal. Na to konto mě do práce vzal a za pár let to byl jeden ze společníků Kitlu. V SOARE jsem byl ale jen krátce, pouze necelý rok. Zúčastnil jsem se během této doby velké marketingové konference, kde prezentoval marketingový ředitel Nestlé. Nejen že jsem se vetřel na raut, na který jsem neměl nárok, ale přišel jsem i ke stolu, kde tento ředitel seděl. Během dvou minut mi řekl, ať mu pošlu životopis, prošel jsem x-kolami pohovorů a vzali mě. Měl jsem dělat nějaké “céčkové značky”. Po 14 dnech přišel za mnou šéf s tím, že budu dělat Kit Kat a bylo to (smích – pozn. red.). V šestadvaceti letech jsem měl pod sebou padesátimilionový marketingový rozpočet, moje rozlišovací schopnost končila někde na milionu. No a pak bum. Dal jsem výpověď. Nikdo to nechápal, ale já jsem věděl, že nechci být ve zlaté kleci. Začal jsem budovat Kitl a v prvním roce jsem obracel každou stokorunu.        

Kolikrát sis pak řekl, že to byla chyba jít vlastní cestou?
Ani jednou. Vždycky jsem vnitřně cítil, že to je ten správný krok. Bylo to jen o tom vytrvat a nevzdávat se. Ten pocit, že se ráno probudíš a svět posuneš zase o krůček dál.

Kitl jsi oficiálně založil v roce 2007. Na co jsi nejvíce hrdý, že se podařilo?
Kam jsme to dostali. Náš trh je přeplněný. Rozhodně to není tak, že všude Tě vítají s otevřenou náručí. Představ si to tak, že jsi nováček v orienťáku a chceš vyhrát MČR nebo MS. A v tom podnikání je to možná ještě horší, protože orienťák běhá zhruba 15 000 v republice, podnikatelů tu máš asi milion. Je to tvrdé, nikdo Ti nedá nic zadarmo.     

Orienťák a Kitl dostává další rozměr. Kitl je jeden z hlavních partnerů Mistrovství světa v orientačním běhu. Co od této spolupráce očekáváš?
Pro mě to bylo okamžité rozhodnutí, že jdeme do toho. My chceme produkovat nejlepší sirupy na světě a je tu mistrovství světa, takže jde mi to krásně dohromady a pokládám to za super spojení. Očekávám vzájemně výhodnou spolupráci. Jednak to naše vnímání, že jsme partnery něčeho světového a zároveň pomůžeme pořadateli MS udělat krásný závod. Jsem hrozně rád, že můžeme být toho součástí.    

Máš nějakou dlouhodobější vizi spojení Kitl – orienťák?
Určitě. Vždycky jsme podporovali a vždycky budeme. Není to tak, že mým snem je logo na webu Jak to vidí Béďa (smích – pozn. red.), ale ta forma podpory tady vždycky za mého působení bude.

V Libereckém kraji hodně rezonovalo v roce 2018, že jsi odkoupil velmi zchátralý areál Vratislavické kyselky. Myslíš, že je v současné době prostor na trhu pro další minerální vodu? V čem budete unikátní?
To je velmi dobrá otázka, ale bude se mi na ni velmi těžce odpovídat. Spousta věcí, které aktuálně připravujeme, je tajných. Za druhé ani já nemám křišťálovou kouli, že to bude úspěšné. Žene mě dopředu ale jedno přísloví: Když se budeš snažit dotknout hvězd, možná na ně nedosáhneš, ale rozhodně nezůstaneš stát s rukama plnýma bláta. Takže když to nezkusíme, nebudeme vědět. Nejistota je obrovská. Jdeme do toho ale po hlavě. 

A je to rozumné i v této době, kdy loňský rok byl hodně zvláštní z důvodu pandemie a nikdo neví, jak to celé bude pokračovat v dalších měsících?
Už v roce 2007, kdy jsme s Kitlem začínali, si hodně lidí ťukalo na hlavu. Byli tu v potravinářském průmyslu pouze velcí hráči, nikdo nechápal, proč chci budovat něco malého. Teprve později se objevil trend, kdy se tu objevovaly regionální potraviny. Já věřím, že když má něco dobrý fundament a dává to smysl, úspěch by se mohl dostavit.
Jinak co se týče loňského roku, musím zaťukat do dřeva. Rostli jsme o 21 %, což si myslím, že je skvělé. Proto jsem optimista.

Takže kde vidíš Kitl za 10 let? Budeš předávat řízení nebo stále budeš tím kormidelníkem?
Nemyslím si, že za 10 let řízení firmy budu předávat, to bych měl být v těch nejlepších letech. Cíl mám obrovský, chci abychom byli na miliardě obratu.

Ale to je ještě dlouhá cesta. Pokud vím, tak teďka nejste ani na desetině.
To je pravda, loni jsme udělali obrat 83 milionů. Člověk ale musí mít velké cíle. Ale těch 10 let je dlouhá doba. Příští rok se třeba můžu zamilovat do jízdy na saních a budeme tu dělat rozhovor o nich (smích – pozn. red.).

Konec rozhovoru nemůžu zakončit jinak než s Williamem Johnsonem. V tvých 20 letech ses na závodě PWT na Petříně přestrojil za jihoafrického běžce. Řada lidí tu historku zná, je i v publikaci 70 let OB, ale stejně mi to nedá. To byla sázka?
Jasně, to jsme se vsadili s Kamilem Arnoštem, který byl pořadatelem toho závodu. Vzniklo to tak, že u oběda v menze jsem se ho zeptal, že bych ten závod chtěl běžet. On se na mě pohrdavě podíval a posměšně řekl, že to není pro takové běžce jako já, ale pro reprezentanty. To mě ale nedalo a vsadil jsem se s ním o jedno pivo, že to poběžím. Pak jsem musel vymyslet jen způsob, jak tam startovat. Dohledal jsem si (v době před internetem to bylo fakt těžké), jaké členské země jsou v IOF. Těch v té době tolik nebylo. Ta nejvzdálenější a přitom “uvěřitelná” byla Jihoafrická republika, navíc jako nový člen IOF.
Já jsem tam nešel za černocha. Pouze jsem na sebe napatlal samoopalovací krém. To byl můj cíl, že jsem přijel z jiného klimatického pásma. A chtěl jsem si ještě obarvit vlasy na žluto. Jelikož jsem ale jasně černovlasý, výsledkem byla taková rezavá barva (smích – pozn. red.). A abych tomu dal trochu uvěřitelnosti, tak na koleji jsem si sehnal súdánského studenta, který mě tam měl jít odprezentovat. V den závodu jsme měli schůzku a on tam nepřišel… Váhal jsem, co teď. Nakonec jsem se sebral a odjel na místo konání. Naštěstí byl na prezentaci Rysák (Petr Hranička – pozn. red.), který anglicky umí příšerně, a pak Zdenko Procházka, který mě naštěstí taky nepoznal. Zmizel jsem do šatny. No a vyšlo to. Jak jsem startoval, tak jsem věděl, že už jsem vítěz. Ještě si pamatuji na památné věty Bédi, kdy komentoval: “Jihoafrický reprezentant William Johnson právě vystartoval…”. Mě to ale tak motivovalo, že jsem tam zaběhl jeden z mých nejlepších životních výkonů. Nebyl jsem poslední, porazil jsem asi 3 reprezentanty. 

Stejně mě zajímá ta první reakce pořadatelů v cíli, kdy to na tebe prasklo?
Ono se to hrozně rychle rozšířilo. Když jsem dobíhal, tak to podle mě už půlka lidí věděla. Večer jsme to samozřejmě šli oslavit do hospody a pak se to už šířilo lavinovitě. 

Myslím, že tato historka dodala celému rozhovoru korunu. Moc díky za něj i za inspiraci.
Já taky moc díky.